Listopad 2011

Christmas Eve(a)

28. listopadu 2011 v 15:45 | Vlaštovka |  V šatně
Ano, jsem inspirována vánočními reklamními spoty, které zabírají pomalu víc vysílacího času než Tisíc a jedna noc, vánočními komediemi ve své filmotéce, vánoční výzdobou na všech svých pracovištích. Nemohu se dočkat Vánoc, nemám jediný dárek, nevím, jak je vlastně budu trávit, ale začínám pomalu odpočítávat dny, jak v mládí bývalo mým zvykem. A letos je nestrávím v papučích a ve svetru s jelenem. Ne, letošní rok si zasluhuje něco víc luxusnějšího než vlnu a vytahanou klasiku nebo napudřené červené šatičky s mašlí (obzvlášť pokud se podle vtipných mayských proroků těch příštích vlastně ani nedožiju - ha ha!). Letos si plánuji být hvězdou dne a večera!
Christmas Eve/a



Prostě žiju

28. listopadu 2011 v 13:25 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Čau Hollywoode!
Dlouhou dobu už jsem nevypsala svoje myšlenky do bílého okna prohlížeče nebo aspoň do oranžového zápisníku s růžovou stužkou a padla na mě neuvěřitelná potřeba psát a psát a psát, sdílet radost a chvástat se spokojeností. Dá se říct, že v současné době si mimořádně užívám, ačkoliv převážná většina mého času je uzamčená mezi dvěma koutky. Vlastně ta mimořádnost asi přesahuje i své meze, protože při každém pohledu do zrcadla prostě zářím a každá pochvala mě vynáší do výšin oblak a některé mě usadí na zadek, obzvlášť ta nedávná. Protože na světě poznáte jen pár osob, které ať vám poví cokoliv - kritiku (hádáte se sice o opaku, ale víte, že mají pravdu), pochvalu (jistě, červenají se vám líčka) nebo závistivou nahlas vyslovenou myšlenku (čehož si po uvědomění v podstatě vážíte nejvíc) - vážíte si každého jejich slova a ještě víc jim samotných. A tahle závistivá hlasitá myšlenka mě donutila moc se zamyslet.. Já ti fakt závidím. Pracuješ, máš za to dost peněz, koupíš si co chceš a ještě ti zbyde, staráš se o sebe, jíš zdravě, předěláváš si byt, máš přítele, usadila ses tu, sluší ti to - prostě žiješ...
Tahle upřímnost se na světě nevidí a doposud jsem se s ní snad ani nesetkala, ale věděla jsem, jak se s ní vypořádat. Ano, ta vážená přítelkyně má pravdu - žiju. A nechci na tom nic měnit. Zavřela jsem krabici od bot s fotkami velkoměst v cizině, spočítala peníze, abych si uvědomila, že na cestu by stačily, přestala jsem si lhát a přiznala barvu, že teď se mi prostě nikam nechce. Nechce se mi nechat tady celou minulost, blízké, milované i ty nejmilovanější. Nechce se mi pryč od psa, co mě nenávidí, nechce se mi pryč z poklidné vesnice a blízkého kulturního města divokého západu, kde se nemusím bát o půlnoci každého kroku, kde můžu jít v teplákách nakoupit do jednoty a dát si poctivě drahou mraženou pizzu, kde si pamatuji naprosto každou tvář do posledního úsměvu, kde se lidi na zastávkách zdraví a kde se potkávají se známými v linkovém autobuse. Takže moje rozhodnutí padlo natvrdo. Nikam neodlétám, zůstávám na divokém západě, přepadla jsem snovou Ikeu i těžce se jí vyrovnávající Kiku, dovedla jsem k dokonalosti první obyvatelný pokoj a konečně se odhodlala koupit nejlevnější designový kousek z Home Magicu, kam chodí nakupovat jen ti krásní a bohatí.
Takže, bude velmi těžké se mě zbavit. Jsem opravdu šťastná a spokojená, zamilovaná a zářím pozitivní energií, mohla bych odcitovat každé slovo z písniček Ellie Goulding, slzím radostí, když mi v pokoji voní sladká svíčka a v televizi běží vánoční reklamy, mám radost z každého nového polštářku do své postelové sbírky, krmím se zelenými jablky, nosím kabelku pro dámy, nelituji žádné utracené koruny a každé ráno se mi lehce vstává.

I love...♥

15. listopadu 2011 v 16:02 | Vlaštovka |  Krásou posedlá
Myšlenky mi uklouzly, penízky se rozkutálely, ale já si po neskutečně dlouhé době udělala radost. Sbalila jsem si pár korunek v naivitě, že je utratím třeba za něco užitečného a vlezla do té nejdražší drogerie a parfumerie, která se dá v Plzni najít. A okamžitě jsem si zamilovala ten jiný svět. Pokud jsem chtěla, prodavačky okolo mě skákaly a nosily mi to nejúžasnější a nejvoňavější zboží, o které jsem třeba ani neměla zájem, pokud jsem chtěla soukromí na rozmyšlenou, mile se stáhly do kouta, pokud jsem chtěla poradit, jestli by ke mně šla lépe vůně vanilky nebo maliny s jogurtem, poctivě je se mnou očichaly a představovaly si stejné obrázky jako já. A pokud jsem se prostě chtěla jenom kamarádit a podrbat si o tom, jak v DKNY ponížili Be Delicious nějakou medovou příměsí, jejich popis práce dobrovolně zahrnoval i to. Takže ano, včera jsem se stala roztomilou a movitou fiflenkou s francouzskou pěkně po domácku vyrobenou manikúrou, byla jsem ověšena jako vánoční stromek všemi papírovými taškami z drahých krámů, byla jsem středem pozornosti v každém krámečku a náramně jsem si to po těch dnech neutichající otročiny ve VIP koutcích, kde stejně náročně obsakuji movité potencionální zákazníky já, užila. Udělala jsem si radost, doplnila sbírku těch tělových zbytečností a všude za mnou se v těch mrazivých, zmrlzou rosou pokrytých dnech táhne vůně jahod a malin.

Nesnesitelná a sladká, promiňte.

9. listopadu 2011 v 18:36 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Po pro mě nesčetně dlouhé pauze od módního světa a neskutečné únavě z nikdy nekončících dvou prací jsem zjistila, že ani nezírání do počítače nepomáhá. Stávám se reztěkanou jako štěně, nesnesitelnou, protivnou, nespolečenskou, nehumální bytostí, která pouze v diáři kontroluje, ve kterém zaměstnání bude zítra sedět, kterou vytočí a rozbrečí každá maličkost a která vidí jen sebe a svou unavenost. Takže ano, teď jsem nesnesitelná.
Skončil mi říjen a všechna ta podzimní radost přechází v totální podzimní depresi, tak jako každoročně, jen teď je to umocněno stresem, předávkováním Coldrexu a kofeinu v tabletách - s tím maličkým rozdílem, že letos na tu hrůzu nejsem sama a netrávím každý deštivý večer doma za oknem. A došlo mi, že je to docela hodně moc fajn. Že každý nemá takové štěstí a že já za něj v podstatě mohu být ještě vděčná. Protože ruce, které mě objímají večer v teplém pelíšku, po dlouhém dni rozhodně nestojí za pláč, protože finance, které se na mě za to utrpení vysypaly, taky spíš vykouzlí úsměv na tváři a protože tři nové růžové cukřenky ve tvaru cupcaků budou výbornou prozatímní schovkou na prstýnky. Zkrátka nebo zdlouha, co na tom, přiznávám se, že v těchto těžkých dnech tíhnu k nějaké romantičnosti - mám růžové nehty, v posteli polštář ve tvaru srdíčka, spím v bílém pyžamu, před spaním poslouchám vánoční předělávky Joshe Grobana a brečím u reklamy od Coca Coly, zanedbávám svůj blog a ta hlavní potěšující zpráva pro mou růžovou kamarádku, co si to stejně nepřečte, vrátila jsem se k povídkovému psaní - a tentokrát, oslněna růžovostí, věnuji se medailonkům z červených knihoven. Takže, mé milé, věrné, stálé čtoucí kamarádky, nehaňte mou osobu nevděčností za to, že nepřibývá každý den nový článek a vy nemáte jak zabíjet čas na nudných přednáškách, a počkejte si na příděl lásky z papíru, co vám osobně donesu před práh.