Červenec 2011

WILD,WILD... Target

17. července 2011 v 1:35 | Vlaštovka
Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. Nudíte se? Jděte ven. Nudíte se? Pusťte si film!

WILD TARGET, 2010
Chtěli jste být někdy krásnou zlodějkou, které projde naprosto všechno? Která se zázrakem vyhne každé kulce, svýma očima přesvědčí premiéra o souřadnicích Atlantidy a úsměvem oblbne bagdádského zloděje Steva Reese? Pokud ne, jsou na výběr další charaktery. Je tu zrzavý idiot v podání bezkonkurenčního Rona Weasleyho, který z malého kulíška, co "žere slimáky" vyrostl do děsivé podoby opičáka. Taky ne? Tak pak už zbývá jen charismatický, světem protřelý nájemný zabiják s pohledem laňky. Jako cenu útěchy už je možné nabídnout jenom kočku obarvená na růžovo.

V každém případě, Emily září jako ve všech filmech a opakovaně sním o tom, že bych mohla být jako ona. A Imelda May svým chraplákem pozvedla úroveň o pár levelů výš. Příjemnou zábavu.

Voyages

17. července 2011 v 0:42 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Kdysi jsem měla sen. Zahrnoval fakt, že hned jak se za mnou zavřou prosklené dveře školy, můj kufr už bude na cestě na letiště a já ho budu následovat s letenkou do Ameriky. Jak plynuly dny a já zjišťovala, že peníze jsou jakýmsi divným základem většiny snů, trochu jsem slevila a snažila se dostat na místa, která bych si pamatovala z nějakých speciálních důvodů. Byly tři. Jen tři, které mě přiměly vzpomínat a inspirovali mě k tolika neprofláknutým dílům.


A tehdy, ve věku žáby, jsem poprvé vstoupila na anglickou půdu a přičichla jsem jejich způsobu života..
Myšlenkami i celým tělem jsem se soustředila jen na Londýn, užívala jsem si všech památek, napínala uši starým báchorkám, které se daly slýchat v ulicích, obdivovala všechny pouliční druhy stravování, z výšek obdivovala nádheru města, brala obchody útokem a libovala si v nízkých cenách na libry přepočtených. Dokonce jsem své myšlenky na čas přesunula i mimo Londýn.. Stoupla jsem si na schody, po kterých kráčel Harry Potter (dobře, jeho filmová náhražka), urvala kus omítky do poličky památných grálů z dalekých cest, snila o tom, že jednou budu perfektní Oxfordskou studentkou a nikdy se nevrátím do země "zlatých" ručiček...

















V nejdeštivějším dni jednoho podzimu mi kdosi ukázal Vídeň. Opomenuté město v mezích nenáviděné germánštiny. Podařilo se mi tu otevřít oči a mezi kapkami hledat něco pozitivního. Obdivovat moknoucí chodce, neznámé lidi tisknoucí se k sobě pod jeden deštník, vychutnala jsem si vídeňskou kávu. Ačkoliv se to zná neuvěřitelné, vážně nesla chuť Vídně. A když jsem pak tiskla hrnek na domácí půdě, pozorovala kapky za oknem, bylo snadné všechno si to vybavit, pustit si vídeňský valčík J. Strausse a ze vzpomínek z tanečních se pokusit o pár zasněných kroků...

















A nakonec mi zbyl jen sen. Sen, který jsem dvakrát zopakovala, ale nikdy neměl ty barvy, vůni a chuť, kterou jsem si představovala a vždycky jsem si cítila jen zklamaná. Snila jsem o dlouhých nákupech, poslouchání chansonů, vydatných snídaních v nádherných kavárnách, nekonečných procházkách uličkami Paříže a rozkvetlými parky, odpoledních trávených s tužkou a papírem na schodech pod Sacré-Cœur a klidně vzpomínkami o chudé písničce Petra Muka. Ale snila jsem. Místo vydatných snídaní jsem chroupala levné bagety, které dokázaly zasytit a já si mohla dovolit koupit alespoň jednu maličkou věc s francouzským nádechem, místo desek se chansony jsem měla jen přehrávač s několika málo skladbami od Carly Bruniové a ten se vybil než jsem se stačila projít jednou dlouhou uličkou.
















Nezáleží na tom, kolika snů a představ jsme se už vzdali. Některé nám zůstanou.

Jíst, meditovat, milovat..

16. července 2011 v 22:31 | Vlaštovka
JÍST, MEDITOVAT, MILOVAT (Eat, Pray, Love), 2010
Připadá Vám život bezvýznamný? Pociťujete potřebu něco měnit, stavět se na vlastní nohy a poznat svět i z té strany, co je za zrcadlem? Možná sáhněte do knihovny a vytáhněte E. Gilbertovou. Možná opomeňme projednou lenost a skočte do obchodu, půjčovny nebo při nejhorším nakupte na Rapidshare a při večerní sklence a s mísou popcornu se pozastavte myšlenkami na snímku Eat, Pray, Love. Ačkoliv Julia Robertsová mi absolutně neimponuje a její hollywoodský úsměv mě za chladných nocí spíš děsí než přitahuje, tak nějak si ji v roli Liz dokážu představit. A i když je to big star těžce za vodou, dovedu si i představit, že by se někdo jako ona mohl potýkat s tou malou životní krizí..










































Každopádně, v momentě, kdy film skončil, najedou jsem byla plná nenasytné energie a okamžitě jsem chtěla vycestovat do Itálie, přežrat se pizzou v Neapoli, vychutnávat si špagety v Říme a náhodou tu potkat nesmrtelnou kamarádku, která mluví stejnou řečí a náhodou zná výborného učitele italštiny. Nevynechala bych nejspíš ani ty vztahy. James Franco je lehce opomenutelný, ale v případě, že by se přede mě postavil Javier Bardem s loďkou a nabídkou týdne daleko od reality, vyhnula bych se té nerozhodné scéně. A meditace v Indii? No, neopovrhla bych. Možná je to jedním z klíčů k úspěchům.

"Když jsi v životě zoufalá a někdo, kdo vypadá jako Yoda, ti předá poselství, musíš to zkusit..." V podstatě to neznamená fakt, že když na ulici potkáte bezzubého zeleného staříka s velkýma ušima, a on Vám poradí, že skok z věže je fajn nápad, nemusíte mu nutně věřit, ale hledat nějaký ten význam se možná vyplatí...

ŠKOLA ŽIVOTA

15. července 2011 v 0:48 | Vlaštovka
Během brouzdání se po internetových stránkách se mi do cesty připletla reklama (což by nebylo překvapením, komerce je dnes populární), ale poprvé v životě mě donutila se na ní podívat. A vnukla mi nápad. Milujeme filmové večírky. Já miluju filmové večírky. A miluju filmy, co si zaslouží své vlastní zamyšlení.

ŠKOLA ŽIVOTA (An Education), 2009
Byla to obyčejná dívka, chodila do dívčí školy a nosila ošklivou uniformu. Místo tělocviku dospěle kouřila a po odpoledních se brouzdala v kavárnách se stejně zvláštními přítelkyněmi. Dokud nepotkala gentlemana, který jí změnil život, ve všech směrech. Ukázal jí život daleko za hranicemi normálnosti, které znala. A ačkoliv jí zradil a zranil, poslal ji na cestu životem, kterou nezapomene.




Je to film na deštivé odpoledne a vlastně mě na první pohled ani trochu nezaujal. Kdybych v trafice viděla poutavější obrázek, spíš bych šmátrala po něm a životní příběh studentky by zůstal nepovšimnut. Ale když jsem to dotáhla až do konce, narazila jsem věc, co se moc často nestává - dobrý pocit z filmu. A najednou jsem cítila potřebu sedět na okně a počítat kapky, které se vezou po okenní tabulce, poslouchat Juliette Grecovou a cítit se stejně šedá jako Jenny na začátku filmu, snít o princi, který mě vezme do Paříže. Vlastně, mám dojem, že svým způsobem o tom sníme každá...

Bye bye, Blackbird from High School

15. července 2011 v 0:28 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Ačkoliv se červenec nachýlil do půlky, osvícení se vskutku dostavilo až teď. Půl měsíce trvalo, než jsem si dostatečně uvědomila, že je konec. Půl měsíce trvalo, než mozek úplně zpracoval ten dvacátý červen.
Stačila hodina čekání, dva výsledky, jedna gratulace a bylo to. Konec. Schluss. Fin. End. Finito. 4 roky únavného nicnedělání (občas jsme tomu říkali studium) jsou pryč. Žádné další knížky, popsané sešity, žádné zabité hodiny sezením na nepohodlných židlích, žádné popsané papírky, vyjadřující dobytčí přívlastek pro vyučující, co poletuje třídou, žádné ferblové turnaje, žádné další dělení o svačiny..
Ti, co se dali dohromady, se zase od sebe odloučí. Vztahy, co vznikly, buď vydrží navždy nebo zaniknou. Půjdeme svou cestou. Na vysokou, položit základy pro vlastní High School Musical. Na vesnici, do smrti se upíchnout v hospodě zvané restaurace v číšnickém munduru. Do nejluxusnějšího městského hotelu, kde se dá díky nepřiznaným rodinným protekcím vydělat na cestu kolem světa za 80 dní. Studovat ekonomii tak, aby úmorné studium vedlo k uvědomění, že celým životem je pro někoho stejně jenom sport.. A pak to chce najít jednoho neprojeveného spisovatele s neprojeveným kuchařským talentem, co si otevře vlastní bistro vedle mlíčňáku kolegyně a napíše o tom nejhezčí román na listy zeleného salátu. A zpoza zaprášeného skla bude sledovat osudy těch, které mívala nejraději. Nezáleže na tom, jak budou daleko. Nakonec se sejdou v jednom sandwichovém vydání Vlaštovčina bestselleru...


Bye bye, Blackbirds from High School...