Nostalgie posledních dní

30. prosince 2011 v 16:59 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Trošička nostalgie při dnešním počasí neuškodí, neublíží, nerozesměje, nezvedne ze židle. Vzhledem k dnešnímu datu a jednomu telefonátu, píšu si tu vlastně poslední článek tohohle ušmudlaného roku, s ohromnou radostí, že už je za mnou a že se zítřejším posledním odbytím na hodinách pro mě začne novější dobrodružství, neokoukané a bez předepsaného scénáře, aspoň částečně. Jsou věci, o kterým vím jistě, že chci aby šly tak, jak bych si předepsala na seznam a jsou věci o kterých ani nechci vědět a chci aby byly jedním velkým ohromujícím překvapením.
2011 let existence světa je někde v historii, mých 19 let je taky historie a já jsem ráda, že můžu tak nějak s odřenýma ušima a velkou představivostí zhodnotit poslední rok. Vlastně se toho stalo hodně. Ačkoliv se to nezdá, Vlaštovka se posunula někam za své hranice běžnosti. Pohřbila pejska, zvěčnila si vlaštovky na ruku, zamilovala se, chodila za školu, odmilovala se, na radu začala vypisovat tajné sny a myšlenky do modrého okna s nadpisem Nový článek, pilně studovala a kopírovala maturitní témata, brigádničila, ostříhala si ofinu, znovu se zamilovala, courala se po nocích na houpačkách a po zdích hradů, házela kameny do lomu, odmaturovala, užívala si volno, neodletěla do ciziny, našla si práci, vymetala kina, utrácela, našla si druhou práci, utrácela, seděla dennodenně v pracovních koutcích, poznala nové lidi, koupila si červenou mašli, oblíbila si kebab na Klatovský třídě, přežila Vánoce a probrečela po nich pár hodin, pořád zůstává zamilovaná a netrpělivě čeká na to, co přijde s jednou číslicí navíc.
Nemůžu říct, že mi tenhle rok nic nedal, protože dal. Dal mi toho víc, než bych si zasloužila a ano, na oplátku si toho i dost vzal. Ale ta rovnováha dvou světů zůstává na svém místě, jen někdy si na chvilku překlesá na jednu nebo druhou stranu. Dnes stoupá nahoru. Protože i když to nevidím, venku podle lidí sněží, místo zítřejších 3 hodin pronuděného utrpení v práci (neboť jediný zájem lidí bude o zlevněný líh z Billy a po prvním patře nákupního centra neštěkne ani pes, co stojí před vchodem a vrčí na samootevírací dveře) budu ležet v pelíšku, protože jsem vstala s únavou a pocitem maličkosti a s kupou povinností a omezení na ramenou a protože jeden telefonát, sdělující mi zůstaňte doma, užijte si příchod nového roku a uvidíme se až v něm, mi dokázal neskutečně vyrůžovět den, že mám chuť slavit už teď...
Ano, končím rok s úsměvem na rtech a bez křečí z držení slz, že to tak uteklo a táhne mi na dvacítku, ze které už pak bude jenom třicítka a čtyřícítka, pak padesátka, žádných náct. Ne, jsem ráda za to, co se stalo, za toho, koho jsem potkala a za ty, kteří mi ukázali nějakou cestu, po které se dát, za to, že Coldplay vydali nové album a já u něj můžu nostalgicky vzpomínat a rozplývat se nad světem, za to, že mě cizí lidé přijímají mezi sebe a učí se mě mít rádi. Jsem ráda za přítelkyně, které mám a které čtou tyhle řádky a občas se jim chce brečet stejně jako mě, které mi zavolají, když se jim stýská nebo když jeden článek neodpovídá optimistickým standardům, jsem ráda za mámina psa, který mě nesnáší, ale když je nejhůř, sedne si ke mně a olízne mi nohu, za svou stárnoucí babičku s kouzelným úsměvem, za budoucnost, která mě čeká v mém malém domečku na vesnici. Jsem ráda za tuhle hezkou pohádku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama