Říjen 2011

Time

29. října 2011 v 17:36 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Tik, ťak, tik, ťak...
Ježíši! Ta hnusná, hnusná, hnusně nudná a unavená nálada mě neopustila. Po omílání všech povzbuzujících odrhovaček, co youtube nabízí jsem to stejně vzdala a vyhrál to Zimmer se svými uspávačkami z nepochopených filmů. Time například. Jak jsem usedla k Polyvoru, čas se najednou začal snadno sunout dopředu a už bylo kolik bylo. A jakmile byla takhle hodinová patlanice hotová, ručičky se vrátily opět do zajetých pomalých kolejí, ba dokonce se skoro zastavily. Na druhou myšlenku mi zaimponovalo, jak snadno vlastně svůj čas můžeme ovládat. Když chvíle nudy zabijeme třeba naprosto zbytečnou aktivitou. Pak jsem přešla na vyšší level a pohled přemýšlení a zas mi došlo, že najednou ten čas utekl. Je konec měsíce, za 10 dní zasloužená výplata a teprve teď sahám po kreditce a vybírám mínusové zůstatky. Měsíc v trapu. A půl rok, co už jsem ze školy, v trapu. Do svobody zbývají už jen dva měsíce. 8 týdnů. 61 dnů. 1464 hodin. 87840 minut. 5270400 vteřin.
(Upřímně, v podstatě mi nešlo o autorskou chvilku, kdy si vyliju srdíčko, spíš jsem chtěla poukázat na myšlenkový pochod, co mě donutil přes dvě hodiny skládat dohromady jeden obrázek.)time

Hnědá oranžáda - Happy Halloween!

29. října 2011 v 13:02 | Vlaštovka |  V šatně
Říjen se chýlí ke konci, můj oblíbený měsíc odchází na rok do ústraní, všechno listí spadne, američani s úsměvem dlabají dýně jako o život, odstřihávají poslední nitky z kostýmů a vysypávají drobky cukrátek z žebradel, co zbyly od loňska. A protože tíhnu k americké kultuře, tak jako velká spousta vrstevníků, svým způsobem tomu projevím jistou úctu. V současné době jsou toho plné krámy od A do Z, městské hospody pořádají halloweenské párty a téměř jediná možnost, kde sehnat klasické hřbitovní svíčky v kalíšku, co nemají tvar dýně, je Tesco. Nebráním se tomu, líbí se mi to a svým způsobem se do toho zamilovávám, ale pořád se nehtíčkem držím názoru, že by to mělo zůstat jiným kontinentům. Protože tradice hodit na sebe prostěradlo s dvěma dírama pro oči a somrovat u sousedů cukrkandl se v téhle zemi prostě nikdy neuchytí. I když dny v kalendáři sleduji díky VIP koutkům docela pravidelně, o předvečer všech svatých jsem zakopla náhodou. Ve své znavené náladě jsem si potřebovala uklidnit nervy, takže jsem i přes svou nenávist k zvrácenosti Marilyna Mansona překlikávala z jednoho videa na druhé, až mi tak skočila do popředí ta klasická halloweenská s Jackem v hlavní roli. S radostí jsem se podívala, zařvala si This is Halloween!! a bylo mi líp. A rovnou jsem si rozplánovala pondělní den. Rozhodně v první řadě provětrám podzimní barvy skříně, odsedím si 3 hodinky v koutku 3x1 metrů, zapálím si barevnou svíčku, vypiju horkou čokoládičku, projdu si obchůdky, projevím úctu na hřbitově a večer si zalezu do pelechu s dýňovým koláčkem.
pumpkin song

Ally McBeal je out aneb Vlaštovka míří na Harvard

18. října 2011 v 11:14 | Vlaštovka |  V šatně
Včerejší postřeh z myšlenek přelétávých a naprosto otřesný životní zážitek mě přivedl k noční nespavosti a hloubání nad tím, kde jsem. Jak jsem se včera přesvědčila, opravdu nejsem tak debilní, jak někdo předpokládá a mozek mi kupodivu sepíná správnou kombinací ve správný moment a jak jsem se také včera přesvědčila, pro všechny tyhle VIP koutky je mě opravdu škoda. Takže jsem se utvrdila v postoji, že tři měsíce tvrdé dřiny mi pomůžou k osamostatnění, dva měsíce k odpočinku a pak se stane jedna nebo druhá věc. Vlaštovka uletí nebo odejde na vysokou. Ale když už někam mířit, tak vysoko, takže zvažuji, že se svou nemlčící držkou bych se jako pěkná právnička docela uplatnila. Stačilo mi pohybovat se v tomhle kouzelném světě jedno odpoledne, hluboce se rozčílit a ztratit naději a už mám potřebu chránit práva lidí! Jsem vtipná.
(Ano, prozatím je to vtip - Harvard je dalece vzdálený - prozatím! Uvažuji o tom sotva půl hodiny a stihla jsem se inspirovat jen včerejšími zkušenostmi, ale hluboce mě to zasáhlo do středu mozku a nutí mě uvažovat o tom, jak dobře se vlastně právničky mají.)
law and order

Prdlo mi v šišce

14. října 2011 v 13:40 | Vlaštovka |  V šatně
Tak teď nevím, jestli už mi vážně definitivně prdlo v šišce, nebo jestli jsem tohle opravdu vytvořila. Každopádně, posunuju se od černých linií výš a výš a asi bych byla ochotná vzít si i to růžové tričko a rozzářila si s ním celý svůj den. Je to jasný, prdlo mi v hlavě, Šárka bude mít radost!
boooom

Vánoce

14. října 2011 v 13:13 | Vlaštovka |  V šatně
Ze života mé druhé lepší já...

Já jsem si musela spravit radost a náladu a zase jsem se na chvíli musela courat ve svojí dokonalé představě o druhé já. Její všední dny už se zdají jaksi omšelé, takže jsem sáhla do jiného koutu (při nejmenším mi pomohl leták z Tesca, na kterém zelo rudě vyhlížejícím velkým písmem Vánoce se blíží! = v překladu Okamžitě začněte nakupovat nejdražší hračky ve vesmíru, jen a pouze u nás!

Takže jeden krásný ideálně strávený vánoční den. Jak už jsme předávno zjistili, má krásná a dokonalá druhá já bydlí kdesi daleko od reality šedých dnů a taktéž od svých rodičů (a mimochodem, ti se stejně rozhodli trávit letošní svátky třeba v Karibiku, aby si vynahradili loňská léta strávená přípravou na vánoční frmoly). Jenže ačkoliv se děsím jejich příchodu, frmolu a všeho hledání a beznápaditosti, těším se. Jako malá.

9:00
Je krásné brzké ráno, vánoční den, dovolená, za oknem sněží a slunce malinko prosvítá mezi mraky, jen aby napadaným kopám sněhu vdechl trochu pozlátka. V pohodlných flanelkách se má druhá já valí v pelíšku, střídavě kouká z okna a střídavě na Grinche, který klasicky běží v televizi. Čeká jí docela pěkný a pohodlný den, takže je potřeba se na něj posilnit strašně moc sladkou a horkou Milka čokoládou, ve které se rozpouští pěnové bonbonky a naráží o stěny vánočního hrnečku pokaždé, když s ním zamává.
Very Merry Christmas Morning
13:00
Je načase vyzvednout sousedovi mazlíčky, obout zimní bačkůrky a vyrazit si na sváteční procházku do zasněženého parku. Má druhá já má mít dokonalé Vánoce, takže se samozřejmě v parku sejde se svou drahou polovičkou (o které už jsme několikrát v mnoha dnech zaslechli). Neholduju romantickým slaďákům, ale nějaká ta vánoční krása a štěstí v pruhované čepici s vločkou je záviděníhodná.
doggie

18:00
Na Vánoce by nikdo neměl být sám, ani já, ani ta má druhá. Rodinný večer s playboyem daného tajného města, kde žije (nemůžu přece říct kde, všichni by ji chtěli hledat!), přepychová večeře, mohutně vzhlížející strom uprostřed veliké chodby, svítící tak překrásně zlatými odstíny, spousty dárků, smíchu a polibků.
Christmas Magic
23:00
Světlo krbu, sníh za oknem, Vánoce, sladké sny...
sweet dreams

Rozmrzelá já a Galerie

14. října 2011 v 10:25 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Varování:
V tomto článku si ve své ranní rozmrzelosti holdám jen a jen stěžovat na své bídné pracovní podmínky. Pokud nemáte stejně otrávenou náladu, nekažte si jí touto deníkovou záležitostí!
Milý deníčku,
zatímco venku vysvitlo říjnové slunko a děcka hopsají v listí, já opět sedím v temném a vymrzlém VIP koutku v Galerii. Nikdy jsem se nad tím názvem moc nepozastavovala, ale už mi to došlo - chudáci se sem vážně chodí jen kochat výlohami (které mimochodem my neúnavné krásné prodavačky přetváříme v umělecká díla) a nic si nekoupit. Jejich maximální zájmy se soutřeďují pouze ničení. Když už jsou v malém obchodě, proč třeba nerozházet celou pečlivou hromadu těžce skládatelných triček, kompletně rozjebat (pardon za ten nevkus) regál s výprodejem za stovku nebo aspoň ošmatlat a shodit pár figurín (nutno říct, že jednou jsem se vážně pobavila a představila si pořekadlo Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, neboť není nad náctileté spratky, co sotva dotahují devátý ročník, nosí se jako Rochieldové a k prodavačkám se chovají jako k póvlu, a není nad to, když několikrát odseknou k náznaku pomoci a pak se neuvěřitelně diví, že když figurínu se zimní bundou stále tahají za rukávy, prostě jim spadne z výšky na hlavu - a není nad to vykašlat se na profesionalitu a pořádně se jim vysmát!). Děsím se toho principu, kteří lidé uznávají - hodinu budu brousit kolem krámu a až tam někdo vleze, okamžitě jdu taky! Děsím se těch nápadů, které mají - dokud si budu zkoušet oblečení, budu vyprávět prodavačce svůj naprosto nudný životní příběh a ona mě musí poslouchat a když přestane poslouchat, okamžitě si začnu zkoušet další věci, a až se vykecám, odejdu a nic si nekoupím!
Kdysi jsem svou práci opravdu nadevše zbožňovala - zbožňovala jsem svou bohatou výplatnici, zbožňovala jsem kontakt s lidmi, se kterými bylo o čem mluvit, zbožňovala jsem svou chytrost, když jsem jim o každé položce ve skladu mohla vyprávět romány a když ještě inteligence lidí, kteří chodí nakupovat, měla nějakou výšku, zdravili, vyjadřovali se v souvislých větách a nezatěžovali mě dojemnými příběhy o nedostatku peněz a krizích manželství. Takže, ono se to všem kecá, Co se ti nelíbí na tvojí práci, proboha, vždyť tam celej den jenom sedíš a nic neděláš! Bohužel, mí ignorantští přátelé, to je přesně to, co nenávidím. Odcházím časně, domů se vracím za černé tmy, unavená tisíckrát víc než kdybych denně stěhovala piana do desátých pater, vyslechnu si tolik životních příběhů, které nikdy nechci slyšet a každý večer jsem téměř na zhroucení ze strachu z nulové tržby.
I když se kdosi kdysi snažil věrně napodobit krásu a luxus světových obchodních domů, nedomyslel, komu bude prostory pronajímat, jak rychle se všechen luxus vytratí a jak moc tomu přispěli umístěním Billy do přízemí a Pandy do prvního patra. Promiňte, ale všechna výška životních tříd tady jde naprosto stranou, téměř jedinými návštěvníky jsou důchodci, obyvatelé slovanských sídlišť líných natolik, aby navštívily vzdálenější obchody a namyšlené krávy, které prostě musí předvést svou urozenost, kterou ani neumí použít natolik, aby někoho oslnili. Takže zkráceně, nesnáším...


Run, Forrest, run!

9. října 2011 v 11:10 | Vlaštovka
Všichni ho znají, všichni ho litují, všichni ho milují.
FORREST GUMP, 1994

Taky ho znám a taky ho miluju. A Tom Hanks mi absolutně nevadí v žádné ze svých rolí, naopak, mám ho ráda, líbí se mi styl s jakým umí zahrát jednoduchost mysli a detektivní pohyby ve zfilmovaných románech Dana Browna. Za svůj krátký nic nedokazující život jsem Forrest Gumpa viděla třikrát. Poprvé mi bylo 8, nerozuměla jsem tomu, bylo to hrozně dlouhé, bylo tam moc příběhů a krásná písnička. Podruhé mi bylo 18, vzpomněla jsem si, že ten film existuje a že na něj mám nějaké rozmazané vzpomínky, měla jsem náladu pod psa, bylo po deváté večer, chtělo se mi na záchod a se sluchátky jsem si zalezla do postele a koukala. Už když začala ona fenomenální jedinečná scéna s létajícím peříčkem, kterou zesměšňují v tolika seriálech, tahala jsem první kapesník z nové papírové krabice. A po pár minutách další a další a další. Vybrečela jsem se z celého svého života, druhý den jsem měla oči jako králík a působila jsem dojmem čerstvě ovdovělé, ale najednou jsem se dívala na svět nějak jinak. Potřetí mi bylo čerstvě 19, svět jsem zase začínala vidět jako dřív a hledala jsem nějakou cestu ven. A tehdy jsem si film pustila naposledy, v horkém červnovém odpoledni a s domácím ledovým čajem a ovocnou miskou, neuronila jsem ani slzičku a po shlédnutí mi bylo zase tak krásně. Takže, i když jsem ho viděla jen třikrát, řadí se mezi ty nejmilovanější, protože to, co se mnou dokáže udělat po jednom sledování si přímo vyžaduje můj obdiv a pozornost.


Do you like zombies?

9. října 2011 v 10:36 | Vlaštovka
Dnešek je inspirativní. Jak tu tak sedím a tvořím se ICQ neviditelnou a tajně pozoruji procházející zákazníky nákupního centra. A uprostřed davu se táhla strašně bledá paní s kruhama pod očima a s výrazem umírajícího. Naprosto mám pochopení pro to, že jí z toho všeho okolo mohlo být statečně šoufl, ale když jsem jí tak pozorovala, jak za sebou táhne svoje tělo, skoro plazí jazyk a ruce má bezvládně svěšené podél těla, první co mě napadlo bylo spojení Walking Dead.

WALKING DEAD, 2010
Jo, jo, začleňuji další serál, který přitahuje mou pozornost. Slabostem pro zombie a všlijaké zmutované kreatury, co se živí lidmi nebo mají hrozně nutkavou tendenci je při nejmenším pokousat a proměnit ve stejný přízrak, jsem nikdy nepodlehla. Vlastně se mi spíš hnusily, vyprávění takových scén mi zvedalo žaludek a pohled na rozpadajícího se člověka, často s očima v barvě běloby mi způsoboval noční můry. Jednoho krásného dne mi bylo tak strašně moc zle, všechny seriály už jsem měla naučené i pozpátku a v hlavě mi se mi rozjela doporučení na Walking Dead. A já si řekla proč vlastně ne? Zle už mi bylo, a měla jsem pocit, že horší už to nebude a tak jsem klikla na první díl. A upřímně, byla to nuda a okamžitě jsem měla v hlavě počáteční scénu z 28 dní poté. Ale i v neustále se sekajícím přehrávači jsem pokračovala dál a postupně se prokousala všemi šesti díly. Už když jsem byla v polovině, nemohla jsem odlepit oči pryč. Moje nevolnost povolovala a natěšenost na pokračování prudce stoupala a teď nervózně čekám na další řadu - i když tak nějak ani nevím, co od ní čekat. Co se herců týče, volba nebyla špatná. Andrew Lincoln si poradil docela dobře (ale já si nemůžu pomoct, naposledy jsem ho viděla v Lásce nebeské, idiotsky až po uši zamilovaného do anorexie Keiry Knightley a najednou vyběhl v noční košili z nemocnice, ukázal svalnaté končetiny a převlékl se do šerifského - vzpamatování mi trvalo pár minut), Jon Bernthal tam zkrátka nějak zapadl, vžil se do svých agresivních momentek a zapletl se do milostného trojúhelníku on+ona+on (jako osoba se mi zdá nějak nemastný a neslaný, vzpomínám si na něj ve Spolužácích a už tehdy mě neuchvátil). Jako divačku mě samozřejmě uchvacují převážně mužské role, takže za zmínku stojí ještě Norman Reedus - armádní barvy, lovecká výbava, energický výraz psychopata, horká krev - jeho postava se mi zalíbila nejvíc, už jen pro ten styl života a boje. Ženy bojující proti mrtvým jsem sice ocenila, ale nijak se mi do hlavy nevryly. Snad se to povede ve druhé řadě. Lauren Cohanovou jsem si zamilovala ve všech seriálech, kde se mihla, tak snad mi nepodkopne mínění ani tady...

Dobré ráno

8. října 2011 v 14:43 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Dobré ráno téměř ve tři odpoledne!
Absolutně nespím a už dávno jsem zalezlá ve VIP koutku č. 2 Mimoňland 3x1 metrů. Je tomu pár minut, co odešla dívenka s ubrečenýma očima, bez pohádky Na vlásku, co nedávno stihla vyjít a s hláškou upjatou k mračící se mamince - Tys mi to ale slíbila! A tak jsem si přelétla v myšlenkách skladbu o tom, jak moc jsou vlastně sliby součástí našeho života. Jak sliby přináší radost, naději a nesmyslné doufání. A jak mohou přinést i smutek, slzy, ukradnout náladu a úsměv v případě, že se nepovedou. Taky jsem jeden slib dala. Taky mám kamarády, co v něco doufají. Takže dodržet slib propagace? Odškrtnuto! :)


Nejedná se o spamy, nenápadný odkaz na ně nebo viry schované v jedné řádečce. Mám ráda sušenky Bebe a mám ráda svého kolegu a mám celkově ráda lidi, kteří se něčemu věnují, usilovně na sobě pracují, umí se s tím projevit a nevzdávat šance na úspěch. Takže i když frekvence čtenářů není bůhvíjaká, budu ráda, když ho podpoříte. ♫♪

TOP 10 of me

6. října 2011 v 19:01 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Nedávno jsem byla nucena vytáhnout argument týkající se mé oblíbené desítky a s nějakou nudnou chvilkou jsem si znovu osvěžila i ten zbytek. A pak jsem se postavila před zrcadlo, uviděla spoustu těch věcí a najednou si uvědomila, že těch 10 milovaných věcí mě v podstatě tvoří, že bez nich bych já nebyla já.
10. místo - Gerbery
Už je tomu několikero let, co jsem dostala svou první mnoholístkovou květinu v odstínu nepohasínajícího slunce. A za pár chvil jsem dostala další, takovou, co připomínala žár na obloze při vášnivém americkém západu. A postupně jsem se je naučila milovat a pokud to finanční situace v nadbytku dovolovala, jedna z nich vždy stála na nočním stolku pod oknem, aby mi připomínala krásu dne, který mě po probuzení a vylousknutí z teplého pelíšku čeká. Naučila jsem se je přijímat jako dárky s obrovskou vděčností a zářícíma očima a se stejným pohledem jsem se naučila je darovat jiným. Zkrátka, jsem přesvědčená, že ti, kdo mi jí dávají, mají aspoň částečně jasno o mojí hlavě a mých myšlenkách...
9. místo - Vánoce
Nejsem jediná, kdo má v takových topech Vánoce. Spousta lidí je miluje z tisíců pádných důvodů. Já je miluju pro tu atmosféru. Přiblblá světlíčka v ulicích, co v podstatě jen užírají peníze daňových poplatníků, ale tak krásně se na ně kouká. Nakupování dárků na první či poslední chvíli, a stejně bez nápadu, co vlastně koupit. Vůně a chuť domácího cukroví, které stejně nezdobíme sami, ale necháváme to na noc našim maminkám, aby pak mohly druhý den v práci vyčerpáním usínat na pracovním stole a ťukat zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz nosem na klávesnici. Zkrátka je miluju. Líbí se mi ty šance být pohromadě s těmi, se kterými chceme. Líbí se mi pozorovat výraz těch, kteří rozbalují můj dárek. Líbí se mi koukat na osvětlené domy v ulici. Líbí se mi reklama na Coca Colu a její náklaďák a když jí prvně v roce vidím na začátku listopadu po desáté na Prima Cool, nefalšovaně se rozeřvu a usmívam jako labilní jelimánek a už začínám přemýšlet, jaký letos koupím balící papír.
8. místo - Praha
Několikrát jsem se tu v řádkách zmínila, že nepatřím k těm, co milují svou zemi. Že se řadím k těm, kteří by chtěli vyletět z hnízda a šeď vlasti nechat za sebou. Ale Praha je místo, kam se jednou budu vracet se staženým ocasem, špinavým od cest, ale s blaženým výrazem a pohledem upínajícím se k Vltavě. Prahu jsem si zamilovala. Snad proto, jak je pro mě neokoukaná a není mi dopřáno navštěvovat ji každý den. Každý výlet je pro mě zpestřením celého měsíce života. Nezáleží mi na tom, jestli oběhám všechny obchodní domy Florou počínaje, IKEOu konče nebo jestli zapadnu do jámy v zoologické. Praha je pro mě inspirací - neokoukanou.
7. místo - Bižuterie
Naušnice, náramky, prstýnky. Ano, ano. Kloužu k módě jako vždy, ale to místo je zasloužené. Zbožňuju svou pruhovanou krabici na klobouky přeplněnou náramky. Zbožňuju krabici na náramky, plnou naušnic. Zbožňuju puntíkovanou krabici ve tvaru srdce přeplněnou prstýnky. Nikdy si pro jistotu nebudu počítat, kolik mě už tyhle parády stály a budu si užívat jen toho množnství, ze kterého si nikdy ráno nemůžu vybrat.
6. místo - Sprchování
Přátelé mi neříkají vorvaň. Tak mi říkají (vlastně spíš křičí) pouze chlebodárci v momentě, kdy přijde vyúčtování a doplatky za vodu. Jenže to se řekne, šetři vodou. Mohla bych žít při svíčkách, při chlebech se sýrem, ale bez vody bych pošla - a to se říká, že Blíženci jsou vyloženě vzdušným znamením. Ten pocit, když se konečně vysvlečete z ušmudlaného oblečení a hupsnete do mega sprchového koutu s příšernými obkladačkami, je nekonečně omračující a když začne z půl metru nad hlavou padat skoro horká voda, stávám se naprosto neovladatelnou a nešetřivou. Ani nemluvě o všech těch lahvičkách, které nesmí na rezí prolezlé poličce chybět. A taky mě neuvěřitelně baví přemýšlet ve sprše nad nesmysly, například o písni Kdybych nebyl debil a nad její naprostou zbytečností v hudebním světě. A jednou jsem si taky uvědomila jaké je to být v kůži těch, co na mě čekají a rozepsala povídkové dílko Já, moje přítelkyně a její sprcha.
5. místo - Překvapení
Ne, nejedná se o čokoládičku Kinder ani o týdenní tisk v novinových stáncích. Jedná se o ten jedinečný moment, který pociťujeme zhruba 2 sekundy. Miluju ho ve všech podobách. V nečekaných drobnostech pro zpestření dne, v nečekaných návštěvách v nudných hodinách v práci, v nečekaných programech v pronuděném dni, v nečekaných dárcích. A i když jsem nejspíš padlá na hlavu, nejvíc miluju nečekané návštěvy v osamocené noci nebo to nečekané ranní otevření očí a překvapivé zjištění, že je někdo vedle vás.
4. místo - Karamelové latté
Když už jsem z toho kulturního města, co si Plzeň říká, nemůže být nejasné, že nejčastěji na něj chodím do sítě kaváren Cross Caffé. Toho se taky radši nebudu dopočítávat. Ale kdykoliv se řekne ta slavná věta zahrnující tři slova - zajdem na kafe, je volba docela jasná a zřetelná. Kdysi jsem kafe odsuzovala, jeho pití pro mě bylo očistou a nenávist k zmrzlinám, bonbónům a podobných mlskám s jeho příchutí mi zůstala doteď a kdysi jsem si taky do tetina domácího latté z přístroje za tisíce hodila jednu karamelku, abych přebila tu děsnou příchuť. A pak jsem to zkusila i jinde. Ve všech kavárnách a restauracích jsem si do kafe sypala karamelky od Orionu, které jsem nosila vždycky v kabelce. A s pozdějším dospěním jsem pochopila, že si karamelové latté můžu nepotupně objednat rovnou a rovnou si ho zamilovat.
3. místo - Laky na nehty
Tohle zamilování už spíš hraničí s obsesí, protože za poslední rok, za celých 365 dní se nestalo, že by moje nehty vyšly z domu nenalakované. Doslova zbožňuju, když se chopím bílého telefonu a barevné nehty na něm září jako lentilky, nebo tak ráda pozoruju, když ty lentilky běhají po klávesnici. A k opaku, jsem podrážděná v případě, že mám dva dny na nehtech stejnou barvu. V případě, že je to víc, než dva dny, to podráždění se mění v nepříčetnost a zoufalou touhu okamžitě si koupit nový lak. Ano, ano, zauvažuju i o léčení.
2. místo - Sluchátka
Moje bílá sluchátka. Moje věčně nehrající a opakovaně reklamovaná sluchátka. A můj svět, který existuje jen tehdy, mám-li je zacpané v uších. Nepovažuju se za takového umělce, co se prochází v dešti po šedé ulici, poslouchá 3 Doors Down, tváří se jakoby měl momentálně na bedrech tíhu celého světa a nikdo ho nezachránil - a přitom mu jen ujela tramvaj. Naopak, kdykoliv si tuhle věc nasadím, úsměv se mi šphá do vysokých výšek. Hudba totiž ani nezačne hrát a já už vnímám to úžasné ticho okolí. Neslyším ječící mimino, neslyším nadávajícího opilce ani auto, co na mě trobí uprostřed silnice. Miluju to vypnutí a ignoraci okolí, kdy se mohu jen zasněně rozhlížet, pokyvovat hlavou do rytmu a v hlavě si tvořit vlastní video.
1. místo - Vlaštovky
Když jsem se pokoušela na internetu vyhledat nějaký všeříkající obrázek, vyskočily na mě stovky fotek vytetovaných oldschoolových extra barevných vlaštovek - a je mi z toho zle. Nemám nic proti vkusu a tetování v barvách, ale proboha, když se lidi tetujou (alespoň ti, o kterých vím), vždycky mají pro ten obrázek nějaký smysl a ne prostě proto, že se jim to líbí a každej pitomec s šátkem a v kostkovaný košili myslí oldschoolově, tudíž je slušná tendence ho tím sbalit. Vlaštovky pro mě odedávna znamenaly moc. Už jako malá jsem pozorovala ta hejna, co se zvedla z jedněch drátů a odletěla na druhé. Pozorovala jsem je na podzim, jak letí pryč a přála si, abych mohla letět s nimi. Tehdy jenom do tepla. Časem jsem si uvědomila, že bych chtěla být doslova jako ony. Mít svou nezávislost, volnost a svobodu, být přelétavá a měnit směry s každým dnem. To proto jsou mým číslem jedna, to proto mám černobílé tetování obyčejných vlaštovek a to proto se jim snažím vyrovnat.
* * *
Sepsala jsem si ten seznam na papír, postavila se před zrcadlo v pokoji a vzala ho do ruky. Zvedla jsem pravou ruku abych si upravila mohutné naušnice a přitom přes zrcadlo přelétly tři vlaštovky na mojí kůži. Barevnými nehty jsem si upravila skoro ještě mokré vlasy ze sprchy. V zrcadlovém zátiší za mnou stála na stolku usychající gerbera ve skleničce, z koše vypadával kelímek od kafe, na skříni se ledabyle válely nesložené balící papíry s vánočním motivem. Urovnala jsem čumkartu z Prahy za rámem zrcadla, nasadila si sluchátka a vyrazila vstříc novým překvapením.