Čas jít dál

19. června 2015 v 15:10 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Měla jsem na začátku spoustu chutí psát o každém uprdnutí Vopice, o každém jejím kroku a novém zubu a vést takový lehce ironický deník o tom, jak být fakt IN jednadvacetiletou mámou. A pak jsem si uvědomila, že s ní radši ty všechny věci budu prožívat, psát si je do hlavy a za dvacet let si na ně budu moct vzpomenout a říct jí, že jsem byla live u toho, když udělala první krok. Ne, že jsem čučela do notebooku a psala o tom, jak brzy udělá první krok. (Protože Vopice toho za celou dobu moc nenaspala a když už spala, mojí pozornost měla domácnost. Takže online šlo být, když se na chvíli plně zabavila ovladačem od PS3 nebo ovladačem od DVD - a to ne protože bych byla nezodpovědná a nechávala dostupně věci válet všude, ale protože jí nic jinýho nebavilo).

Tak jsem si prostě užívala chvil s ní. A sem napsala jen občas, když byla chvilka. A taky asi proto mě někdo bez varování nebo aspoň dodatečné informace vykopnul z autorského klubu. Nenapsala jsi, tak jdi do háje, my ti taky nenapíšeme. Nebudu lhát, zamrzelo mě to. Dost jasně si vzpomínám na ten zářivý pocit, když mě tenkrát přijali a já to nadšeně vyprávěla každému, kdo mě v blogu podporoval. Pro ně to neznamenalo nic, pro mě půl světa. Teď s odstupem času, kdy trávím celý den venku mezi písky a hračkami, je mi to jedno. Všechna mrzutost je pryč. Posuneme se dál.

Zpátky k nám. Vopici jsou dva měsíce přes rok. Mě je 23. Davidovi 25. Psovi 3. Pořád máme ty samý auta. Já jsem teď blond máma s další tetovačkou navíc a mám nový Kingsman brejle. David se zbavil culíku. Budeme se stěhovat. Do sto let starý chalupy na konci vsi, u rybníka. Říkám jí Farma.

Farmou jsem natolik nadšená a zároveň zděšená, že o ní povedu nový blog. O Farmě, o nás, o tom jak se z maloměšťačky stanu vesničankou a jak budu pěstovat bylinky, sázet brambory a třeba jednou chovat slípky. O tom, jak nás to buď zadupe do země nebo pozvedne do oblak. O tom, jak mě bude znovu ničit den po dni delší rekonstrukce...


Udělala jsem první krok. Založila jsem blog v bloggeru. Každý den si hraju s nastavením vzhledu, postupně ho piplám jako svoje dítě. Až bude Farma konečně papírově opravdu naše, koupím si konečně Hunter holínky, zasadím petržel (protože do Vopičích polívek nestíhá v květináči dorůstat) a začnu s psaním. (A třesu se na to)...


Budu ráda, když mě navštívíte a budete se mnou sdílet život na Farmě. Slibuju fotky Farmy, depresivní fotky z rekonstrukce, selfie s krumpáčem a Vopičí momentky.

Two Dots Swallow mám ráda. Mám ráda tu holku, která ho psala. Od nácti přes cet, než jí život změnila blonďatá Vopice. Nechci ho smazat, nechci o něj přijít. Chci se sem občas vrátit a přečíst si, jak se měla dobře a bezstarostně...
 

Rodila se Vopice, ve zkratce

24. listopadu 2014 v 11:11 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Modlila jsem se, aby se Vopice zdržela ještě o den dýl a mohla jít ven pěkně jako císařovna bříškem, já to mohla prospat a ušetřit si těch pekelných 14 hodin. Když jsem tam čekala, ležela v křečích a David mi jel koupit džus (který jsem si stejně nemohla dát), byla tam na kontrole další potermínová mladá máma a když jí řekli, že chlapeček půjde na císaře, rozeřvala se na celou nemocnici. A já se rozeřvala taky, protože bych s ní ve vteřině měnila (po hodině křečí by to taky vzdala).

Začalo to pěkně v noci, nenápadně. Kdybych rodila podruhý, zůstala bych v pelechu u televize klidně do oběda a pak pomalu vyrazila. Ale já neznalá blbka jsem vydržela čekat jen do tří do rána, povlékla jsem Vopici postel, dala si sprchu a jeli jsme. David byl asi v horší formě než já, protože nechal doma peněženku. Takže s křečí po čtyřech minutách jsem vybírala v bankomatu, aby mohl mít porod v přímém přenosu (ono to totiž není přirozeně zadarmo a já jsem pořád doufala, že to bude strašně drahý a rozmyslí si to, protože jsem ho tam bytostně nechtěla).

No, nerozmyslel. Na příjem mě zapsali hned ve tři a pak jsme jen pořád čekali na doktorku, tablety, urychlovací zákroky, při každé chuti na cigaretu se musel převlékat do civilu a mazat čtyři patra ven - a že jich musel mít dost a půlku oželil.
Mužský u porodu? Je to dost individuální. David byl u všeho a v tu chvíli jsem ho nenáviděla za to, že mě vidí ve stavu, kdy jsem se cítila naprosto bezmocná. Pak ten stav přešel v naprostou paniku a hysterii. A nakonec jsem byla ustrašená jako štěně. Objímal mě, hladil, říkal, že jsem hrozně statečná. A vyladil to tím, že je mu mě strašně líto. A když jsem nadávala, že chci epidural, bál se i za mě, že to napíchnou špatně a já se nebudu moct hýbat. Protože mě to v tu chvíli bylo jedno a doufala jsem že aspoň omdlím bolestí.

No a dál už to rozebírat nebudu, tím si projde každá máma sama. Všechny mi řekly, že jak sevřu Vopici v náručí, všechno utrpení bude zapomenuto. Vyčítám jí to doteď. Práh bolesti mám trošku jinde než je v normě. Pochopila jsem, že porod bolí, David je neuvěřitelnej, Epidural je mocná věc, pokud vám ji podají dřív než půl hodiny před sálem!

Přestože jsem od loňských Vánoc dost mobilní a vše dokumentující člověk (HTC, že jo), za celou tu dobu se udělala jen jedna fotka. Ráno ve tři, když mi ještě bylo do smíchu a nudili jsme se.


Moje drahá lepší polovička. Táta mojí dcery. Neradil, neříkal tlač, při potupném pročištění šel pryč, nedělal ksichty, neomdlel, nefotil mě, nekoukal kam neměl, balil mě asi stopadesátkrát do ručníku (protože porodbába mi řekla že sprcha pomáhá, tak já tam pořád lítala) a to nejdůležitější nakonec - držel mi vlasy, když jsem zvracela bolestí.

What's in my bag

2. srpna 2014 v 21:48 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Miluju články typu What's in my bag/Co je v mojí kabelce. Je to moje soukromá úchylka, pídit se po tom, co všechno holky nosí v kabelkách. Jasně, že módní blogové ikony tam mají hlavně iPhone a spoustu krytů na výměnu, sluchátka a nějaký hodně drahý typ Nikkonu. Ha, ha.
A taky miluju, když mi někdo podrží kabelku, prohne se ke straně a zkřiví obličej ve větě Co v tom proboha taháš?! No, konečně se mám na co vymlouvat. Protože všechny milující mámy mají prý v kabelkách to samé.


Deodorant. Lady Speed Stick. Jako jediný fakt funguje. A tím myslím fakt. Protože Vopída už má přes sedm kil.
Parfém. Protože potřebuju zůstat trochu ženská a holčičí. Sice ať voním po mlíku, po sprcháči, vůbec nebo Marcem Jacobsem, nikdy není zmatená, pořád se na mě směje jako na mámu a má mě strašně ráda.
Malovátka. Potkala jsem před pár týdny u doktora mámu se stejně starým prtětem. Kruhy pod očima jí visely až k bradě, barvu v obličeji měla stejnou jako Edward v prvním díle Stmívání a bonusová kila po porodu se jí kulatily ve tvářích. A když jsem se podívala doma do zrcadla, rozbrečela jsem, protože jsem vypadala úplně stejně. Od té doby trávím Vopídy ranní dospávání v koupelně s růžovou kouzelnou taštičkou a bez ní neujdu ani krok. Protože jinak bych poslouchala to o holkách, co berou krásu. No, s arsenálem z YR těžko.


Pampersky. Premium Care. Je to nejvyšší Pampers level a jsou úžasný, protože když je plínka fakt plná, celá čárka podél postupně zmodrá. Takže žádné ztráty. A to, co ušetří mámy na plenkách z Teska, by mohly klidně nacpat do těchhle. Protože spotřeba jedny prémiovky = dvě balení Tesko plínek. Boží.
Vlhčené ubrousky a krémík na zadek. Dochází děsně rychle. Děsně! Protože jsou kromě dětské prdelky na všechno. Na špinavé ruce, obličej, prach, zapatlané sklo, prostě na VŠECHNO.
Látkové plínky s vopičkama. Jsou univerzální a úžasné na všechno přebalování, krmení, blinkání, slintání, přikrývání, zatmívání, utírání... A čisté taky dochází děsně rychle.
Náhradní šatník. Miminka zvrací. Miminka zvrací, i když si odkrknou. Miminka zvrací, i když jsou před jídlem. Miminka zvrací pořád.


Vopičí hračkářství. Jedna chrastí, druhá hraje a obě se dají pověsit na autosedačku i kočár a malinká je miluje asi víc než mě a tátu dohromady.
DUDLÍK. Nejmocnější zbraň. Ever! Bohužel, naše zhýčkaná dcera prostě nechce ty krásné dudlíky od MAM, Aventu nebo NUKu, co dostala a má jich plný šuplík. Ale tahle růžovohnědá příšernost z Globusu ji činí neskutečně spokojenou a šťastnou. A berte dítěti štěstí. Horší než bonbón.
Čajík. Protože aspoň jedna máme pořád žízeň.


Mouchy. Vypadám v nich jako nafintěná kráva, obzvlášť když jedeme Alfou, ale jako jediné brýle, které mám (a že je jich hodně od té doby, co nosím kontaktní čočky) pokryjou celou oční oblast, takže na řízení jsou perfektní. Vždycky vidím a snižuju riziko našeho nabourání na minimum. A nikdo mě v nich nepozná, když páchám malý přestupek v zákazech odbočení (protože objíždět Bory ve čtyři odpoledne, v autě s rozbitou klimoškou a nervózní upocenou Vopídou na sedačce stojí za tři tečky).
Peněženka. Protože to všechno něco stojí.
A moje boží kabelka. Boží, protože tohle všechno pojme, ještě do ní nacpu i menší nákup a vypadám s ní docela obstojně.

No a jasně, že mojí sladkou módní spolucestující mám vždycky sebou.

 


Jsem závislá na Vopici

22. května 2014 v 16:50 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Za těch dneska už 46 dní jsme si na sobě vypěstovaly opravdu silnou závislost. Teda aspoň já. Vopice je vděčná asi za každou náruč, která jí pořádně pohoupe, ke mně jí táhnou hlavně ty velký prsa po ránu. Když vedle sebe máte někoho 24 hodin denně (23, občas chodí s babi na procházku nebo jedu nakoupit do Lidlu, protože se nám pravidelně v lednici myši hlady perou o oprátku), jinak to asi nejde. Že je to akutní jsem pochopila před výlohou v obchoďáku. Tam mě ostatně vždycky napadaly životní úvahy. David hlídal a poslal mě pro večeři a na nákupy, prý v klidu si to všude projdi, kup si něco hezkýho a nechvátej.

Courala jsem se v H&M, ohlížela se pořád kolem sebe, takže jsem vypadala jako dost nevybíravá zlodějka, co si do kabinky odnesla asi dvacet ramínek a nakonec si koupila jen dvoje dětské ponožky. Až v tu chvíli slečna na pokladně pochopila, že jsem se ohlížela jen proto, že jsem čekala odkud uslyším Vopičí křik, nic jiného jsem si nekoupila, protože po ztrátě roztomilého bříška se teď ve všem cítím jako prase a nic mi nesluší. A tak se na mě začala usmívat, nabídla mi, ať se pro radost prohrabu tou kosmetikou u pokladen a najdu si něco na kruhy pod očima a hodně růžovou tvářenku a tím strašně tajným kódem v mikrofonu odvolala tu strašně tajnou ochranku. Dost podobně to vypadalo i v jiných obchodech, takže v závěru jsem měla v kabelce jednu zlevněnou šálku, kterou stejně vytáhnu až na podzim, lak na vlasy a ty dvoje ponožky.

Před Marks & Spencer jsem na sebe koukla do výlohy - vypadala jsem jako opuštěný slamák v poli brambor nebo taky jako oškubaná husa, prostě zbídačeně, zoufale a oči mi vyčítavě lítaly do stran. Obrátila jsem se na patě, utíkala vystát frontu do Pandy a přemlouvat obsluhu, aby mi ještě v půl deváté udělali kebab s nudlemi, protože ho David miluje a ve všech čínských restauracích ho mají pokaždé vyprodaný. Pak jsem za pět devět brala v drogerce krabici Nutrilonu a platila hotově, prodavačka mě vyloženě chtěla pomilovat pohledem.

A doma? Vopice se chystala koupat a večeřet, očividně jsem jí ani trošku nechyběla, pusinky jí moc nezajímaly a pomuchlat se taky nechtěla. Sečteno podtrženo, byla jsem pryč dvě hodinky, domů jsem volala jen dvakrát a na fotky jsem se koukla jenom třikrát. Jsem milující máma.

Převracíme se o 180 stupňů

21. května 2014 v 22:01 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Nechodíme na rande, Kapitána Ameriku jsme viděli přerušovaně v pirátské kinokvalitě, nemáme co na sebe, protože sopka na vyžehlení přetéká a já kolem ní chodím tak opatrně, aby nevybuchla, po dvacátém praní během 14ti dnů jsme si bez většího přemlouvání přestavěli špajz na prádelnu a koupili chytrou pračku, co mi nalajnuje program na odpoledne a pošle smsku na procházku do lesa, kdyby se náhodou rozbila. Můj instagramový profil je zamořený mímovo fotkama, občas mýma a teď se možná rozjedou naše selfie - je to přece jenom hit a navíc si chci pamatovat každičkou událost, úsměv i řev, co jde zachytit na čtvercovou fotku a poslat do virtuálního alba. Taky jsme hostili oficiálně první houseparty pro Davidovo kolegy, která mě mimochodem hrozně bavila a Vopici asi taky, protože jsme skloubili grilování, houpání, popíjení a uspávání docela úspěšně a bez zbytečného řvaní.

Rozhodně se nám zlepšuje kondička - já mám pevné svaly na pravačce, David na levačce - to jak si mezi sebou přehazujem Vopici jak horký uhlí na střídání v houpání. Já už si na bolavý záda zvykla, Davidovi v nich ruplo, takže první volný večer, kdy babi hlídala, jsme romanticky strávili čekáním na pohotovosti a teď romanticky dochází na rehabilitace (nicméně je s námi doma a my se s Vopicí tetelíme blahem).

Peníze lítají oknem snad rychleji než při mojí předporodní krizi, kdy jsem nutně kupovala všechno, co bylo na seznamu mámovských serverů. Chůvička, ohřívačka, odsávačky, lahvičky a savičky, PLÍNKY, chrastící cokoliv, baterky do hracích opic, houpačky a kolotočů, Nutrilon, Nutriton (nemáme laktační krizi, máme jen nenažranou holčičku).

Ale mímo nás opravdu stmeluje. Rozumíme si a pusinkujeme se teď mnohem víc, mluvíme o sobě jako o mámě a tátovi, taky se máme víc rádi a přetékáme pochopením a vstřícností (v některých nocích to teda moc neplatí, to když je táta na prášcích proti bolesti a hrozně ospalej a máma unavená po velkém úklidu a hrozně ospalá a přetlačujeme se, kdo vyleze z postele, přebalí a nakrmí - u kojení je to teda docela jasný), vyfotili jsme si první společnou selfie, Vopice nám udělala photobombing (mám ještě čas hledat na googlu jak se to správně jmenuje), při malování prádelny jsme si kreslili barvou kníry. A když babi hlídala podruhý, jeli jsme do Ikei, koupili si dvoumetrovou deku pro dva a povlečení s kočičkama a já mohla řídit po dálnici!


Život se nám fakt převrátil o 180 stupňů a my s ním, ale taky mě o těch 180 v procentech baví mnohem víc. Ačkoliv je Vopici teprv 45 dní, je s ní docela prča. Jsem unešená z toho žvatlání, kulení očí a neúmyslných úsměvů, z toho jak vyrostla o šest centimetrů, tloustne jako buřtík a drží sama hlavu. Míň unešená jsem z toho, jak umí hezky vřeštit, takže ta Vopice jí zůstane asi napořád.


Natálie, Tygřice, Bublina, Vopice

17. dubna 2014 v 17:13 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Chápu nenamalované, rozcuchané mámy, chápu výrazy a výkřiky jako spánkový deficit, přerušované muchlování (jsem divná, ale ten článek o naprosté ztrátě sexuálního apetitu bych po dvoutýdenním čekání prohodila oknem a autora poslala k psychiatrovi), při kojení se hubne (to každopádně, litry vody pro dostatek mlíčka a jídlo pokulhává, nestíhá se), Espumizan je to nejlepší pro vaše miminko, pračku budete zapínat každičký den, látkových plen není nikdy dost, pokud máte správného partnera, mateřství pro vás bude o něco snesitelnější...

O porodu, o tom jak je má drahá polovička nejdokonalejší chlap na světě a dvakrát tak dokonalý táta jindy, Natálie uječená Tygřice nafouklá Bublina mrštná jako Vopice sebou začíná v kočáru mrskat.


6.4. 16:17 (ta poslední kontrakce prostě nomohla přijít o minutu dřív, pochopitelně, mámo, co bys ještě chtěla). Jsem nádherná po tátovi (rozhodně jsem byla nejnádhernější v celé porodnici), ze spaní děláme stejné posunky a máma nás oba pořád pusinkuje (u táty víc mlaská). Po mámě mám jenom napasené tváře a nutkání škrábat. Border koliják si na mě konečně zvyknul a líže mi nohy, první noc jsme spali všichni separé - máma řvala, já řvala, pes štěkal a táta nadával. Ale milujou mě. :)

Nejdelší čekání. Ever!

5. dubna 2014 v 11:15 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Máme pět pracovních dní po, malinká je stále zapečená jako brokolice v sýru a nehodlá opustit moje břicho. Osvědčené recepty jako mytí oken, věšení záclon, bramboráky, kořeněná jídla (to je ta nejdebilnější a nejnepříjemnější rada, kterou kdo kdy vymyslel), běhání po schodech, červené víno, sex, sex, sex a sex, nefungují. Nicméně, některé části je zábavné zkoušet pořád dokola.
Takže, co ji tam drží a ze mě dělá nervózní nedočkavou hysterku?

Začala grilovací sezóna, my si koupili za pár šupů nový "americký" gril a kuřízky z něj chutnají dost obstojně. Kdybych měla vyhlídku, že když vylezu z bříška a o něco tak smyslně lahodného se připravím jen kvůli pravidelným dávkám mlíka, které mnou stejně jenom proteče a ani si ho nevychutnám, taky bych radši pořádně zaparkovala a zasekla se nohama do žeber.

Možná ji už teď děsně baví móda, oblíbila si H&Mko a nejspíš ji prostě baví cpát se se mnou do jedněch džínů a halenky. Ačkoliv se jí snažím vysvětlit, že má svého vlastního H&Mka plnou komodu už od nejmenší velikosti, v neutrálních barvách a bez čičmund na potisku, dřepí si na uších a mele si svou... Džíny na mámě jsou holt stylovější. Máma je asi stylovější. Nakupuje v H&Mku, táta to nesnáší, ale kupuje jí dárkový karty k narozeninám a vánocům.
Mezi námi děvčaty, je mi fuk, že je to tuctový krám a nakupuje tam každá rádoby lepší fashion blogerka, prostě ho mám ráda už od té doby, co můj nos začal větřit módu v obchodech. Svetry se mi nevytahají po prvním nošení a všechny si kupuju v Mkové velikosti (což mě jako velrybičku potěší), basic trička pod sáčko mají ve všech barvách duhy a neprosvítají z nich prsa, občas urvu kabelku s poloviční slevou a vydrží dva roky mého nositelského týrání a navíc mají dostatek kabinek na to, abych si mohla zkoušet dvacet pět věcí najednou a nikdo si toho nevšimne.

Nebo je prostě opravdu jen a jen po mně. Češe si vlasy, pětkrát mění barvu laku na nehty, aby si pak stejně nechala přírodní, protože na opálených ručičkách to vypadá nejlíp, sedmkrát se převlíká a zkouší všechny sluneční brýle, aby si nakonec zase vzala ty nejvíc onošené z ELLE. Zkrátka dělá všechny ty holčičí věci jen proto, aby mohla přijít pozdě jako máma. Hlavně stylově a aby na ní táta musel dlouho čekat v nastartovaným autě. Kdyby tak věděla, jak moc bude stylová. Od tety šéfový dostala bodíčko DKNY. A až bude s tátou koukat po sto patnáctné na Avengery, tak jedině ve spaciálních comfy super hrdinských dupačkách.
Pokud není po mně, ale po tátovi, už dávno by byla venku v monterkách i s nářadím po kapsách, a s cigárem v tlamě by slaňovala do studny.

Máma je teď momentálně strašně moc stylová. Všechny letní šatičky si vytahá na povalování na zahradě na sluníčku. A ten velký oblouk, z kterého trčí nohy? To je na dlouhou dobu všechno, co v těhotenství vidíte. Depilace a lakování nehtů jsou vážně fajn!



Taky jí prostě mohl jen vytočit fakt, že pořád nemá povlečenou postel. Z naprosto pochopitelných antialergických důvodů... No, jdu natáhnout prostěradlo.
Nebo mě miluje natolik, že nechce abych trpěla a tlačením zničila si tu typicky ženskou část těla. Raději si počká na jemný řízanec do břicha a vyjde na svět jako císařovna, ozářená reflektory porodního sálu. Zkrátka jako máma.

Poslední radost do botníku

2. dubna 2014 v 14:44 | Eva |  V šatně
Malinká už měla být dva dny mezi námi - není! Nejsem nedočkavá maminka s placentou místo mozku, dokonce jsem jí ani ještě nepovlíkla postýlku. Neklepu se nedočkavostí na to, až ji budu muchlat v náručí (dobře, možná trochu). Spíš mě unavuje cítit se jako polomrtvý hroch a přemýšlet o tom, jak se laicky pozná kopancem zlomené žebro, každé píchnutí v břiše hledat na diskuzi o miminech a po devadesáté si číst příznaky přicházejícího porodu podle zkušeností jiných žen.

A tak jsem na malinkou poprvé po dlouhých měsících přestala intenzivně myslet, nemluvily jsme spolu a já se vzala na nákupy a udělala jsem si poslední sobeckou radost na dlouhé věky dopředu. Koupila jsem si conversky. Sněhově bílé. Pochopitelně, že budou pořád špinavý, džíny je nenávratně obarví na modro a budou svítit na sto metrů.

Producíruju se v nich všude, kde je to jen trochu možné a může mi na ně někdo závistivě koukat. Na stylové sladění nemám nárok, protože jsem ráda, že se obě nacpeme do jedněch džín a v H&Mku nemají takový výběr barev na basic trička pro mámy (nějak jsem se do té řady zamilovala, dělá mě hezky těhotnou). Ladí mi aspoň bílé obroučky. Co na tom, že v nich vypadám jako Willy Wonka.


Love my new shoes


Psí chůva na baterky

10. února 2014 v 16:26 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Tak jak jste to zvládli? Barunka poslouchala? Byli hodní? Tss, naprostá pohodička. A hladím si kolena.

Když milujete svou drahou polovičku a stejně tak celou jeho rodinu, nevidíte problém v tom, abyste jim na víkend, kdy pojedou oslavovat na druhý konec republiky, pohlídali psa. Než vám dojde, že vaše polovička vlastně pojede s nimi, doma máte taky jednoho psa, jste v osmém měsíci, chráníte jednu extrémně neposednou, kopající a protahující se opičku v břiše, v chatách kolem vás není ani noha a budete muset spřátelit s nenažranýma kamnama, je už pozdě, protože jste to odsouhlasili.

Vždycky jsem si myslela, jak strašně moc to musí být v zimě na chatě u rybníka super. No, ne sama, ne s chlupatou dvojitou zodpovědností na krku, ne, když musíte udržovat teplo manuálně pomocí kamen a jste zhýčkaní termostatem nebo tím, že to jindy za vás dělá drahá polovička a ne, když se stmívá v pět večer...

Přední náplní dne byly procházky na louce. Cesta k ní je pořád zapadaná sněhem, zamrzlá a úhledně uježděná od aut chatařů, kteří v neděli přijedou zkontrolovat po kachničce k obídku, jestli je náhodou při vší té movitosti někdo nevykradl. Psí spřežení jsou hezká a vycvičená jenom na videu, mě táhl každý pes na jinou stranu, boty se staly neovladatelnými saněmi a zkuste si balancovat s brzy dvoukilovým břichem - jasně že přepadáváte dopředu. Takže za cenu ztráty oblíbenosti jsem pustila oba psy (běželi bez ohlédutí rovnou na louku a vodítka za nimi jenom vesele cinkaly), za cenu vrzavých kloubů jsem vystrčila kolena a za cenu orvaných a omrzlých rukou (frajerky si světle béžové rukavice na louku přece nevezmou) jsem se opřela do dámského kliku na zem. Vopída byla zachráněná, mateřské instinkty a pudy mám v naprosté pohotovsti (a jsem zvědavá, jak zvednu to tunové auto, až jí půjde o život).

Na jedné z dalších procházek se trable objevily až na louce. Podrazil mě můj vlastní pes, který se rozběhl za čápy, co se hřáli na sluníčku. Ti vzlítli, a zkuste je přinutit, aby letěli k vám, místo od vás a aby je váš pes přestal pronásledovat. Marně jsem si vykřičela hlasivky, sledovala jsem čápy, jak letí ke vsi a tím pádem k silnici, bezmocně jsem si kecla na zadek vedle Barunky, představovala si šílené scénáře z rodinných filmů o Lassie a začala jsem fňukat. Čápi po minutě projevili trochu pochopení, vzlétli o pár metrů výš a letěli zpátky nad námi, takže se pes otočil ve směru běhu a když uviděl, jak tam sedíme jako dvě kačeny v poli, s jazykem na stranu se vrátil, s radostí se svalil na zem a vyšpulil břicho.

Při nočním venčení nemůžu jen otevřít dveře a běžte čurat, pejskové, protože ve vteřině by Bára vzala čáru do rokle a Jack rovnou za ní. Oboječek a vodítko, ale slečně se před chatou nechce, takže v té tmě musíme chodit několik desítek metrů po hrázi rybníka, aby měla mezi stromky klid. Tak jsme došli na hráz, Barunka si připravila úlevné posezení k malování díla, dokončila a pak a ve vteřině vyskočila, postavila sebe, ocas i uši a začala štěkat do naprosté tmy na rokli za chatou (náš pes flegmaticky otočil hlavu na druhou stranu a věnoval se dál značkování stromu). Takže jsem všechno venčení a konání potřeb utnula, utíkala do chaty, zavřela okenice, zamkla všechny dveře, zatáhla závěsy, vymačkala hlasitost na televizi na nejvyšší level, psům jsem oznámila, že další venčení bude za světla a slíbila, že všechna díla, která vykonají v kuchyni na podlaze po nich uklidím, hlavně ať už mě nenutí chodit ven.

S kariérou psí chůvy do světa díru neudělám, jsem na baterky. Pro příště, které určitě ještě někdy bude, jsem si připsala do zápisníku několik poznatků. Deky přes gauč jsou nevzhledná, ale skvělá věc. Když se psi rvou, lítají z nich chlupy - ve velkém. Barunka je opravdu nenažraná a opravdu si umí otevřít všechny dveře a než stačíte zařvat fuj, naláduje si do huby velkou hrst deluxe granulí rovnou z pytle ve špajzu. Když někdo říká, že jeho pes má prdíky, nesmějte se tomu a větrejte, nelže. Pokud máte doma dva psy a rozčiluje vás bordel po zemi, vysavač ani nevytahujte ze zásuvky. Zamykejte se v koupelně, nikdy nevíte, jestli vás zvrhle nesleduje pes za dveřmi sprchy. Kamna nehoří tři hodiny, ani když je naládujete k prasknutí obřími poleny!

Nicméně to bylo za poslední dobu asi to nejlepší vzrůšo... A z těch světlých stránek. Jedli jsme vždycky všichni najednou, koukali jsme na Hačika (já hystericky křičela pláčem, psi spali) a další romantické nebo dramatické filmy od Danielle Steelové a měli jsme moc fajn večer, když jsme byli zabarikádovaní v chatě. A pokud do toho půjdou někdy psi znovu, tak já taky.

A včera večer, když se vrátilo vše do normálu a moje drahá polovička se vrátila domů, konkrétně ke mně do pelíšku? V deset večer jsem s brýlemi na nose chrápala jako antisexy čuně.


Můj první must-have nákup

30. ledna 2014 v 14:47 | Eva |  V šatně
Finally!
Prožila jsem svůj vlastní první must-have nákup na výdejně. Boty. (Jsem žena, chápejme, a jsem na to hrdá). Po prvním obutí a stanutí před zrcadlem jsem měla ten správný pocit, kdy jsem se řehnila radostí a kdybych s břichem nepřepadávala v letu dopředu, zaskákala bych si. Moje boty jsou správně úchylný, doma se nebudou líbit a drahá polovička se jim vysměje, ale jsou perfektní, teploučký, nejsou to polystyrenový válenky za pár šupů, protože tu gumovou neklouzavou podrážku hned tak nerozválím a navíc nejsou za těch pár šupů, nekloužou na ledu (odzkoušeno), Vopída mě celý den kopala radostí, jak strašně moc se jí líbily, jsou hnědý, mají hebký falešný hřejivý zvíře okolo kotníku, vyrobili je v Anglii a jejich značka má jako hlavní propagátorku opičku s korunkou, musím je mít. Must-have!


A mám i svůj druhý must-have kousek. Malý kousek tepla v barevném hrníčku. Vím o něm, že teče, pití v něm nevydrží teplé déle jak hodinu a je to spíš ozdoba na stůl do kanclu než termo hrnek na cestu. Ale je... barevný, růžovo-zelený, docela objemný, hezky se drží v ruce, jde mi k laku na nehty, dělám s ním na výdejně reklamu, prý je ekologický, netoxický a šetřím životní prostředí... A je až od klokánků z Austrálie. A navíc, z čeho budu pít na jaře snídaňový čaj v porodnici? Z eráru? Must-have č. 2!


Kam dál