Prosinec 2011

Nostalgie posledních dní

30. prosince 2011 v 16:59 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Trošička nostalgie při dnešním počasí neuškodí, neublíží, nerozesměje, nezvedne ze židle. Vzhledem k dnešnímu datu a jednomu telefonátu, píšu si tu vlastně poslední článek tohohle ušmudlaného roku, s ohromnou radostí, že už je za mnou a že se zítřejším posledním odbytím na hodinách pro mě začne novější dobrodružství, neokoukané a bez předepsaného scénáře, aspoň částečně. Jsou věci, o kterým vím jistě, že chci aby šly tak, jak bych si předepsala na seznam a jsou věci o kterých ani nechci vědět a chci aby byly jedním velkým ohromujícím překvapením.
2011 let existence světa je někde v historii, mých 19 let je taky historie a já jsem ráda, že můžu tak nějak s odřenýma ušima a velkou představivostí zhodnotit poslední rok. Vlastně se toho stalo hodně. Ačkoliv se to nezdá, Vlaštovka se posunula někam za své hranice běžnosti. Pohřbila pejska, zvěčnila si vlaštovky na ruku, zamilovala se, chodila za školu, odmilovala se, na radu začala vypisovat tajné sny a myšlenky do modrého okna s nadpisem Nový článek, pilně studovala a kopírovala maturitní témata, brigádničila, ostříhala si ofinu, znovu se zamilovala, courala se po nocích na houpačkách a po zdích hradů, házela kameny do lomu, odmaturovala, užívala si volno, neodletěla do ciziny, našla si práci, vymetala kina, utrácela, našla si druhou práci, utrácela, seděla dennodenně v pracovních koutcích, poznala nové lidi, koupila si červenou mašli, oblíbila si kebab na Klatovský třídě, přežila Vánoce a probrečela po nich pár hodin, pořád zůstává zamilovaná a netrpělivě čeká na to, co přijde s jednou číslicí navíc.
Nemůžu říct, že mi tenhle rok nic nedal, protože dal. Dal mi toho víc, než bych si zasloužila a ano, na oplátku si toho i dost vzal. Ale ta rovnováha dvou světů zůstává na svém místě, jen někdy si na chvilku překlesá na jednu nebo druhou stranu. Dnes stoupá nahoru. Protože i když to nevidím, venku podle lidí sněží, místo zítřejších 3 hodin pronuděného utrpení v práci (neboť jediný zájem lidí bude o zlevněný líh z Billy a po prvním patře nákupního centra neštěkne ani pes, co stojí před vchodem a vrčí na samootevírací dveře) budu ležet v pelíšku, protože jsem vstala s únavou a pocitem maličkosti a s kupou povinností a omezení na ramenou a protože jeden telefonát, sdělující mi zůstaňte doma, užijte si příchod nového roku a uvidíme se až v něm, mi dokázal neskutečně vyrůžovět den, že mám chuť slavit už teď...
Ano, končím rok s úsměvem na rtech a bez křečí z držení slz, že to tak uteklo a táhne mi na dvacítku, ze které už pak bude jenom třicítka a čtyřícítka, pak padesátka, žádných náct. Ne, jsem ráda za to, co se stalo, za toho, koho jsem potkala a za ty, kteří mi ukázali nějakou cestu, po které se dát, za to, že Coldplay vydali nové album a já u něj můžu nostalgicky vzpomínat a rozplývat se nad světem, za to, že mě cizí lidé přijímají mezi sebe a učí se mě mít rádi. Jsem ráda za přítelkyně, které mám a které čtou tyhle řádky a občas se jim chce brečet stejně jako mě, které mi zavolají, když se jim stýská nebo když jeden článek neodpovídá optimistickým standardům, jsem ráda za mámina psa, který mě nesnáší, ale když je nejhůř, sedne si ke mně a olízne mi nohu, za svou stárnoucí babičku s kouzelným úsměvem, za budoucnost, která mě čeká v mém malém domečku na vesnici. Jsem ráda za tuhle hezkou pohádku.


27 šatů

27. prosince 2011 v 14:39 | Vlaštovka
Tak družičkovství už je jisté, stanovené na tajný den v dubnu. A naštěstí, milá nevěsta má aspoň trochu vkusu. Po shlédnutí 27 šatů přišla na jedny velice jednotné s následujícími, takže družit se budeme nějak takhle. Je fakt, že trefa excelentní, vyniknou všechna tetování. Ha!
27 dresses

Děkuju, Ježíšku.

27. prosince 2011 v 13:59 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Je to fuč. Pryč. Papá. Den, na který se celý rok těšíme se jako mávnutím kouzelné hůlky smrskne do krátkého reklamního spotu, který nám ještě chvíli leží v hlavě a zase vymizí. Naše skříň je zase plnější o několik párů ponožek a další ramínko zabral svetr s jelenem, břicho nám praská náloží cukroví, co se chce v tom nezměrném sežraném množství nějak dostat ven. Koupelna je vytopená a v ní plave kapřík, který byl prostě moc roztomilý na to, aby skončil na slavnostně prostřeném stole, potaženém organzou, která se každoročně umaže novou skvrnou od oleje. Kuchyň je zacákaná majolkou, protože ta dvacetiletá měchačka na salát se prostě v náporu pěti kil salátu v míse zlomila a odešla na zaslouženou věčnost. Adventní věnec uhašen rybí polévkou a hasiči zrušili výjezd, vánoční smsky rozeslány a přichází ta pohoda, kdy je po všem...
Jak jsem se bála, že letošní Vánoce budou neskutečnou přehlídkou melancholické nálady tříčlené rodiny, dalo se to vydržet. Chvilková vánoční atmosféra vše zachránila, dárky vykouzlily úsměvy a na velkém konci Štědrého večera jsem byla už jen s těmi, se kterými bych si přála, ležela v pelíšku a koukala na Pelíšky. A co nadílky týče, byla krásná. Neskutečně se mi líbilo, jak jsem ani nemusela říkat, co bych si přála, jak jsem nemusela psát falešné dopisy pro Ježíška, jak jsem nemusela ani slovem naznačit a stejně jsem dostala, co jsem potřebovala a na co jsem si třeba jen tajně myslela. Vlastně jsem se docela přesvědčila, že v lidech je ještě nějaká kreativita a umí si uchovávat vzpomínky na osobnosti druhých. Rozepíšu se, co jsem dostala, takže doporučuji chlubivé řádky přeskočit nebo změnit téma. Já si to taky přece čtu, a až se mi zas někdo bude vyptávat, jaká byla nadílka, budu vědět.
♥ konvice
♥ toastovač
♥ topinkovač
♥ kvetoucí čajíčky s konvičkou
♥ povlečení
♥ šálky
♥ řetízky - vlaštovky, kolibříci a jiné ptactvo :)
♥ malinová kosmetika
♥ vlastní růžová světluška, co mi bude svítit na cestu 10 let..
♥ korunky
Všechny obrázky jsem na internetu nenašla, ale jednu malou přehlídku jsem si z nudy vytvořila...


Happy New Year

19. prosince 2011 v 16:01 | Vlaštovka |  V šatně
Ze života mé druhé lepší já...
Stýskalo se mi. Po ní. Po mé druhé imaginární já s bezchybným životem, namalovaným štětcem jednoho z optimisticky žijících malířů. Po její snové bezstarostnosti a pohádkovém opiu přepracované mysli. Dny v týdnu zevšednily a ztratily pro mě prozatím lesk, vánoční den jsem si taky odbyla, a tak mi zbyl už jen poslední den v roce. Začínal by klasicky. Probuzením do slunného, zasněženého dne s nemálo barevnou náladou a chutí do života. V rámci ledových dní, co se blíží, je třeba podpořit se trochou energie. Ne BeBe. Energií! MoooPřijde mi, že přípravy na nový nastupující rok se vždy z pěti hodin scucnou do pěti minut a pořád se někam chvátá a pořád se něco nestíhá. Jistěže má milá to stíhá s přehledem a vlastně si ještě vybírá program. Protože nabídky jsou lákavé. Velice, ale velice městský večírek, kde luxusní koktejly budou protékat po litrech, kde se sejde horda přátel a horda přátel.
L.E.

Nebo kulturně a exoticky založený maškarní bál v nejkrásnějším společenském sále. Obklopena ženami v jedinečných róbách, obklopena drahým šampaňským, neznámými ve škraboškách, kde nikdo nezná nikoho a mluví se jen očima a plnými rty.
Masquerade
Vlastně, letos bych se rozhodla já za ni. Všechny ty luxusem čišící akce bych nechala daleko za sebou, zabalila jednu příruční tašku, narazila kulicha a palčáky...
snow trip
...narazila sněhule a palčáky a odjela na zapadanou chatu hluboko v lese, zatopila si v krbu...
Real year
...vzala si to neměkčejší a nejhezčí oblečení ze skříně, obklopila se vnitřním klidem, láhví dobrého vínka a miskou voňavého horkého popcornu a vkročila do nového roku tak, jak bych si sama přála, a ne tak, jak to v dnešní době vyžadují tradice - natolik ožralá, že bych nedokázala ani spočítat těch dvanáct odbytí na kostelních hodinách a ani bych nevěděla, komu vlastně dávám svůj novoroční polibek.

Happily ever after...

15. prosince 2011 v 18:17 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
No tak. To jako vážně? Je to normální? Jsem já normální? Mám okolo sebe lidi, kteří by se té hranice normálnosti aspoň dotýkali? Pokud ano, tak kde? Jako malé holky jsme měly sny být princeznami a vzít si prince, pak jsme chtěly být prezidentky Spojených států, co ukážou chlapům význam pohnutky být feministkou, pak jsme chtěly ležet v knížkách a chtěly odejít za pár let do ciziny pro vysokoškolské diplomy, o něco později jsme zas chtěli cestovat a poznávat svět, ale nikdy žádná nepřišla s tím, že se v osmnácti vdá. A tak se zastavuju nad tím, kým jsem obklopená. Jedna je vdaná a prcek jí dává zabrat, druhá je vdaná a dvojčata jsou na cestě a třetí se žene za nimi a posílá mi žádost o družičkovskou povinnost. Bojím se, že nás racionálně uvažujících moc nezbývá...
Happily...

LOVE PINK

14. prosince 2011 v 14:03 | Vlaštovka |  V šatně
Je pro mě vážně fascinující, jak růžová hýbe světem. Tak třeba předvánoční nakupování v Zara? Nekončící fronta, přicházející pokladní ťuká na rameno blondýnce v růžovém a odvádí jí k nově otevřené pokladně. Vážně? Rozepínám si kabát, nechávám vyniknout své narůžovělé tričko a otáčím se čelem k další přicházející pokladní, usmívá se na mě a odvádí mě k druhé, nově otevřené pokladně. A říkám si, no do pr...! Začínám přicházet na to, že tahle zmrzlinová barva je prostě očividně opravdu určená dívkám, aby podtrhly tu svou jakousi nevinnost a společnost vyžaduje, abychom ji nosily. A ačkoliv se cítím stokrát lépe v černém svetru, asi neuškodí zařadit mezi skříňový výběr také nějakou tu sladkou skladbu. Protože když máme rádi bílou, jsme sněhurky, když máme rádi černou, zakrýváme nedostatky, když máme rádi hnědou, příliš pneme k přírodě, ale když prostě love pink!, svět nám padá k nohám.
Love Pink!

Luxuska

11. prosince 2011 v 10:21 | Vlaštovka |  V šatně
Dneska jsem se rozhodla státi luxuskou a všechny podpovrchní obyvatele slovanských sídlišť brát s takovým nadhledem, že mi z krámu budou utíkat s pocitem naprosté maličkosti a úlevy, že si mohli vůbec něco koupit. Dneska si na mě nafoukaná osada krav nepřijde! Jsem v jakési ráži a cítím se silně v kramflecích, nebo v mufíkách, to je jedno!
LG



Sto věží, sto přátel.

10. prosince 2011 v 14:12 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Možná má to moje pracovní nasazení nějakou výhodu. Jako student, věčně prchající rychle domů k obrazovce notebooku, jsem si nikdy moc toho městského osvětlení nestačila všímat. Ale když se teď courám večerními uličkami ve snaze zkrátit si čekání na autobus, konečně mám čas vnímat tu atmosféru, kterou znám jen z popisování druhých. Ačkoliv se mi ten můj rodný kraj nikdy nijak nezalíbil a nezavděčil, v hodinách tmy a zlatých žárovek mě nutí sentimentálnit a možná i mentálnit, zasněně koukat na vrcholky střech, kde jsou ty nejlepší dekorační kousky.
Ale existuje jedno mnohem hezčí, mě tisíckrát milejší místečko, severovýchodně od mého zadku. Má sto věží. A chystám se tam v pondělí. Další fajfka do seznamu plánů. Celkově mám pocit, že letos se mi plní plány a sny nějak samy a ještě ani nemusí být Vánoce. Žiju si stále stejně spokojeně. Jak jsem se kdysi dávno na začátku října klepala hrůzou, že nebudu mít na nic a nikoho čas, nikoho neuvidím a můj přátelský život ochudne, najednou se spíš stal opak. Za tu dobu jsem měla šanci poznat další přátele, věkově třeba daleko nade mnou, ale plné nesrovnatelných zážitků, s plnou pusou rad, kritiky a pochval. A jak jsem se bála, že nikoho neuvidím? Taky nemálo zbytečně. Ti, kteří mě vídat chtějí si mě prostě najdou, prosedí se mnou skoro celý den, tak jako kdyby jsme seděli na kávě - jen je ta káva v kelímku a místo kavárny je okolo nás VIP koutek, sem tam prudí lidi, co si něco koupí, sedíme na bidýlkách třeba až do zavíračky, nehledě na to, že jim škola začíná ráno v šest - cením si toho, stotisíckrát víc než věčného slibování a vymlouvání. Ti, kteří si to přes tu dálku nemohou dovolit, mě podporují psychicky, telefonicky, mailově, jakkoliv, jen mi pořád o sobě dávají vědět a nenechají se upadnout v zapomnění. A ti, kteří prostě chtějí, chtějí podrbat a chtějí vědět a sdělit vesnické novinky, prostě přijdou večer po práci na čaj a pokec nad katalogem od Avonu. Tak jako má Praha sto věží a já v seznamu sto přátel - kolik je jich vlastně reálných... (A ne opravdu sem nebudu dávat hlášku na ověření počtu přátel v modrobílém deníku Kdybych padala z mostu, chytl bys mě? Klikni like, jestli ano!) Na to už jsem přeci jen trochu povyrostlá.
Takže, i když se mi článek zvrhnul opět v naprosté zvracení myšlenek, pointa byla jednoduchá - poukázat na pondělek, vánočně laděný, se stovkou věží, sladký a provoněný perníčky a obchody, nejočekávanější ze všech pamatovatelných pondělků a nejvíc zasloužený, nejvíc opravdově přátelský. Záviďte mi, prosím. ♥

Živoj v ráji. Para - para - Paradise!

10. prosince 2011 v 13:06 | Vlaštovka |  V šatně
Občas se mi stává, že si zvyknu poslouchat jednu, možná dvě písničky pořád a pořád dokola a ty písničky ovlivňují moje myšlení, moje momentální sny a přání, zkrátka moje všechno. A s plnou hlavou Coldplay mám hlavou plnou představ o procházkách v rajských zahradách. (Ano, vím, že písnička je o slonovi a Africe někde na jihu! Jen si jí vztahuju sama na sebe.) Takže, chtěla bych v těchhle chladných dnech vyrazit do ráje, jen s plavkami, jedním párem naušnic a tou nejvzdušnější hadrotou, kterou bych ve skříni našla...
paradise....


Malina

2. prosince 2011 v 14:46 | Vlaštovka |  V šatně
EAT ME! I'm raspberry cupcake ;)























Ach. Hlad. Chuť. ♥