Zlomené dívčí hrdinství

4. června 2012 v 15:22 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Všichni si pamatují na zelenou louku nebo zelený park, rozkvetlé kvítky, spalující slunce, pobíhající děti, modely autíček zaparkované vedle sebe, panenky na čajovém dýchánku, usmívající se holčičky se zlatými prstýnky, které tvoří ještě nezničené vlasy, v letních šatičkách a s náramky z falešných perel. A protože i já občas potřebuji energii z kousku přírody, o polední pauze jsem si zašla na oběd a kávu do parku. Pomalu jsem usrkávala z hnědého kelímku, seděla na lavičce, sledovala tenhle dětský den přede mnou na trávníku a vzpomínala na časy, kdy pro mě jedinou starostí bylo zapadající slunce a já musela domů, kdy mi bylo tak krásně a nikdo mi neubližoval. Dokud ta nejkrásnější z holčiček, tak s těmi zlatými prstýnky nezakřičela na holčičku vedle sebe. "Jdi pryč ty prasnice! Vypadni!!!"
Pořád mám před očima ten okamžik, kdy couvla o krok dozadu a hnědé oči se jí zaleskly bolestí. Okamžik, kdy se dvě matky zvedly a každá běžela ke své malé holčičce. Kdy jedna matka, která měla ty nejvyšší podpatky a hlavu obarvenou na ten nejnepřirozenější odstín blonďaté, přiběhla ke své dceři, neupřímně se zamračila a pronesla něco na způsob toho, že to se tlustým holkám neříká. Zatímco ta tmavovlasá matka v teniskách si odvedla dceru daleko od ostatních a snažila se jí vysvětlit, co se vlastně stalo, nepřestávaje jí hladit po tváři a otírat nenápadné slzičky. A nikdy nezapomenu ten okamžik, kdy jsem se podívala zpět na blonďatou holčičku a viděla ten triumfální výraz v její malé tvářičce...
Jako malá jsem si myslela, že jsou všichni lidi stejní. Že mezi námi nepanuje nerovnost. Nemyslela jsem si, že se hraje na bohaté a chudé, tlusté a hubené, hezké a ošklivé, sourozence nebo jedináčky. Žila jsem v bezstarostném světě a jediné, na co jsem lidi okolo sebe rozdělovala, byli šťastní a smutní. A každého smutného jsem se snažila rozveselit, ať mu problémy vrásčily tvář sebevíc, ať se jednalo o holčičku, mámu nebo babičku. Nechápala jsem, co jsou to problémy, co jsou starosti a co by mě mělo někdy trápit.
A tak jsem šťastná, že jsem měla dětství takové, jaké jsem měla. Že jsem měla kvítkované tenisky, že jsem byla oplácená blondýnka a nikdo mě kvůli tomu nepřestal mít rád, že jsem neznala intriky ze seriálů, že jsem své prázdniny trávila na chatě uprostřed lesa a kamarádila se s cizími dětmi od řeky, že jsem neměla nikoho, kdo by mi chtěl ublížit, pošlapat mi sny a sebrat mi to jediné, co jsem měla - radost. Ano, měli jsme i spoustu jiných věcí - někdo měl panenku barbie, někdo jeepa na dálkové ovládání, někdo tamagotchi, někdo malířskou sadu, někdo playstation, někdo pejska nebo křečka, někdo atlas, někdo měl piškoty na baletění a někdo měl knížku pohádek, o které doufal, že je skutečná - ale všechny tyhle věci nám mohli vzít, radost ne a úsměv z tváře ne.
Seděla jsem na lavičce jako přikovaná a kdyby mi hodiny na věži nepřipomněly blížící se konec mého poledního volna, asi bych tu zlou reality z blízkosti pozorovala dál, s nechápavým pohledem koukala na tu, co to způsobila, a uctivým pohledem na tu, co s potlačovanými slzami zlomeného dívčího hrdinství v pruhovaných šatech odcházela pryč, pevně svírajíc mámu za ruku.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 zuzka zuzka | 4. června 2012 v 21:57 | Reagovat

je to smutný,ale tohle je dnešní svět:-/takže díky za moje dětství bez urážek a výčitek,dětství plný lásky:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama