Sto věží, sto přátel.

10. prosince 2011 v 14:12 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Možná má to moje pracovní nasazení nějakou výhodu. Jako student, věčně prchající rychle domů k obrazovce notebooku, jsem si nikdy moc toho městského osvětlení nestačila všímat. Ale když se teď courám večerními uličkami ve snaze zkrátit si čekání na autobus, konečně mám čas vnímat tu atmosféru, kterou znám jen z popisování druhých. Ačkoliv se mi ten můj rodný kraj nikdy nijak nezalíbil a nezavděčil, v hodinách tmy a zlatých žárovek mě nutí sentimentálnit a možná i mentálnit, zasněně koukat na vrcholky střech, kde jsou ty nejlepší dekorační kousky.
Ale existuje jedno mnohem hezčí, mě tisíckrát milejší místečko, severovýchodně od mého zadku. Má sto věží. A chystám se tam v pondělí. Další fajfka do seznamu plánů. Celkově mám pocit, že letos se mi plní plány a sny nějak samy a ještě ani nemusí být Vánoce. Žiju si stále stejně spokojeně. Jak jsem se kdysi dávno na začátku října klepala hrůzou, že nebudu mít na nic a nikoho čas, nikoho neuvidím a můj přátelský život ochudne, najednou se spíš stal opak. Za tu dobu jsem měla šanci poznat další přátele, věkově třeba daleko nade mnou, ale plné nesrovnatelných zážitků, s plnou pusou rad, kritiky a pochval. A jak jsem se bála, že nikoho neuvidím? Taky nemálo zbytečně. Ti, kteří mě vídat chtějí si mě prostě najdou, prosedí se mnou skoro celý den, tak jako kdyby jsme seděli na kávě - jen je ta káva v kelímku a místo kavárny je okolo nás VIP koutek, sem tam prudí lidi, co si něco koupí, sedíme na bidýlkách třeba až do zavíračky, nehledě na to, že jim škola začíná ráno v šest - cením si toho, stotisíckrát víc než věčného slibování a vymlouvání. Ti, kteří si to přes tu dálku nemohou dovolit, mě podporují psychicky, telefonicky, mailově, jakkoliv, jen mi pořád o sobě dávají vědět a nenechají se upadnout v zapomnění. A ti, kteří prostě chtějí, chtějí podrbat a chtějí vědět a sdělit vesnické novinky, prostě přijdou večer po práci na čaj a pokec nad katalogem od Avonu. Tak jako má Praha sto věží a já v seznamu sto přátel - kolik je jich vlastně reálných... (A ne opravdu sem nebudu dávat hlášku na ověření počtu přátel v modrobílém deníku Kdybych padala z mostu, chytl bys mě? Klikni like, jestli ano!) Na to už jsem přeci jen trochu povyrostlá.
Takže, i když se mi článek zvrhnul opět v naprosté zvracení myšlenek, pointa byla jednoduchá - poukázat na pondělek, vánočně laděný, se stovkou věží, sladký a provoněný perníčky a obchody, nejočekávanější ze všech pamatovatelných pondělků a nejvíc zasloužený, nejvíc opravdově přátelský. Záviďte mi, prosím. ♥
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama