Rozmrzelá já a Galerie

14. října 2011 v 10:25 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Varování:
V tomto článku si ve své ranní rozmrzelosti holdám jen a jen stěžovat na své bídné pracovní podmínky. Pokud nemáte stejně otrávenou náladu, nekažte si jí touto deníkovou záležitostí!
Milý deníčku,
zatímco venku vysvitlo říjnové slunko a děcka hopsají v listí, já opět sedím v temném a vymrzlém VIP koutku v Galerii. Nikdy jsem se nad tím názvem moc nepozastavovala, ale už mi to došlo - chudáci se sem vážně chodí jen kochat výlohami (které mimochodem my neúnavné krásné prodavačky přetváříme v umělecká díla) a nic si nekoupit. Jejich maximální zájmy se soutřeďují pouze ničení. Když už jsou v malém obchodě, proč třeba nerozházet celou pečlivou hromadu těžce skládatelných triček, kompletně rozjebat (pardon za ten nevkus) regál s výprodejem za stovku nebo aspoň ošmatlat a shodit pár figurín (nutno říct, že jednou jsem se vážně pobavila a představila si pořekadlo Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, neboť není nad náctileté spratky, co sotva dotahují devátý ročník, nosí se jako Rochieldové a k prodavačkám se chovají jako k póvlu, a není nad to, když několikrát odseknou k náznaku pomoci a pak se neuvěřitelně diví, že když figurínu se zimní bundou stále tahají za rukávy, prostě jim spadne z výšky na hlavu - a není nad to vykašlat se na profesionalitu a pořádně se jim vysmát!). Děsím se toho principu, kteří lidé uznávají - hodinu budu brousit kolem krámu a až tam někdo vleze, okamžitě jdu taky! Děsím se těch nápadů, které mají - dokud si budu zkoušet oblečení, budu vyprávět prodavačce svůj naprosto nudný životní příběh a ona mě musí poslouchat a když přestane poslouchat, okamžitě si začnu zkoušet další věci, a až se vykecám, odejdu a nic si nekoupím!
Kdysi jsem svou práci opravdu nadevše zbožňovala - zbožňovala jsem svou bohatou výplatnici, zbožňovala jsem kontakt s lidmi, se kterými bylo o čem mluvit, zbožňovala jsem svou chytrost, když jsem jim o každé položce ve skladu mohla vyprávět romány a když ještě inteligence lidí, kteří chodí nakupovat, měla nějakou výšku, zdravili, vyjadřovali se v souvislých větách a nezatěžovali mě dojemnými příběhy o nedostatku peněz a krizích manželství. Takže, ono se to všem kecá, Co se ti nelíbí na tvojí práci, proboha, vždyť tam celej den jenom sedíš a nic neděláš! Bohužel, mí ignorantští přátelé, to je přesně to, co nenávidím. Odcházím časně, domů se vracím za černé tmy, unavená tisíckrát víc než kdybych denně stěhovala piana do desátých pater, vyslechnu si tolik životních příběhů, které nikdy nechci slyšet a každý večer jsem téměř na zhroucení ze strachu z nulové tržby.
I když se kdosi kdysi snažil věrně napodobit krásu a luxus světových obchodních domů, nedomyslel, komu bude prostory pronajímat, jak rychle se všechen luxus vytratí a jak moc tomu přispěli umístěním Billy do přízemí a Pandy do prvního patra. Promiňte, ale všechna výška životních tříd tady jde naprosto stranou, téměř jedinými návštěvníky jsou důchodci, obyvatelé slovanských sídlišť líných natolik, aby navštívily vzdálenější obchody a namyšlené krávy, které prostě musí předvést svou urozenost, kterou ani neumí použít natolik, aby někoho oslnili. Takže zkráceně, nesnáším...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Míša Míša | 18. října 2011 v 11:25 | Reagovat

Hrozně moc podobné pocity :-) ZASRANÁ GALERKA!!! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama