Obletíme celý svět, aspoň jednou tam a zpět..

23. srpna 2011 v 12:56 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Tak takhle jsem si svůj pomaturitní život nepředstavovala. Kruci! Já už měla dááávno, dááávně dááávno sedět v letadle CA směr Amerika, Anglie, Řecko, Itálie, kamkoliv, jen netrčet tady. Zapadlá mezi bytovkami slovanských sídlišť, s poliklinikou přes ulici, s platem tak mizerným, že i uklízečky v Kauflandu by mě svou movitostí zvysoka přešvíkly. Jistě, co jiného se dá očekávat s maturitou, která sotva stihla uschnout na papíře.
Mívala jsem strašně moc snů a strašně moc představ jak je dát dohromady a uskutečnit a zdávaly se mi docela reálné. Vlastně jsem měla i připravený seznam oblečení a rozkreslené návrhy trik a kraťas, co k sobě pasovaly a rozhodně by jim slušelo, kdybych se v nich procházela po Louveru s pruhovaným šátkem okolo krku. Návrhy krásných tmavomodrých kabátků se světlými džínami a červenou šálou, do které bych se chumlala, až bych se procházela kanadskými lesy a venčila svého zlatého retrívra Buddyho. A do Řecka a Itálie jsem měla přichystané desítky nádherných šatů se všemi vzory, na které se dá v zápalu prohlížení Elle rozpomenout. A počet bot? Uzavřela bych to tím, že by měli pár svých vlastních kufrů.
Sny mladých holek. Bývají stejné, jen na něm každá pracuje jinak. V současné situaci už to teď zahrnuje opravdu jenom slova, jejichž základem je "sen". Bezesné noci. Snění s otevřenýma očima. Nic, co by připomnělo realitu. Ale je potřeba si připomenout, že možnost odjet pryč a bez vyhlídky na brzký návrat tady vždycky nějakým způsobem byla. Stačilo po ní sáhnout a všechno tu nechat nebo se jí vzdát. Aspoň částečně. Aspoň pro teď. A není potřeba ťukat si na hlavu, protože jsem si to vyčítala dlouho. Dlouhé noci jsem nespala a nevalně přehazovala tělo z jednoho konce postele na druhý a usilovně hledala nějaký počin, který by mi to objasnil a v podstatě to tak nějak i omluvil. A trvalo dlouho, než se objevil a než jsem ho já našla. A vlastně to bylo primitivní a jen jsem těch pár důvodů potřebovala vidět s odstupem a očima vystudovaného člověka, hledajícího si práci.
* milující rodiče, kteří se snaží (i když neúspěšně) vyšlapat alespoň maličkou cestičku do budoucna
* jistota střechy nad hlavou (i když to znamená jen opustit dětský pokoj a přesunout se do velkého bytu, který je hned za stěnou)
* jistota toho, že i kdyby přišlo to nejhorší dno, pořád by bylo co jíst
* a představy cizích očí, ve kterých jsem krásná, svá, mám svůj názor, svou představivost a vím, co od života chci

V podstatě se odstavce se stížnostmi dají částečně zamazat.. Protože ačkoliv mám jenom maturitu, jenom mizernou práci prodavačky, kterou jsem z původní lásky začala nenávidět. a sny schované hluboko na dně papírové krabice, je tu malá naděje na šťastný život. Ta jenom maturita byla tak úspěšná, že jsem v podstatě uspěla nejlíp za celé 4 roky studia. Práce prodavačky se dá zpříjemnit tím, že prostě opravdu prodáváte. Nafrfňané paničce, která požaduje všechny trička velikosti M, je snosíte ze všech koutů prodejny, a i když je nad slunce jasné, že přes nadměrný hrudník nepřetáhne ani XL, ochotně jí pomáháte se do všeho dostat, několikrát jí vysvětlíte, že je velice krásná a štíhlá, ale L by jí zkrátka sedělo víc a to L neznamená large, ale lovely and sexy, pro změnu nanosíte všechny trika L do kabinky a ještě jí upřímně zalžete, jak jí její oblíbená růžová perfektně sedí v zeleným očím, začne vás to bavit. Prodávání je vlastně v podstatě docela dobrá průprava na konkurz na divadelní prkna. A Stepfordská panička odejde s plnou taškou a vy s plnou kasou.
A ty sny na dně krabice? Jsou na dně, ale pořád jsou tam.

Takže pro ty beznadějné, co teď sedí v dětském pokoji, v jedné ruce drží letenku do Anglie a v druhé fotku rodičů, uvědomte si, co vám brání ve vylétnutí z rodného hnízda? Nedostatek odvahy, sebedůvěry, důvěry ve svět, připravenost na zklamání, malý kufr? Nebo je to rodina, protějšek, bez kterého si nepředstavujeme život, nejlepší psí přítel či kočičí přítelkyně? Nehledejte důvody, co brání k odletu, ale nepřestávejte se pídit po důvodech, které by odlet podporovaly. A myslete na sebe, protože, vážený světe, mám pro Vás novinku, pořád zbývá par naivních idealistů, kteří vidí i beze světla na konci tunelu. Pořád jsou tu ti, kteří dohlédnou i dál, než za plot vlastního bezpečného domova. A ze svojí nepochopené pozice je podporuju...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | 23. srpna 2011 v 14:53 | Reagovat

Tak ti nevím. Nezdá se ti líto, že ses toho vzdala jen pro to, co popisuješ? Zahodit šanci odjet do světa podle mě vyžaduje hodně akutní důvod...

2 Vlaštovka Vlaštovka | 27. srpna 2011 v 9:25 | Reagovat

Líto je slabý slovo.. Ale když potom přijdou ty šťastnější chvilky,úplně na nějakou lítost a výčitky zapomeneš. V podstatě, odjet můžeš vždycky, ale to, co máš teď, taky nemusí být tvoje napořád.. A asi by nebylo moc fajn, vrátit se z dlouhé štreky, s kapsami narvanými zážitky, a pak zjistit, že není komu se s nimi podělit.. Takže, asi takhle Michelle :)

3 sally-s sally-s | 29. srpna 2011 v 22:14 | Reagovat

"a představy cizích očí, ve kterých jsem krásná, svá, mám svůj názor, svou představivost a vím, co od života chci"
A čí jsou ty cizí oči?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama