Leden 2012

Ty šaty, co se nehodí

20. ledna 2012 v 0:39 | Vlaštovka |  V šatně
Když zazvonil telefon a v něm se ozvalo budeš mít jiný šaty, nehodí se k mým, nebylo mi dost jasné kdo mě vlastně otravuje v půl osmé ráno a proč. A až když jsem se rozkoukala a zaposlouchala se do hlasu, plujícího ke mně po nějakých nevysvětlitelných vlnách, díky kterým slyším ty druhé na konci světa, došlo mi, že na mě mluví, spíš ječí nedočkavostí budoucí nevěsta a sděluje mi neskutečně důležitou informaci. Našla jsem si nový šaty, přišly brzo, přijď mi je prosím schválit. I když to neuděláš, vezmu si je. Další výstřelek po plánu koupit si šaty z výprodeje od Very Wang. I tak, znavena štukatérskými pracemi a špinavá až za ušima jsem z posledních sil zvedla své bezvládné tělo a dotáhla ho pár kilometrů k té plavovlasé roztěkané holce. Když řekla nové šaty, a když pak dodala z internetu a z ciziny, čekala jsem vzhledem k jejím imaginárním papírům na hlavu cokoliv, co by nebylo podobné té holé skutečnosti, která vystoupila za doprovodu romantického soudtracku z teenagerského trháku z ložnice. Mám pocit, že téhle skutečnosti se krásou nikdy nic nevyrovná. Se slzami jsem koukala na tu nádhernou princeznu, která ke mně plula jako víla, vystupující z rozbouřeného moře, dlouhé vlasy se jí vlnily za zády, oči měla plné zvláštních radostných jisker a úsměv zářil jako tisíc perel, štíhlou rukou si přidržovala šifonovou sukni, pod kterou se míhaly hedvábné odlesky. Neschovávala jsem slzy, jen jsem tam stála ve své maličkosti, utírala si šedé ruce od práce do džínů a ani nemukla. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího, nikdy dřív jsem nikomu nezáviděla jeho štěstí a nikdy dřív jsem nebyla na nikoho tak hrdá. A nikdy dřív jsem nebrečela radostí, která nebyla moje..

Her Greek Wedding


Sněhobílá

16. ledna 2012 v 12:13 | Vlaštovka
Přesvědčila jsem se o tom, že má asi vážně nějaký smysl svěřovat se virtuálnímu světu, kde nikdo ani neví, jestli je ta fotka v záhlaví, vedle názvu složeného z písmenek nerozlišitelné velikosti, reálná nebo jestli se za ní schovává tunový řidič kamionu, co si zrovna zastavil na odpočinek u šestašedesátého výjezdu na Hofstetten (no worries, opravdu jsem to já, opravdová!).
Přesvědčení přišlo zvlášť po tom, co jsem dostala lehkou formou několik výtek za příliš dlouhou neaktivitu.
Věc se má tak.. VIP koutkům jsem dala dlouhé a radostné valé, znovu brousím pracovní servery. Netrpím leností psát ani ztrátou chuti šťourat se v koutech svého šatníku. Ale zasněně koukám na svou novou sněhově bílou lednici, na sněhově bílou mikrovlnnou troubu s tou nejhezčí vločkou nad názvem a na svůj úžasně jedovatě zelený topinkovač. Vyměřuju s tátou, jak moc místa budu postrádat v kuchyni, pokud tam vrazím jeden nebo druhý stůl a jak se mi tam vlastně budou hodit židle, maluju si zdi podle nálady. Přemýšlím, kde všude by se dali sehat penízky na svoje představy o bydlení. Ve chviličkách volna se věnuju dalšímu rozepsanému románu o naivní holce a kupodivu ke mně teď ispirace padá ze všech stran. Courám se po venku a házím tlamy na namrzlém chodníčku před domem a padám do sněhu. (Ano, i na vsi jsme se dočkali té posvátnosti, co tu měla ležet už od prosince!!)