Srpen 2011

Big Spender.

31. srpna 2011 v 19:12 | Vlaštovka |  V šatně
Asi je načase vyhledat pomoc. Pomalu se ze mě stává módou posedlý psychopat, kterému 11 hodin denně mezi oblečením moc neprospívá..
big spender!
A mimochodem, jsem vážně ráda za polyvorní stránku.. Nákupy na papíře jsou nakonec docela i uspokojivá věc.. Ale mimo mísu, až půjdu nakupovat v reálu, přesně tohle si vezmu na sebe!

Pátek

31. srpna 2011 v 14:40 | Vlaštovka |  V šatně
Ze života mé druhé lepší já...¨

Zasáhlo mě ohromné zjištění. Jak každý den procházím okolo líbezného obchodu Home Magic, čím dál častěji začínám slintat na jeho výlohu a pomalu se odhodlávám i ke vstupu dovnitř (ano, odhodlávám, protože jakmile vlezu dovnitř s těžkou peněženkou nebo platnou kreditkou, nejsem k zastavení). A čím dál častěji sedím ve svém VIP koutku protějšího obchodu a představuji si, jak by každá ta věcička z výlohy měla v mém bytě třeba v Řecku své místo. A na moment (několik hodin práce) jsem se zasnila a naplánovala si jeden páteční den v jiné realitě. A s mou druhou já.

07:00
Začíná to klasickým ránem. Nevstát, ale odnést si snídani do postele, přečíst si noviny, zkontrolovat černou kroniku a zasmát se důležitosti některých inzerovaných věciček.
Good morning, HOLLYWOOD!
07:30
Má druhá já je samozřejmě krásnější než já a má čas na to, aby dbala o své tělo a zdraví a několikrát týdně chodí ráno běhat v kvalitní běžecké soupravě, do uší si pouští Foreigners či podobné motivační songy, hlídá čas, aby se nikdy neopozdila do práce a pije pramenitou vodu!
Run,Forrest,run.
9:00
Osprchovaná, nalíčená, bezchybně oblečená a s plným diářem je připravena položit život za to, aby byly její povinnosti splněny. Počínaje frontou na 3 kávy bez kofeinu do oranžového kelímku. Pokud jste to ještě nepochopili, má druhá já pracuje jako velice úspěšná asistentka v seriózní firmě, kde se nikdy nenudí 11 hodin v kuse, je spolehlivá, výkonná a okouzlující, její šéfové jsou solidní podnikatelé bez postranních úmyslů, bez povýšeného chování a způsobů řeznických psů! A má ráda béžové a fuchsiové odstíny.
Fuchsia Job
16:00
Jak jsem naznačila s tou spolehlivostí a výkonností, je tedy naprosto logické, že její pracovní doba končí nejpozději ve tři, a tudíž už v tuto dobu může vystavovat své křivky na odiv návštěvníkům pláže, střídavě se koupat, popíjet shake, a číst si nejnovější drby z magazínů. Samozřejmě nezapomíná na klobouk - ochranu proti slunci!
beach babe.
20:00
V tuto dobu obvykle začíná rušný páteční život pro inteligenty (náctilatá prasata se ožerou po houbě už v 6!), takže má druhá já je připravená před velice společenským a kultivovaným klubem a vítá se se svými přítelkyněmi, protože jak je zvykem, nikdy nechodí pozdě (podle Bravíčka a Top Dívky je to sice prý doslova "děsně cool"). Vypráví si novinky týdne, postěžují si na komlikované vztahy a jak jim děsně zvedá mandle, když zůstane záchodové prkénko nahoře! Neuvěřitelné tyhle ženy.
Ladies Night *
23:00
Po tomto náročném týdnu, a pěkném pátku je třeba toto období nějak pěkně zakončit. Takže má druhá já se odlíčí, připraví si nějaký ten mls, oblíbené filmy a puntíkovaný polštář, natáhne si na hlavu čepici, protože noci jsou tu chladné a rozvalí se na měkké pohovce.
Movie Party
A tím končí páteční den mé druhé já. A sobota zas jindy.

Strawberry Forest Fairy

29. srpna 2011 v 21:50 | Vlaštovka |  V šatně
Po dlouhé době jsem vyrazila na chatu. Klasické nudné návštěvy příbuzných. Jedete tam s vidinou několika zabitých hodin a v hlavě máte naprosto nalajnované obrázky toho, co jste mohli dělat jiného. Nebývala jsem taková. Naopak, byla jsem posedlá tím, trávit na chatě s babičkou a dědou naprosto každou volnou vteřinku, poletovat po lese jako víla a nevracet se domů před půlnocí. A kupodivu, dnes se podařilo spojit nemožné s ještě nemožnějším. A ještě k tomu jsem vypadala tak dokonale, jako kdybych vypadla z filmu -náct!
strawberry forest fairy
Ano, ano, přiznávám se. Dlouho jsem si chtěla svou sbírku bot obohatit o nějaké střelené gumáky Wellingtonky a skákat s nimi do louží, ale jak je vidno, módní záležitosti nemíjejí ani 72letou aranžérku z LIKA a naprosto stylově mě předběhla s touhle puntíkovanou parádou. Takže, i když bylo příhodně vedro na kraťasy, bylo i příhodně mokro, takže cesta na hrad vyžadovala lepší obuv než plátěnky. A ty kouzelné boty zapříčinily, že jsem se cítila tak mladě, že jsem po lese lítala v podstatě až do, no skoro do teď.. ;)

Rainy day

28. srpna 2011 v 18:40 | Vlaštovka |  V šatně
No, co.. Tak prší, tak ať si prší třeba až do rána.. Tady se dá chodit i s noblesou ;)

rainy day..



Ty 3 podstatné věci...

27. srpna 2011 v 11:53 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Není tomu dávno, co jsem si nakřápla poslední rok k tomu, abych si užila koncovku -náct, pořádně se vyžila v nošení barevných plátěnek, co pomalu, ale jistě zaplňují celý botník a neřešila dny, kdy se mi naprosto nic nehodí stylově k ničemu, kdy mám nenamalované oko každé jinak velké a spodní prádlo mi barevně ani trochu neladí. A pomalu se můžu pohrabat v módních představách a pořídit si ty 3 podstatné věci, co upozorní na to, že se bude blížit ta koncovka -cet. Ocet. Není to pravidlem, někdo chce v těch úžasných mladých letech před dvacítkou zůstat pořád. To já částečně taky, ale zároveň chci mít i ten pocit jakési vznešené dospělosti.


3 need things!

1. Lodičky
Nemá cenu předstírat, že jsem si nikdy žádné nekoupila. Sbírka mých lodiček zabírá celý horní foch botníku. A každé z nich jsem měla sotva párkrát na noze. Ale už v mládí jsem trpěla záchvaty, kdy se jedny lodičky prostě nevýslovně hodily k šatům do tanečních a musela jsem je mít. Ale tyhle rudé... Je nepsaným pravidlem, že zářivé rudé lodičky nosí vždycky vůdčí typy dívek, převážně žen (ani si nejsem jistá, od kdy se vlastně počítá ta žena), které mají sebevědomí vysoko nad mraky, dovedou si život utřídit tak, jak si sepsaly v upraveném a barevně přesném diáři a nečiní jim problém dosáhnout toho, po čem touží. A netajím se tím, že bych občas chtěla být jednou z nich.
2. Kabelka
Ani kabelek není v dřevěné almaře nízký počet. A nejsou tak opomenuté jako lodičky, ale žádná z nich nemá tu vlastnost, která by o majitelce vypověděla dospělost, inteligenci, výborný vkus a movitost. Netvrdím, že je nutné sahat rovnou po Vuittonce za tisíce, vždyť podobný luxus se dá sehnat i za snadnější peníz a chlubit se s ním můžete stejně. Protože když se s tím, co máte umíte náležitě nosit, mnohdy naděláte větší parádu než ta blondýna od hlavě až k patě ve Valentinovi.
3. Peněženka
S tím plánovaným "dospěním" přichází potřeba vlastnit několik kreditních karet (zlatých nejlépe), spoustu klubových karet, vizitek a zákaznických karet. A na to je potřeba vlastnit krásnou velikou peněženku, s desítkami přihrádek, které pomůžou přehlednosti v jednotlivých kartičkách, promítnou světu vaši společenskost a dodají pocit větší významnosti. Takže nezbývá, než zahodit džínovou peněženku s vyšívanými kvítky a sáhnout po nějaké té luxusnější podobě.

Savoir Adore

27. srpna 2011 v 11:14 | Vlaštovka |  V šatně
Savoir Adore

Juste, juste Savoir Adore!

Drbárna!

27. srpna 2011 v 10:21 | Vlaštovka
Ačkoliv je hlavní myšlenkou rubriky MOVIE, nějak jsem z dlouhé chvíle neodolala zařadit sem i světově proslavený seriál o rozmazlených dětech amerického ostrůvku. Jistě, není řeč o ničem jiném než o Gossip Girl.

SUPER DRBNA (Gossip Girl), 2007
Nesnášela jsem ho. Nesnášela jsem všechny, co o něm mluvili. Nesnášela jsem tlusté blonďaté holky, co se pokoušely vypadat jako Blair Waldorf (a i když na to peníze měly, stejně jim chyběla její osobitost, krása a inteligence). Nesnášela jsem představu sledování seriálu na věčně se sekajícím Megavideu. A doteď nesnáším Serenu Van Der Woodsen a ta nenávist přešla vlastně i na hereččinu osobu. A ano, klidně mi všichni můžou cpát, že na ní jenom žárlím a závidím její krásu a dlouhé nohy, ale moment, kdy nastoupí na scénu, nahodí výraz přimhouřených očí, hází hlavou jako osel a spustí Jfem Ferena Fan Der Foodsen, flapu fi na jafyk a podle mě a fšech okolo je to proftě hrofně fexy a neodolatelný a kdyf fi jeftě olífnu rty a otefřu pufu jako kapr, fšichni f toho padnou na prdel... - ten mě zlehka ničí. Na fotkách je opravdu krásná, o tom žádná, jen v mojí vizi by u nich měla zůstat.
Ale k podstatnějším částem. Tehdejší ubíjející brigádka v OC TesKo mě donutila natolik se nudit, že jsem napsala milované kolegyni, nevýslovně milující Chuck & Blair story, požádat jí o nějakou stránku, kde bych našla pár dílů a těch pár dílů si pustit. A šlo to podle mého tradičního rozpisu na seriálovou závislost.
1. díl - Bože, bože, bože! Ničemu nerozumím, ta bloncka se mi nelíbí a tenhle je slizkej.
2. díl - Vážně otravný, končím s tím. Aha, jak to bude pokračovat?
3. díl - Hm, možná to nebude až taková namyšlená kráva. Za jak dlouho bude 4. díl?
5. díl, 6. díl, 7. díl, 8. díl...
A tradá, překvapení, prokousala jsem se až na konec čtvrté řady a stejně jako ostatní vyčkávám na pátou, obzvlášt, když poslední díl končil těhotenským testem, že ano..
Takže k závěru. Pořád se držím názoru, že je to seriál o rozmazlenosti amerických zbohatlických dětí, co se nikdy o nic nemuseli starat a jen poňouká k tomu, abychom si uvědomili, co všechno nikdy nebudeme mít. Některé dámy mají vidinu toho, že by měly být stejně promiskuitní a každý týden vyznávat jinému Danovi, Nateovi nebo Benovi bezmeznou lásku. To je vlastně na tomhle seriálu tak nějak nejvtipnější. Každý s každým, nehledě na to, čí je to bratr nebo sestra, současný nebo bývalý přítel a milenec. No a pak přijde Jenny, zmalovaná jako mýval, zahraje si na super bitch a všechno zničí, aby se mělo v následujících pěti epizodách co řešit. Takže ano, nesnáším ten seriál, ale žádný díl už si asi ujít nenechám ;)


Obletíme celý svět, aspoň jednou tam a zpět..

23. srpna 2011 v 12:56 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Tak takhle jsem si svůj pomaturitní život nepředstavovala. Kruci! Já už měla dááávno, dááávně dááávno sedět v letadle CA směr Amerika, Anglie, Řecko, Itálie, kamkoliv, jen netrčet tady. Zapadlá mezi bytovkami slovanských sídlišť, s poliklinikou přes ulici, s platem tak mizerným, že i uklízečky v Kauflandu by mě svou movitostí zvysoka přešvíkly. Jistě, co jiného se dá očekávat s maturitou, která sotva stihla uschnout na papíře.
Mívala jsem strašně moc snů a strašně moc představ jak je dát dohromady a uskutečnit a zdávaly se mi docela reálné. Vlastně jsem měla i připravený seznam oblečení a rozkreslené návrhy trik a kraťas, co k sobě pasovaly a rozhodně by jim slušelo, kdybych se v nich procházela po Louveru s pruhovaným šátkem okolo krku. Návrhy krásných tmavomodrých kabátků se světlými džínami a červenou šálou, do které bych se chumlala, až bych se procházela kanadskými lesy a venčila svého zlatého retrívra Buddyho. A do Řecka a Itálie jsem měla přichystané desítky nádherných šatů se všemi vzory, na které se dá v zápalu prohlížení Elle rozpomenout. A počet bot? Uzavřela bych to tím, že by měli pár svých vlastních kufrů.
Sny mladých holek. Bývají stejné, jen na něm každá pracuje jinak. V současné situaci už to teď zahrnuje opravdu jenom slova, jejichž základem je "sen". Bezesné noci. Snění s otevřenýma očima. Nic, co by připomnělo realitu. Ale je potřeba si připomenout, že možnost odjet pryč a bez vyhlídky na brzký návrat tady vždycky nějakým způsobem byla. Stačilo po ní sáhnout a všechno tu nechat nebo se jí vzdát. Aspoň částečně. Aspoň pro teď. A není potřeba ťukat si na hlavu, protože jsem si to vyčítala dlouho. Dlouhé noci jsem nespala a nevalně přehazovala tělo z jednoho konce postele na druhý a usilovně hledala nějaký počin, který by mi to objasnil a v podstatě to tak nějak i omluvil. A trvalo dlouho, než se objevil a než jsem ho já našla. A vlastně to bylo primitivní a jen jsem těch pár důvodů potřebovala vidět s odstupem a očima vystudovaného člověka, hledajícího si práci.
* milující rodiče, kteří se snaží (i když neúspěšně) vyšlapat alespoň maličkou cestičku do budoucna
* jistota střechy nad hlavou (i když to znamená jen opustit dětský pokoj a přesunout se do velkého bytu, který je hned za stěnou)
* jistota toho, že i kdyby přišlo to nejhorší dno, pořád by bylo co jíst
* a představy cizích očí, ve kterých jsem krásná, svá, mám svůj názor, svou představivost a vím, co od života chci

V podstatě se odstavce se stížnostmi dají částečně zamazat.. Protože ačkoliv mám jenom maturitu, jenom mizernou práci prodavačky, kterou jsem z původní lásky začala nenávidět. a sny schované hluboko na dně papírové krabice, je tu malá naděje na šťastný život. Ta jenom maturita byla tak úspěšná, že jsem v podstatě uspěla nejlíp za celé 4 roky studia. Práce prodavačky se dá zpříjemnit tím, že prostě opravdu prodáváte. Nafrfňané paničce, která požaduje všechny trička velikosti M, je snosíte ze všech koutů prodejny, a i když je nad slunce jasné, že přes nadměrný hrudník nepřetáhne ani XL, ochotně jí pomáháte se do všeho dostat, několikrát jí vysvětlíte, že je velice krásná a štíhlá, ale L by jí zkrátka sedělo víc a to L neznamená large, ale lovely and sexy, pro změnu nanosíte všechny trika L do kabinky a ještě jí upřímně zalžete, jak jí její oblíbená růžová perfektně sedí v zeleným očím, začne vás to bavit. Prodávání je vlastně v podstatě docela dobrá průprava na konkurz na divadelní prkna. A Stepfordská panička odejde s plnou taškou a vy s plnou kasou.
A ty sny na dně krabice? Jsou na dně, ale pořád jsou tam.

Takže pro ty beznadějné, co teď sedí v dětském pokoji, v jedné ruce drží letenku do Anglie a v druhé fotku rodičů, uvědomte si, co vám brání ve vylétnutí z rodného hnízda? Nedostatek odvahy, sebedůvěry, důvěry ve svět, připravenost na zklamání, malý kufr? Nebo je to rodina, protějšek, bez kterého si nepředstavujeme život, nejlepší psí přítel či kočičí přítelkyně? Nehledejte důvody, co brání k odletu, ale nepřestávejte se pídit po důvodech, které by odlet podporovaly. A myslete na sebe, protože, vážený světe, mám pro Vás novinku, pořád zbývá par naivních idealistů, kteří vidí i beze světla na konci tunelu. Pořád jsou tu ti, kteří dohlédnou i dál, než za plot vlastního bezpečného domova. A ze svojí nepochopené pozice je podporuju...

Přerod posledních životních prázdnin

2. srpna 2011 v 13:33 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Musela jsem se nad dneškem pozastavit.. Když mi rozsáhlý displej ukázal, že je srpen. Druhého přesně. Kam se vlastně poděl celý ten červenec? Představovala jsem si akční prázdniny daleko od všech a od všeho. Jen já, moje sluchátka a nevybitelná fialová MP3ka. A místo toho to bylo jenom já, můj počítač, portály Jobs.cz a Práce.cz a dny naprosto, NAPROSTO bez plánu.

Takže, ačkoliv se tahle změna měla odehrát už včera, dokonale proplánovaná na týden dopředu (bohužel jsem byla indisponována nečekanými plány...), je načase s ní začít. Je načase vytáhnout z šuplete diář, oprášit ho a zjistit, že má vlastně oranžovou barvu, naplánovat si každé poposednutí na židli a nepromrhat ani jeden den posledních životních prázdnin! (ve skutečnosti plánování nenávidím a život žiju zásadně podle úvahy nějak se to udělá, ale jak řekl jednou jeden chytrej, změna je život.. I kdyby měla trvat jen jeden letní měsíc.)