Duben 2012

Sedm položek pro lepší den

30. dubna 2012 v 16:23 | Vlaštovka |  V šatně
Venku je krásně. Tak neskutečně krásně a já stojím před šatníkem. Rozum a narůstající špíček na břiše křičí černá, černá, černá!!! Prosluněné myšlenky mi ale samy vedou ruce k těm pár věcem, které začnou lepší den. Pruhované tričko je základem snad každého šatníku moderně smýšlející ženy, příšerně rozšiřuje vaši postavu o další konfekční velikosti, ale tak strašně moc nám sluší! (A když se zvětšují ty velikosti, tak i prsou!). Ty černé kraťasy, které mi ementálovité nohy zakazovaly nosit (teď nemají co mluvit, v zimě jsem objevila přijatelnou formu solária), se musí provětrat v městském ruchu. A červené baleríny se k tomu bezmyšlenkovitě hodí. Zlatý prstýnek po mámě nějak vynikne líp, když ho nebude terorizovat rudý lak na nehtech. Položky na seznamu pro lepší den jsou zatím jen čtyři.
Zbytek je jednodušší - zatřást červenou peněženkou, vysypat drobásky a užít si ledové kávy, projít se o polední pauze po parku a čichat vůni kvetoucích tulipánů. (A pšíkat, pšíkat, pšíkat...)
Seven items for bether day...

Od posedlosti sporákem zpět k životu

21. dubna 2012 v 13:36 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Je takové množství věcí, které mi přilétají do života, a já si nejsem jistá, jestli je pustit dovnitř nebo poslat pryč anebo se je pak snažit chytat za křídla a vrátit zpět ke mně. Čas strašně utíká, ať jsem jeho paní nebo ne a stejně tak jako v přilétajících věcech si nejsem jistá, jestli je to dobře..
A kromě svého času jsem i paní svého života, své poloviny rodinného dvojdomku o dispozici 3+1 s koupelnou, komorou a šatnou, své prostorné kuchyně, kde s láskou můžu vyvařovat pro svou dvoučlennou domácnost... (Jo, opravdu jen pro dvoučlennou...)




Ačkoliv vaření nebývalo koníčkem, teď bych se přetrhla, aby každičká potravina, která přistane na stole, měla ten nejbarevnější a nejlahodnější vzhled, chutnala tak, jakoby jste se cpali rajským ovocem, ale nemusel vás k ní svádět had. A s vařením se nakupily další povinnosti, kterým jsem se kdysi dokázala bránit útěkem ven za přáteli. Nezbytné mytí nádobí (kdysi jsem chodila kolem těch špinavých hromad, nevšímala si jich a ťukala si na čelo pokaždé, když máma nadávala, jak je možné, že to nevidím nebo ignoruju - teď mě zvedne ze židle i jedna neumytá sklenička na čisté pracovní desce... Mami, chápu tě, omlouvám se...). Drhnutí sporáku od poslední kapičky oleje na téměř neviditelném místě. Drobek na předložce pod linkou, což nutně znamená vysávání, které se přesune do všech dalších místností, a v každé té místnosti vidím další chyby, co se musí napravit a uklidit. Občas jsem cítila záchvěvy nemoci zvaná Martha Stewartová.




Jak jsem zjistila (a zjistit jsem to musela), ta samostatnost není taková prdel, jak jsme si všichni mysleli a jak v té iluzi další naši vrstevníci žijou. Ačkoliv se vydělává, všechno žere tak moc peněz a dovolit si nákupy v Olympii nebo v Plaze už není tak snadné, jako to bývalo dřív. Ale není to o tom, že všechnu tu ženskost v sobě zameškáte nebo zaplácáte všemi starostmi, co bude k večeři a co zítra k obědu a kolik to bude stát. Možná ta scéna byla vždycky jen ve filmech a nikdo jí nevěřil, ale ona přijde. Sžírající pocit, že cokoliv uděláte, nikdo neocení, že jediná akce, kterou pořádně prožijete po příchodu z práce, je vaření večeře, úklid nebo sezení u televize, že váš nejdelší výlet v prosluněném dni je do práce a zpět. Něco se ve vás začne bortit a chce se vám utéct pryč, vzít psa, kterého nemáte, na dlouhou procházku při řece daleko od domova, chce se vám mít u sebe najednou všechny kamarádky a zase s nimi sedět venku na rampě před obchoďákem, chce se vám... Chce se vám všechno, jen nesedět na gauči. A to je ta doba, kdy zkrátka obětuji těch několik korun z kreditky a udělám si klidné odpoledne, skončím v práci dřív a dojdu si koupit kytici vonících tulipánů, strávím polední pauzu v H&M a vyberu si ty nejdražší kalhoty, které asi v nabídce mají, ale odcházím domů s pocitem, že něco je líp a já něco udělala jinak.




Takže, vracím se k bytí marnivou ženou, kupuji si nové náušnice, abych ještě víc přecpala krabici od klobouků, která už teď přetéká, vše, co potkám, zachytávám růžovým foťákem, poslouchám Amy MacDonaldovou, piju žlutý džus, jím zelená jablka a v drogerii nepřemýšlím, která barva Cifu je kvalitnější, ale jestli mi ta oranžová barva laku ve slevě půjde k náušnicím. A na čas se vracím k černé. Ačkoliv se to jedné z děvčat nebude líbit, promine, ale mně se po ní stýskalo. Protože ten pocit, kdy jsem kráčela po městě a cítila se jako někdo úplně nový, se nedá vyvrátit žádnou výtkou na nebarevnost šatníku...
Back in black.