Červen 2012

Čtenářský kroužek pro jednoho

28. června 2012 v 16:29 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Když nevíte coby, najdete to v... No, v OBI to rozhodně nehledejte, protože kromě pomatené oranžové veverky tam nic nudu zahánějícího nevedou. Vzhledem k tomu létu, co se teď nedávno ohlásilo, jsem přehodnotila postoje a polední pauzy. V rámci šetření jsem si začala vařit obědy doma (nicméně, peníze pak utratím za jiné hovadiny, ale to je teď jedno) a ve volné polední pauze jsem kousala klávesnici nudou. Občas jsem si chodila sedat ven do parku a poslouchat MP3ky, pokoušet se napsat román, snažit se srkat ledovou kávu hodinu, ale stejně se mi roztekla. A tak jsem z nouzectnosti zabloudila na portál autorek pro mladé a emancipované ženy, co sotva přesáhly dvacítku a našla jsem něco zajímavého. Bohužel zatím nedostupného v češtině a tak jsem se louskala každičkým anglickým slovíčkem a pauzy mi utíkaly ani nevím jak rychle. Přelouskala jsem asi pět románů, než jsem narazila i na pár českých verzí - a ty jsou teď v mé knihovně a já spokojeně kazím svoje oči čtením z blízka. Je to zvláštní pocit jen si teď sedět a číst a nelistovat ve slovníku, co by asi mohlo tohle a tohle znamenat.
Takže, milé dámy čerstvě po dvacítce, co chcete cestovat, máte zálibu v nakupování, o polední pauze nevíte-li co by a umíte anglicky, vrhněte se do všech těch románů. Některé z dílek se dají sehnat i v českém překladu - ale upřímně řečeno, po anglických verzích, náš rodný jazyk stojí za houby a um překladatelů používat opakovaně ta samá slova a přirovnání taky neohromuje. Začínám si zamilovávat své polední pauzy - svůj čtenářský kroužek pro jednoho.

Pro každého cestujícího deodorant zdarma

27. června 2012 v 14:33 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Znáte ten moment. Léto. Horko. 35 °C. Narvaný autobus. Nevětrající okýnka. Přistupují lidi, mačkají se k vám. Smrad. Odporný, loudající se smrad, co nikdy nemizí. Zvedající se žaludek. A ten moment, kdy radši vystoupíte o tři stanice dřív, jen abyste se mohli nadechnout. Jdete domů pěšky, nové sandálky vás dřou do krve, kabelka vám padá z ramene, žaludek nekručí, řve hlady a v krku máte jako na Sahaře, MP3 přehrávač je vybitý nebo vám funguje jen jedno sluchátko. To všechno jen kvůli nedostatku jednoho deodorantu. Víte, až jednou budu bohatá starostka nějaké té země nezemě, nebudu vybírat daně na kdejaké p*čoviny. Zavedu jednu speciální - daň za dýchatelné prostředí a sama budu přispívat největší částí. A nemůžu se dočkat, až budu malovat transparenty, pověšené na každém autobusu městské hromadné i nehromadné dopravy, linkových tras nebo na každém vlaku. Pro každého cestujícího deodorant zdarma!!


Free deodorants for everyone!!!
A třebaže by někdo mohl mít pocit, jak moc velká jsem frfňalka, těším se na vaše obličeje, až si vedle vašeho citlivého nosíku stoupne pořádně šťavnatá čtyřicátnice s patnáctikilovým nákupem z Penny, co dá jednomu v tom vedru zabrat... Já se potřebovala někomu svěřit a sdílet ten pocit, který se mě zpocňuje s každým vysvitnutím slunce a s prudkým stoupáním teploměru.

Jack Jackminster I.

27. června 2012 v 11:51 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Příchod Jacka Jackminstera prvního...
Týdenní dovolená, týdenní pracovní dovolená, týdenní mateřská.. Týden starostí, ve kterém jsem musela být stále na notebooku v rámci pracovních povinností, ve kterém jsem musela hlídat chlupatou kuličku, co se nám zabydluje doma a ve kterém jsem nestihla udělat téměř nic.. Už je za mnou! A dá se říct, že celodenní dlabání prsty do klávesnice ve svém zelenkavém pracovišti, mi poskytuje dostatečný relax po tomhle dovolenkovém týdnu.
Tenhle týden měl jednu svoji výhodu. Narozeninové překvápko, s mírným zpožděním, 12ti týdenní, chlupaté a neposedné, černě zbarvené s bílými ponožkami. Když se řeklo border kolie, jediné, co jsem si dokázala vybavit, byla velká černobílá skákající koule s čumákem a čtyřma nohama, co se s vyplazeným jazykem snaží vyskočit na vysoko letící frisbee. Měla jsem ještě i nějakou tu představu o tom, jak to zvíře může být hravé a kamarádské - ale rozhodně jsem netušila, jako moc. Moje boty? Nejlepší hračka na světě! Kovové židle v kuchyni? Nejlepší věc na ostření zubů! Náš krásný zelený koberec? Nejzdravější svačina! Jsou to daně za tu legraci, jakou si nakonec užijete. Když se přerazí o tu botu, kterou právě trhá a nosí po zahradě, když svačí ten krásný koberec a on mu po podlaze ujede i s tlapkami. S Jackem přišel do naší dvojčlenné domácnosti nějaký zvláštní druh nové energie, radosti a štěstí. Nemusíme řešit, co budeme dělat večer - půjdeme ven, nemusíme řešit nudu - vezmeme si tenisák a užijeme si prostorné zahrady. Jsem neskutečně vděčná, šťastná a život se mi zase rozběhl.


Juicy summer

13. června 2012 v 16:21 | Vlaštovka |  V šatně
Tak se dívám z okna na ty kapky, co se předhání, která první spadne na pruhovaný deštník paní přecházející silnici, dívám se na tu scénu, co mi vykouzlí škodolibý úsměv na tváři, když tu přecházející paní zpola ohodí špinavou vodou z louže naprosto neohleduplný řidič, co proletěl okolo. Tohle je červen? Blížící se léto? Jak mě chybí prosluněné dny, vůně čerstvých džusů z pomerančů k snídani, chuť šťavnatého ovoce, chuť...
... zelených jablek,

Apple

... hříšných třešní,

Cherry

... sladkých hroznů,

Grapes

... šťavnatých pomerančů,

Orange

... nebo osvěžujících citronů...

Lemon

Zkrátka chuť léta.

Hrdost býti ženou

12. června 2012 v 9:50 | Vlaštovka |  V šatně
Hrdě oznamuji, že se považuji za ženu. Ženu, která je marnivá, baví ji oblékání, každodenní lakování nehtů jiným odstínem, vybírání šatů, ranní přehazování věcí z jedné kabelky do druhé a věčně si před zrcadlem stěžuje na své vlasy. Boty si v nákupním středisku vybírá hodiny, ale stejně si žádné z nich nevybere. Poličky koupelny vypadávají ze zdi pod náporem zkrášlovacích prostředků, které stejně tak často nepoužívá. Odchází z domu a žehlička na vlasy zůstává zapnutá (někdo věděl proč vynalézt automatické vypnutí po hodině). Dvakrát se vrátí, protože se jí v odrazu okna zdálo, že se šátek nehodí k bundě. Posedí nad skleničkou vína místo nad půllitry v hospodě. Považuji se za ni.
Proud to be a woman

Dvacet svíček na dort

11. června 2012 v 14:09 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Dvacet svíček na dort aneb Vlaštovka má narozeniny a hledá první vrásku...
Letos jsem byla na tajná přání náročná a možná právě proto, že byla tajná, nemusela se všechna splnit a taky nesplnila. Ale ten poměr splněných a nesplněných byl natolik vyvážen, že mi vlastně po obličeji nepřeběhlo ani jedno zamračení. Chtěla jsem tajně všechno to, co má na oslavě snů být - mít to, co mají všechny oslavenkyně ve filmech a vykroutit alespoň pro ten jeden den pryč z reality. Chtěla jsem pár svíček, velkou dárkovou krabici, narozeninové přání se stupidním obrázkem, osobitý dort, kytici oblíbených květin a pár barevných balonků. Ale chtěla jsem to tajně, a jak jsem se už několikrát přesvědčila, občas lidi do hlavy nevidí... A tak jsem si do práce koupila dvacet čajových svíček a sfoukla je jedním dechem, velkou kartonovou krabici od zásilkové služby jsem přelepila barevnou lepenkou a pokreslila srdíčky, nafoukla pár firemních balonků a přivázala si je na ruku a s pár zvýrazňovači jsem si na vystřiženou čtvrtku nakreslila barevného tygra. Přemýšlela jsem, jak dnes asi budou chutnat proleželé dorty k narozeninám - ten s oblíbenými kopretinami z marcipánu a ten s těmi nejšťavnatějšími jahodami se šlehačkou, jestli mi neuvadla ta kytice letního kvítí v obalu s motýly a jestli mají rudé gerbery na okně dost světla.
Všechno nejlepší milá Vlaštovko... ♥

Zlomené dívčí hrdinství

4. června 2012 v 15:22 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Všichni si pamatují na zelenou louku nebo zelený park, rozkvetlé kvítky, spalující slunce, pobíhající děti, modely autíček zaparkované vedle sebe, panenky na čajovém dýchánku, usmívající se holčičky se zlatými prstýnky, které tvoří ještě nezničené vlasy, v letních šatičkách a s náramky z falešných perel. A protože i já občas potřebuji energii z kousku přírody, o polední pauze jsem si zašla na oběd a kávu do parku. Pomalu jsem usrkávala z hnědého kelímku, seděla na lavičce, sledovala tenhle dětský den přede mnou na trávníku a vzpomínala na časy, kdy pro mě jedinou starostí bylo zapadající slunce a já musela domů, kdy mi bylo tak krásně a nikdo mi neubližoval. Dokud ta nejkrásnější z holčiček, tak s těmi zlatými prstýnky nezakřičela na holčičku vedle sebe. "Jdi pryč ty prasnice! Vypadni!!!"
Pořád mám před očima ten okamžik, kdy couvla o krok dozadu a hnědé oči se jí zaleskly bolestí. Okamžik, kdy se dvě matky zvedly a každá běžela ke své malé holčičce. Kdy jedna matka, která měla ty nejvyšší podpatky a hlavu obarvenou na ten nejnepřirozenější odstín blonďaté, přiběhla ke své dceři, neupřímně se zamračila a pronesla něco na způsob toho, že to se tlustým holkám neříká. Zatímco ta tmavovlasá matka v teniskách si odvedla dceru daleko od ostatních a snažila se jí vysvětlit, co se vlastně stalo, nepřestávaje jí hladit po tváři a otírat nenápadné slzičky. A nikdy nezapomenu ten okamžik, kdy jsem se podívala zpět na blonďatou holčičku a viděla ten triumfální výraz v její malé tvářičce...
Jako malá jsem si myslela, že jsou všichni lidi stejní. Že mezi námi nepanuje nerovnost. Nemyslela jsem si, že se hraje na bohaté a chudé, tlusté a hubené, hezké a ošklivé, sourozence nebo jedináčky. Žila jsem v bezstarostném světě a jediné, na co jsem lidi okolo sebe rozdělovala, byli šťastní a smutní. A každého smutného jsem se snažila rozveselit, ať mu problémy vrásčily tvář sebevíc, ať se jednalo o holčičku, mámu nebo babičku. Nechápala jsem, co jsou to problémy, co jsou starosti a co by mě mělo někdy trápit.
A tak jsem šťastná, že jsem měla dětství takové, jaké jsem měla. Že jsem měla kvítkované tenisky, že jsem byla oplácená blondýnka a nikdo mě kvůli tomu nepřestal mít rád, že jsem neznala intriky ze seriálů, že jsem své prázdniny trávila na chatě uprostřed lesa a kamarádila se s cizími dětmi od řeky, že jsem neměla nikoho, kdo by mi chtěl ublížit, pošlapat mi sny a sebrat mi to jediné, co jsem měla - radost. Ano, měli jsme i spoustu jiných věcí - někdo měl panenku barbie, někdo jeepa na dálkové ovládání, někdo tamagotchi, někdo malířskou sadu, někdo playstation, někdo pejska nebo křečka, někdo atlas, někdo měl piškoty na baletění a někdo měl knížku pohádek, o které doufal, že je skutečná - ale všechny tyhle věci nám mohli vzít, radost ne a úsměv z tváře ne.
Seděla jsem na lavičce jako přikovaná a kdyby mi hodiny na věži nepřipomněly blížící se konec mého poledního volna, asi bych tu zlou reality z blízkosti pozorovala dál, s nechápavým pohledem koukala na tu, co to způsobila, a uctivým pohledem na tu, co s potlačovanými slzami zlomeného dívčího hrdinství v pruhovaných šatech odcházela pryč, pevně svírajíc mámu za ruku.


My Day with Michael Kors

1. června 2012 v 11:57 | Vlaštovka
Bylo načase, aby se má druhá já vrátila a podala informace... Samozřejmě se omlouvá za spoždění, ale den s Michaelem Korsem dá jedné zabrat. Snídaně, oběd, večeře a párty.

My Day with Michael Kors
Jak by Michael Kors na rozloučeno mé milé druhé já řekl: "Když vidím na ulici obyčejné lidi oblečené do mých vlastních modelů, když mají v ruce mou kabelku a vše dokonale ladí, pak si jen řeknu, dělám něco dobře."

Nerozpustná a stejně z cukru

1. června 2012 v 10:29 | Vlaštovka |  V šatně
Chtěla jsem začít slovy dobré ráno, ale co je na něm dobré? Kouknete z okna, připadá vám, že ty kapky, co tečou po okenní tabulce, snad tečou po vás a vnucují vám povstání chloupků do podoby husí kůže. V tomhle počasí bude výlet do přírody tím nejlepším odreagováním unavené mysli (déšť, mraky a zima přece pomáhají na depresi!). Ale stačí zalovit v šatníku, na poličce nad věšákem a nakreslit si úsměv. Do kapsy si dát pár kostek cukru a sledovat, kdo se tu rychleji rozpustí. Já ve svých sladkých gumovkách určite ně.
Unstopable