TOP 10 of me

6. října 2011 v 19:01 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Nedávno jsem byla nucena vytáhnout argument týkající se mé oblíbené desítky a s nějakou nudnou chvilkou jsem si znovu osvěžila i ten zbytek. A pak jsem se postavila před zrcadlo, uviděla spoustu těch věcí a najednou si uvědomila, že těch 10 milovaných věcí mě v podstatě tvoří, že bez nich bych já nebyla já.
10. místo - Gerbery
Už je tomu několikero let, co jsem dostala svou první mnoholístkovou květinu v odstínu nepohasínajícího slunce. A za pár chvil jsem dostala další, takovou, co připomínala žár na obloze při vášnivém americkém západu. A postupně jsem se je naučila milovat a pokud to finanční situace v nadbytku dovolovala, jedna z nich vždy stála na nočním stolku pod oknem, aby mi připomínala krásu dne, který mě po probuzení a vylousknutí z teplého pelíšku čeká. Naučila jsem se je přijímat jako dárky s obrovskou vděčností a zářícíma očima a se stejným pohledem jsem se naučila je darovat jiným. Zkrátka, jsem přesvědčená, že ti, kdo mi jí dávají, mají aspoň částečně jasno o mojí hlavě a mých myšlenkách...
9. místo - Vánoce
Nejsem jediná, kdo má v takových topech Vánoce. Spousta lidí je miluje z tisíců pádných důvodů. Já je miluju pro tu atmosféru. Přiblblá světlíčka v ulicích, co v podstatě jen užírají peníze daňových poplatníků, ale tak krásně se na ně kouká. Nakupování dárků na první či poslední chvíli, a stejně bez nápadu, co vlastně koupit. Vůně a chuť domácího cukroví, které stejně nezdobíme sami, ale necháváme to na noc našim maminkám, aby pak mohly druhý den v práci vyčerpáním usínat na pracovním stole a ťukat zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz nosem na klávesnici. Zkrátka je miluju. Líbí se mi ty šance být pohromadě s těmi, se kterými chceme. Líbí se mi pozorovat výraz těch, kteří rozbalují můj dárek. Líbí se mi koukat na osvětlené domy v ulici. Líbí se mi reklama na Coca Colu a její náklaďák a když jí prvně v roce vidím na začátku listopadu po desáté na Prima Cool, nefalšovaně se rozeřvu a usmívam jako labilní jelimánek a už začínám přemýšlet, jaký letos koupím balící papír.
8. místo - Praha
Několikrát jsem se tu v řádkách zmínila, že nepatřím k těm, co milují svou zemi. Že se řadím k těm, kteří by chtěli vyletět z hnízda a šeď vlasti nechat za sebou. Ale Praha je místo, kam se jednou budu vracet se staženým ocasem, špinavým od cest, ale s blaženým výrazem a pohledem upínajícím se k Vltavě. Prahu jsem si zamilovala. Snad proto, jak je pro mě neokoukaná a není mi dopřáno navštěvovat ji každý den. Každý výlet je pro mě zpestřením celého měsíce života. Nezáleží mi na tom, jestli oběhám všechny obchodní domy Florou počínaje, IKEOu konče nebo jestli zapadnu do jámy v zoologické. Praha je pro mě inspirací - neokoukanou.
7. místo - Bižuterie
Naušnice, náramky, prstýnky. Ano, ano. Kloužu k módě jako vždy, ale to místo je zasloužené. Zbožňuju svou pruhovanou krabici na klobouky přeplněnou náramky. Zbožňuju krabici na náramky, plnou naušnic. Zbožňuju puntíkovanou krabici ve tvaru srdce přeplněnou prstýnky. Nikdy si pro jistotu nebudu počítat, kolik mě už tyhle parády stály a budu si užívat jen toho množnství, ze kterého si nikdy ráno nemůžu vybrat.
6. místo - Sprchování
Přátelé mi neříkají vorvaň. Tak mi říkají (vlastně spíš křičí) pouze chlebodárci v momentě, kdy přijde vyúčtování a doplatky za vodu. Jenže to se řekne, šetři vodou. Mohla bych žít při svíčkách, při chlebech se sýrem, ale bez vody bych pošla - a to se říká, že Blíženci jsou vyloženě vzdušným znamením. Ten pocit, když se konečně vysvlečete z ušmudlaného oblečení a hupsnete do mega sprchového koutu s příšernými obkladačkami, je nekonečně omračující a když začne z půl metru nad hlavou padat skoro horká voda, stávám se naprosto neovladatelnou a nešetřivou. Ani nemluvě o všech těch lahvičkách, které nesmí na rezí prolezlé poličce chybět. A taky mě neuvěřitelně baví přemýšlet ve sprše nad nesmysly, například o písni Kdybych nebyl debil a nad její naprostou zbytečností v hudebním světě. A jednou jsem si taky uvědomila jaké je to být v kůži těch, co na mě čekají a rozepsala povídkové dílko Já, moje přítelkyně a její sprcha.
5. místo - Překvapení
Ne, nejedná se o čokoládičku Kinder ani o týdenní tisk v novinových stáncích. Jedná se o ten jedinečný moment, který pociťujeme zhruba 2 sekundy. Miluju ho ve všech podobách. V nečekaných drobnostech pro zpestření dne, v nečekaných návštěvách v nudných hodinách v práci, v nečekaných programech v pronuděném dni, v nečekaných dárcích. A i když jsem nejspíš padlá na hlavu, nejvíc miluju nečekané návštěvy v osamocené noci nebo to nečekané ranní otevření očí a překvapivé zjištění, že je někdo vedle vás.
4. místo - Karamelové latté
Když už jsem z toho kulturního města, co si Plzeň říká, nemůže být nejasné, že nejčastěji na něj chodím do sítě kaváren Cross Caffé. Toho se taky radši nebudu dopočítávat. Ale kdykoliv se řekne ta slavná věta zahrnující tři slova - zajdem na kafe, je volba docela jasná a zřetelná. Kdysi jsem kafe odsuzovala, jeho pití pro mě bylo očistou a nenávist k zmrzlinám, bonbónům a podobných mlskám s jeho příchutí mi zůstala doteď a kdysi jsem si taky do tetina domácího latté z přístroje za tisíce hodila jednu karamelku, abych přebila tu děsnou příchuť. A pak jsem to zkusila i jinde. Ve všech kavárnách a restauracích jsem si do kafe sypala karamelky od Orionu, které jsem nosila vždycky v kabelce. A s pozdějším dospěním jsem pochopila, že si karamelové latté můžu nepotupně objednat rovnou a rovnou si ho zamilovat.
3. místo - Laky na nehty
Tohle zamilování už spíš hraničí s obsesí, protože za poslední rok, za celých 365 dní se nestalo, že by moje nehty vyšly z domu nenalakované. Doslova zbožňuju, když se chopím bílého telefonu a barevné nehty na něm září jako lentilky, nebo tak ráda pozoruju, když ty lentilky běhají po klávesnici. A k opaku, jsem podrážděná v případě, že mám dva dny na nehtech stejnou barvu. V případě, že je to víc, než dva dny, to podráždění se mění v nepříčetnost a zoufalou touhu okamžitě si koupit nový lak. Ano, ano, zauvažuju i o léčení.
2. místo - Sluchátka
Moje bílá sluchátka. Moje věčně nehrající a opakovaně reklamovaná sluchátka. A můj svět, který existuje jen tehdy, mám-li je zacpané v uších. Nepovažuju se za takového umělce, co se prochází v dešti po šedé ulici, poslouchá 3 Doors Down, tváří se jakoby měl momentálně na bedrech tíhu celého světa a nikdo ho nezachránil - a přitom mu jen ujela tramvaj. Naopak, kdykoliv si tuhle věc nasadím, úsměv se mi šphá do vysokých výšek. Hudba totiž ani nezačne hrát a já už vnímám to úžasné ticho okolí. Neslyším ječící mimino, neslyším nadávajícího opilce ani auto, co na mě trobí uprostřed silnice. Miluju to vypnutí a ignoraci okolí, kdy se mohu jen zasněně rozhlížet, pokyvovat hlavou do rytmu a v hlavě si tvořit vlastní video.
1. místo - Vlaštovky
Když jsem se pokoušela na internetu vyhledat nějaký všeříkající obrázek, vyskočily na mě stovky fotek vytetovaných oldschoolových extra barevných vlaštovek - a je mi z toho zle. Nemám nic proti vkusu a tetování v barvách, ale proboha, když se lidi tetujou (alespoň ti, o kterých vím), vždycky mají pro ten obrázek nějaký smysl a ne prostě proto, že se jim to líbí a každej pitomec s šátkem a v kostkovaný košili myslí oldschoolově, tudíž je slušná tendence ho tím sbalit. Vlaštovky pro mě odedávna znamenaly moc. Už jako malá jsem pozorovala ta hejna, co se zvedla z jedněch drátů a odletěla na druhé. Pozorovala jsem je na podzim, jak letí pryč a přála si, abych mohla letět s nimi. Tehdy jenom do tepla. Časem jsem si uvědomila, že bych chtěla být doslova jako ony. Mít svou nezávislost, volnost a svobodu, být přelétavá a měnit směry s každým dnem. To proto jsou mým číslem jedna, to proto mám černobílé tetování obyčejných vlaštovek a to proto se jim snažím vyrovnat.
* * *
Sepsala jsem si ten seznam na papír, postavila se před zrcadlo v pokoji a vzala ho do ruky. Zvedla jsem pravou ruku abych si upravila mohutné naušnice a přitom přes zrcadlo přelétly tři vlaštovky na mojí kůži. Barevnými nehty jsem si upravila skoro ještě mokré vlasy ze sprchy. V zrcadlovém zátiší za mnou stála na stolku usychající gerbera ve skleničce, z koše vypadával kelímek od kafe, na skříni se ledabyle válely nesložené balící papíry s vánočním motivem. Urovnala jsem čumkartu z Prahy za rámem zrcadla, nasadila si sluchátka a vyrazila vstříc novým překvapením.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Míša Míša | 12. října 2011 v 8:55 | Reagovat

Ach,tak za toto bys byla moje žena.A i kdyby ne,dostávala bys ty gerbery kaźdej den...

2 Vlaštovka Vlaštovka | Web | 12. října 2011 v 21:50 | Reagovat

Vem si mě!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama