Duben 2011

One of us is having bad day..

30. dubna 2011 v 18:11 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Zajímalo by mě, jaké jsou hranice možností k získání pocitu špatných dnů. Ačkoliv se snažíme být věčnými optimisty, užívat si každičké vteřiny štěstí a dělit se o něj s ostatními, někdy na nás padne. Někteří vycítí, že ten moment přichází, několikrát zváží přístup, s jakým se k němu postaví a pak se rozhodnou, co dál. A když to vycítím i já, přichází vnitřní souboj o všem co bude následovat..
Zůstanu pevně stát na nohou, tvářit se, jakože svět mi nikdy neublížil, jakože všechno je v pohodě, jakože to máslo jsem si na hlavu namazala sama místo kondicionéru, jakože jistě, ten podpatek jsem si zlomila schválně, protože jsem si chtěla vyzkoušet, jaký je to pocit nosit baleríny, jakože jsem se zapomněla ráno umýt a proto jsem si stoupla před velikou louži a čekala až skrz ní proletí školní autobus neměřitelnou rychlostí. Nebo si přestanu namlouvat, že je všechno v lajně a žádná okázalost se nekrčí na střídačce, čekajíc na svou příležitost. A prostě se rozběhnu někam hluboko do lesa za domem, skočím do první králičí nory, která vede do Burtonovy představy o Wonderlandu a ztratím se v davu létajích budíků a postelí. Absolutně neřešíc ten problém nejistoty o správnosti svých rozhodnutí.

Ale abych se dostala k jádru problému, že jeden z nás má špatný den.. Tentokrát jsem to já. A nemohla jsem si to uvědomit nikde jinde než v Arbeitsplatzu, v mém milovaném inspirativním koutku 3x1 metr vprostřed nákupního centra. Za předpokladu, že k tomu hraje i správně laděná hudba, a zní slova, ve kterých se naprosto vidíte, šance na úspěch je vyšší než cena elixíru mládí- Pokud vyloženě apelujete na tyhle pocity, rozhodně můžu doporučit držet se několika jednoduchých pravidel:
1. večer před dnem KBD ( Lehká dívka neslušně Bad Day) si vytvořte představu o tom, jak dokonale si přejete následující vypadat, namalujte si v hlavě váš model, doplňky, účes, styl líčení, boty ladící s kabelkou a jděte spát, naposledy si připomeňte jaký byl dnes skvělý den
2. vstaňte pozdě, zaspěte, přeřiďte budík na dobu vhodnou ke spoždění
3. otevřete lednici, chtějte si dát energetickou bombu k snídani a nalezněte ji prázdnou
4. otevřete kapslík lednice, ve které se nachází mléko a zjistěte, že váš rodič či jakýkoliv jiný spolubydlící tohoto typu opět nechal krabicák lahodného zdravého moku po 1 centimetr na dně prázdný a vy si tím samozřejmě máte zalít misku zvlhlých cereálií (v úvaze vezměte, že pro mléko musíte do chladných prostor špajzů a garáží a máte na sobě jen vytahané trencle na spaní)
5. takže nesnídejte, je to výborný aspekt pro začátek těžkého dne
6. nestíhejte se malovat a česat, oblékněte se příšerně
7. utíkejte na autobus, který má spoždění - to ale zjistíte až na zastávce
8. zapomeňte si jízdní průkaz nebo si nechte nasadit pokutu, pokud je vám 12 korun za každý posun o 2 zastávky drahých
9. přiběhněte do školy a zjistěte, že váš oblíbený učitel tělocviku se hází marod a posílá místo sebe náhradu, která se vás chystá sedřít z kůže
10. poslechněte si po telefonu poučky šéfa o tom, že práce je pro vás důležitější než škola v maturitním ročníku
11. spocení a uřícení se vydejte po hodině za lektorkou praxí, která vám řekne, že z přičinění vlastní poctivosti vám stále neuzavře známku
12. dostaňte několik špatných známek z testů a zjistěte, že píšete několik dalších
13. buďte vyhozen ze třídy
14. po ukončení školy utíkejte okamžitě do práce a prodávejte CDčka jako o život, jinak jste nejhorším zaměstnancem měsíce
15. po ukončení práce nepočítejte s odvozem, naopak se rozběhněte vstříc bouřce a lijáku k autobusové zastávce, jen proto, aby vaše doprava k domovu zahrnovala téměř hodinu jízdy a zbylých 5 km pěšky. V dešti samozřejmě, v botách, které dřou.
16. nenalezněte doma nic hotového k večeři
17. vyčerpaně se skácejte ve sprše, uklouzněte na schodech, když z ní vylezete a svezte se po nich až dolů
18. padněte do postele, s vidinou zítřejších 12ti hodin v nejfrekventovanější madagaskarské restauraci Západních Čech
19. uvědomte si, jak moc byl ten den neuvěřitelný, stál za lidský výkal a jak jste na všechno sami
20. ale pak se podívejte na tři vlaštovky na ruce, koukněte za zrcadlo, až na zítřejší den, a třikrát si řeknětě, že ať se bude těch předchozích devatenáct bodů opakovat seberychleji, ten den bude lepší. Protože to špatné odletí.. :)

Naše koutky (stoupající směrem vzhůru)

17. dubna 2011 v 14:36 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Těch postřehů už dneska bylo na tisíce, o tom žádná. Ale pořád mám pocit, že chci něco sdělit skrze slova, co občas pozbývají význam. A možná by bylo dostačující vyjádřit to místem. Místem, kde mi koutky stoupají vzhůru a motá se mi žaludek, kde jsem daleko za hranicí všednosti. Místo, kam vyšlapu 301 schodů a ta milá nestárnoucí paní mi to pokaždé připomene. Místo kam si lihovým fixem nakreslím jedno živé prase, jedno přejeté prase a jedno pohřbené prase, usměju se a jsem daleko od vás. Jen mě udivuje, jak je hrozně moc pohádkově snadné zamilovat si tu svobodu, která přichází s každým zdolaným schodem. Ačkoliv.. Home region sucks, Pilsen Tower rocks! ♥




Jak svět přichází o přátele a nachází další..

17. dubna 2011 v 14:04 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Na začátku jich bylo moře. Moře takových, moře makových, pár oceánů tvarových a několik rybníků povidlových. Byli všude tam, kam jsme se podívali. Byli všude, kde jsme je v daný moment potřebovali. Nevyhýbali se nám, stáli při nás. A pak nastal ten velký třesk, moře se rozlilo, oceán se roztrhal a malé rybníky byly zasypány. Zůstalo jen pár malých loužích, které však pro mě stále znamenají jistý kus světa..

























Vždycky tu bylo Středozemní moře, to, které stálo vždy na stejném místě. Které tvořilo ten hlavní tok a všechno se stáčelo kolem něj, bez ladu a skladu, prioritou daleko za ním. A ačkoliv si toho nikdy nebylo plně vědomo, jeho význam byl vždycky důležitější než všechny ostatní oceány a předčilo cokoliv na světě. Ačkoliv jeho povaha je tak stálá a předvídatelná, vždy tvořilo jistotu, kterou jsem chtěla mít. Jistotu, kterou nemohlo nabídnout žádné jiné moře, nebo sebevíc slavný oceán. Jistě, jejich bouřlivá vlastnost nesla svá kouzla, ale nakonec vždycky přitíhnu ke klidným vodám. Protože v nich je ta má slavná jistota. Protože středozemní moře je obklopené pevninou a nikdy se nevyleje pryč..





















S velkým třeskem se pak dalo pár chytrých hlav dohromady a vypomohly vzniknout něčemu tak zvláštnímu, nečekanému a nabitému tak divnou energií, že by jí ani Jesus nepamatoval. Protože kdykoliv se brouzdám na březích Karibského moře prostupuje mnou celá jeho podstata. V jeho společnosti nejde zavřít oči, mračit se a utápět v depresi. Ne, na to jsou jiné kouty rybníků. Tam, kde končí síla jiného moře, a začíná tohle, vytváří přestupní místo vlastní malou hvězdnou bránu. A v tom mimosvětě na březích se dají potkat všechny bytosti, které jindy nevidím. Nálady a úsměvy se mění jako na povel mávnutí kouzelného proutku. A nikdy nejde být nešťastná. ♥


















A s posledním přílivem a odlivem se objevilo Černé moře. To, které se objevilo v tu nejvíc vhodnou dobu a dokázalo mi zamávat životem jako severák s vypranou cíchou, visící přes plot u babiččiny chalupy. A ačkoliv jsem porozuměla světu ve zcela odlišných a nedohledných barvách, nikdy jsem na tím procitnutím nepociťovala náznaky lítosti. Protože s tímhle mořem se otevřely příležitosti nahlédnout i za obzor, tam, kde není možné vědět, co čekat, protože ten obzor je stejně nevyzpytatelný jako moře samotné..

* * * * *

A tím se seznam moří ukončil. Jistě, stále jsou tu i ty rybníky, podporující mě v žití, ale žádný nemá tak velký vliv..













Pohřeb gumových medvídků..

17. dubna 2011 v 12:04 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
V tomhle blázinci je snadné chytit inspirativní slinu, svádějící k psaní nekonečných nesmyslů z pomatencovy zasněné hlavy. Protože když si v ranním opojení z ledové kávy projdu googláckou galerii s hledáním pojmu Happy Gummy Mouse abych mohla udělat radost světu malým zprzněním dobrých kamarádových úmyslů, vyběhne mi stránka uměleckých fotografií s medvědím pohřbem..


Tak mě vlastně pak napadá, kde lidi berou tu náladu na deprese, pohřby a všechna ta uvědomění, že život by měl končit? Každý by měl svým způsobem trpět tou infantilní představou, že je v něm nějaký střípek z růžových brýlí, který mu uvízl v srdci a dávat to najevo. Třeba se usmívat na člověka, který se na nás šklebí a neřešit, zda si myslí, že díky jeho nablýskané přehazovačce po něm toužíte jako poutník na Sahaře po studni. Třeba si místo věčného namlouvání vegetariánství dát pořádný telecí kebab a neřešit jak se tele pomstí vašemu žaludku. Třeba si místo univerzálního laku v tmavém odstínu pořídit neuvěřitelně jedovatý a žlutý a nařešit, že nemáte jedinou věc, která by k němu pasovala. Třeba utratit celou výplatu za žluté boty, které pásnou k laku a neřešit, že po zbytek měsíce bude dieta nevyhnutelným začátkem vašeho spoření. A třeba věřit na víly, a jo, a jo, a věřit na víly! A neřešit, že možná neexistují. ♥


zdroj fotegrafií medvědích ideálů z rukou talentovaného umělce: http://michalfanta.redbubble.com/

Madagaskar Západních Čech

16. dubna 2011 v 12:05 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Nepoctivost, mí drazí, se sakra nevyplácí. A poctivost dvakrát tolik. Protože jak hlásá Jan Budař na propagačních plakátech svého nového filmu, S POCTIVOSTÍ LEDA POJDEŠ...
A když jsme tak ti poctiví, svět (v našem případě škola) se nám odmění a pošle nás pracovat na nejfrekventovanější plac celého Západočeského kraje, nazveme si ho ZOO, například, madagaskarská ZOO. (A nestojí za vysvětlenou, zda přemýšlet o naprosté podobnosti s divokými zvířátky, utečenými z klecí.) Jistě, trest je to výborný, ale v tomhle případě přetáhnutý.
A tak se stane že se dostanete mezi ta divoká zvířátka. Jste jako malý madagaskarský lemur, který byl hozen před mohutného tančícího lva a neví, který výpad by byl bezpečnější. A pak se okolo nahrnou další - žirafák, zebřák a nakonec i hrošice, která se vás jediná ujme a nejradši by si vás namočila do kafe.. A svět je pak hned jednodušší. Žádný lev na vás neřve, protože jste pod ochranou hrošice. Tak uběhne jeden den a je to OK. Tak uběhne druhý den a je to OK. Tak začne třetí den a je to v toaletě (jistě, každý si představuje to slovíčko, které nenáleží ústům křehkých dívek, ale vystihne končící situaci tak perfektně, že by ani Ježíš neměl slov, kdyby žil). Hrošice zmizela, lev je připraven k výpadu a pomalu ztrácíte naději. A když už upínáte zrak jen k tomu poslednímu zbytečku světla, které je ničeno nicotnou tmou, zažehne se další plamen. Přiběhne lemur. Stejně malinký, vystrašený a roztomilý jako vy. A protože lemuři odjakživa patří k sobě, jdou k sobě. A dvojitá lemuří síla je proti lvům platná jako deštník proti dešti, vítězíte. A slíbíte si věrnost. A nalézáte nové spojence z řad dalších, neobjevených druhů zvířecích. Ale protože teď jste na to dva lemuři, nikdo vás neporazí! ;)



HOLY POLYVORE

14. dubna 2011 v 17:30 | Vlaštovka |  V šatně
Jestli jsme opravdu čekaly či čekali na svatý grál v kochání se v módním odvětví, podařilo se mi ho nalézt. Protože ať jsme sebechudší, ať čekáme na stále nepřicházející náladu, ať si chceme jen zorganizovat šatník podle současné módy a zkompletovat si vysněný model alespoň na papír a sledovat ho i mimo myšlenky. I já jsem si našla své momentky vystihující mou ptačí podstatu..



Swallow



Takže, jestli jste čekaly nebo jak jsem říkala čekali jen na objevení svatého grálu, užijte si ho. Vymýšlejte, představujte si, hledejte, sněte, tvořte. fanatzírujte, nakupujte, sdílejte, zkrátka si užívejte.. :)

Spring's Teen

14. dubna 2011 v 17:02 | Vlaštovka |  V šatně
Přicházející jaro? Ani bych netvrdila.. Jak tak pozoruji tu šeď ve skle střechy obchodního domu nade mnou, začínám si uvědomovat, že ten odstín nezměním. Silou vůle, přání, větru ani šmouhou od štětce. Protože, když jsme si dali naději, že smutné, šedé dny skončily a čekají nás jen ty slunečné, štěstím nabité a radostí přecpané dny. Počasí ovlivňuje každého z nás. Některé víc, jiné o polovic míň. Ale my vrstevnice, děti zasloužené svým datem zrození o osamostatnění naší vlasti o půlnoci, co předali žezlo vlády těm ušákům roku '93, žijeme počasím. Každičký paprsek kouzlí úsměvy na našich tvářích a zachraňuje to, co jiní zpackali.. Takže, zavřete oči, dítka vlasti a představujte si, že slunce halí naši tvář, jarní větřík se zaplétá do vlasů a přináší k nám alergeny z kvetoucích okras země..

Spring's Teen


A pak si představujte, jak kráčíte ulicí, roznášíte jaro mezi prosté umučené tváře s jasným náznakem bezvýznamnosti a darujte jim to, čeho pozbyly při dnech bez slunce.. :)

Bee!

12. dubna 2011 v 22:05 V šatně
Bee


Je vskutku upřímné sdělit, že článek týdne a zmíněná věta o včelím modelu mě inspiroval k hození mého dnešního stylu do placu. Možná chybí ta hodnost značek v přepočtech na desetitisíce, ale pro představu :)

Barvy, Colors, Couleur, Colore, Cor, Farbe..

12. dubna 2011 v 18:15 | Vlaštovka
Barvy.. Existují pro ně stovky termínů ve všech jazycích, možných i nemožných, známých i nepoznaných.
Jasně si vybavuji, když v jakémsi díle žlutých amerických přátel ze Springfieldu Ned Flanders objevil na Margině blešáku svou starou desku a ten moment se zapsal do top desítky Nedových zpěvů... Na mém plášti spousta barev září. Třeba žlutá, hnědá, zelená. Šarlatová, černá, okrová. Fialová, olivová, červená. Taky lila, zlatá, stézová. Purpurová, stříbro-růžová. Azurová, modrá, šedivá. Karmínová. Oranžová, bílá, nachová. Rudá, žlutá, světle zelená. Šarlatová, černá, broskvová...
Barvy jsou podstatou každého z nás. Jsou podstatou celého světa, který je na nás založený. Bez barev bychom nerozeznali špatné od dobrého, bílé víno od růžového, vodu od šťávy, zlato od stříbra by pozbylo svou hodnotu, slunce by nikdy nesvítilo tím světlem, které nás hřeje po duši pokaždé když vysvitne. Nebyla by žádná zeleň, do které sebou švihneme v chvílích unavení z neutichající hlučné civilizace. Byl by to jen černobílý film, se spoustou aktérů ze všech koutů Hollywoodu i mimo produktivní americký kontinent.
Od barev, jejich názvů a pocitů, které vykřikují, se odvíjejí naše vlastní pocity, naše nálady, rozpoložení a chutě podnikat bláznivé a vzrušující věci nebo chutě brečet v tmavém koutě, za tlustým sklem okna, na které dopadají kapky z jarního deště. Každá z nich má svou vlastní symboliku a každý ji vidí jinak. Bílá - nuda. Červená - vášeň. Zelená - uklidnění. Oranžová - dobrodružství. Černá - deprese. Růžová - nevinnost. Obecně uznávaná pravidla. A ačkoliv žádnou ezoteriku nepodporuji, možná není na škodu zagooglit na nějakou tu www stránku duchovna a přečíst si význam svých zvláštních snů a představ skrývajících se v barvách.
Jsou podstatou celého světa a středem našeho vesmíru. Pokud netrpíme barvoslepostí. A i kdyby. Ta vzácná barvoslepost, kdy neznáme hranice světa mimo šeď, je tak vzácná, že si ji nikdo z nás ani nezaslouží. A ty zbylé druhy?Nemůžou být tak hrozné, když máme vedle sebe někoho, kdo sám vyjadřuje tak zvláštní barvu, že existuje jen v naší mysli. Je utajená jak našim očím, tak očím cizích.
Protože barvy jsou vnějších okruhem Flandersova vesmíru, protože barvy jsou vnitřním okruhem mě samotné a protože cit pro ně je alespoň z části v každém z nás. A protože černá neznamená depresi, když k ní přihodíme třeba žluté tenisky. Pak nevidíme depresi, pak vidíme včelu. A hned je svět barevnější.. ;)

Au revoir, Carla Bruni..

12. dubna 2011 v 17:10 V šatně
Wish to have an easy day..


Možná by stačilo jen pár dní volna, pár papírových eurovek do šrajtofle vyrobené z mnou sakra podporované parodie na kůži, jedno lahodné karamelové latté na cestu, slovník francouzsko-český a sbohem nudná západočeská realito.. Francie čeká, Paříž čeká.. Tak zavřete oči, nastavte v bílých sluchátkách vlnu představivosti a první dámu Carlu Bruniovou a Au revoir mon amour..