Moje první snídaně

3. února 2012 v 13:24 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Proudly presents...
A už toho bylo dost. Moře práce, moře kýblů barvy a tisíckrát vypraných malířských válečků, moře kilometrů naběhaných s vysavačem, moře mil nalezených po kolenou s vystrčeným zadkem a hadrem v ruce, moře k ničemu vedoucích pohovorů, moře vyprošených potravin od sousedky a jen malá louže minut strávených po nocích na internetu na miniaturním displeji mojí ostružinové Blackberry a téměř vyschlý potok kontaktu s lidmi. Poslední den, co si vybavuji do detailu, jsem byla neskutečně unavená, neskutečně protivná na celý svět a chtělo se mi řvát, neboť ruku k dílu přikládali jen ti, u kterých jsem si to trapně vyprosila (a ještě mi k tomu přinesli mléko, abych si měla z čeho uvařit kakao a dívat se na svět usměvavýma očima - čemuž se říká mít opravdu rád/a svou kamarádku a čehož si kamarádka velice cení.) A když jsem byla protivná na ty, kteří by si to asi vážně zasloužili nejmíň na světě, plácla jsem se po hlavě, ukazatel módu nasrání trochu klesl a přiblížil se vyrovnanosti.
A tak jsem vstala, vychutnala jsem si zbytek večeře k snídani a rozplánovala si den. Pohovor - ano, zapomněla jsem doma polovinu plánovaného oblečení, ale vymyslela jsem jiný způsob jak oslnit, venku zamrzali lidi v zatáčce, ale já jsem si při těch -13°C nasadila kulicha (a neřešila, jak budou vypadat moje vlasy - což není to, co bych obvykle opomínala), vyvenčila pejska, podrbala pár cizích, co se se mnou srazili ve dveřích a se sluncem v očích vyrazila do krásného dne. A ať se tomu dá věřit nebo ne, udělalo mi ohromnou radost, že mě pán s pěti zuby zdvořile pustil první do dveří tramvaje a já pak měla koutky snad u uší. A když skončil pohovor v jedovatě zelených kancelářích, zavolala jsem věčně se mračícímu otci, který zvednul telefon se slovy Ahoj bábovičko, tak jak jsi dopadla? Ten úsměv už se nedal zvrátit. (Vzdáleně mi to připomínalo ten pocit, když jsme po týdnu malování - učení zdolaly utajený reparát na střední a já se pak nemohla přestat usmívat. Prostě nemohla. Pamatuju si to do posledního nervu v těle a nemůžu se dočkat, až někdy tenhle pocit radosti zažiju znovu.)
A pak následovala ta nejhrdější hodinka, na kterou jsem si sice nepřála být sama, ale když jsem se pak zpozorovala a představovala si, jak mě vidí lidi okolo, byla jsem asi i ráda. První nákup. První nákup!! Ti, co nenávidí nákupy, zavřou teď oči a nebudou ten odstavec číst. Když jsem sama vešla do obchoďáku, vzala si velký červený košík a postavila jsem se na začátek, najednou jsem si připadala jako Alenka v říši divů, ačkoliv jsem tu byla už mockrát. Všechno bylo tak obrovské, v hlavě jsem měla chaos, co všechno potřebuji a po čem skočit dřív. Ale neztrácela jsem úsměv a v rámci úspor jsem se držela regálů s červenými šipkami a nápisy, co křičely JSEM VE SLEVĚ, KUP SI MĚ!! (Ano, hrdě přiznávám, že babiččina krev se ve mně nezapře a vteřinu po nákupu jsem jí telefonem podávala echo, co je tu výhodné.) A sehnala jsem to životní minimum, s čím bych vystačila, ale samozřejmě jsem pořád trpěla pocitem, že je toho málo, ale taky jsem trpěla myšlenkou, že si zas projdu jiné akce v jiném obchodě - babiččino děvče, no.
A pak jsem se stále pohádkovou náladou utíkala domů, ačkoliv jsem věděla, že práce bude až na půdu. A poctivě jsem pracovala až do takové míry, že byl takový pořádek, že jsem mohla vyskládat na linku své barevné spotřebiče, dát na hrozný provizorní stůl lněný ubrus a na něj misku s ovocnými karamelkami a vanilkovou svíčku pro zvelebení. Že jsem si mohla přitáhnout lednici na své místo a vykládat do každého regálu jednu věc, kterou jsem zvládla koupit ve slevě, postavila na ni mikrovlnku, abych si mohla udělat večerní kakao a s klidným pocitem usnout u epizody žlutých postaviček slavné americké rodinky ze Springfieldu, a abych se mohla těšit na ranní probuzení v prosluněné ložnici, co připomíná výbuch bomby s růžovou zdí. A abych si mohla udělat svou první snídani a sníst si jí jen v mojí a mojí kuchyni, jíst ji jak dlouho chci, neutíkat s talířem do pokoje, vychutnat si nejdražší čaj ve střední Evropě a poslouchat u chroupání topinek v pruhovaném svetru Nouvelle Vague...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | 3. února 2012 v 13:40 | Reagovat

První samostatná snídaně ve svém je nejlepší :)

2 Venca Venca | 4. února 2012 v 20:33 | Reagovat

Kdy můžu přijít na snídani já?Dal bych si osmažený francouzský toast s kroasánem,Lipizáne!:D

3 Vlaštovka Vlaštovka | Web | 5. února 2012 v 20:51 | Reagovat

Jsi očekáván v úterý! :)

4 Vlaštovka Vlaštovka | Web | 5. února 2012 v 20:51 | Reagovat

A ano, první samostatná snídaně byla to nejlepší, co jsem za poslední dobu zažila.. Ten pocit hrdosti mi nikdo nevezme! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama