Červenec 2012

Recept na krásu

24. července 2012 v 14:22 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Opravdu se na mě ti chlapi pořád usmívají nebo mám něco na zubech? Nebo mi leze z kalhot břicho, mám díru na zadku nebo mi podprsenka překrajuje prsa napůl? Chystám se narazit do sloupu nebo zakopnout? Vypadám snad jako snadno okraditelná stařenka a oni plánují, jak mi z ramena servou kabelku? Zahnula jsem do postraní uličky a koukla se do tmavé výlohy, vyložené snad tisíci zvonečky a dárečky pro štěstí (díky bohu přes to množství nebylo ani z obchodu vidět na čumily, co výlohy používají jen jako zrcadlo, nebo jako zástěrku pro to, aby se mohli v klidu najíst, být otočeni zády k procházejícím, co by jim nejraději vlezli až do pusy a koukat do "zajímavé" výlohy). A v té výloze jsem viděla jen sebe - s růžovějícími tvářemi, s nádherným pruhovaným topem z prvotřídního anglického secondhandu s holými zády (kdyby ten výstřih byl místo zezadu zepředu, pravděpodobně by se mi pětinásobně zvýšil plat, protože všichni prsočumilové by asi prodali i vlastní půdu pod nohama a rekordní milionové úspěchy firmy by stouply ještě jednou tolik - ano, fandím si), sebe s úžasnými, oblíbenými, už tolikrát zmiňovanými brýlemi z ELLE, s blogerským drdolem (jak jsem si mimochodem přečetla včera na stránkách Joy), který se mi dnes mimořádně povedl, s eko hrnkem v ruce a s přirozeným úsměvem od ucha k uchu. Viděla jsem sebe, konečně bez chyb.
A pak jsem najednou měla další opravdu v zásobě. Opravdu se mě ta krásná ženská z kanceláře zeptala, jaký mám recept na krásu? Já, která jsem ještě minulý týden umírala v tmavých depresivních šatech a mračila se na celý svět, mám teď někomu říkat recept na krásu? A tak jsem se nadechla a začala jsem jmenovat. Yves Rocher, Rimmel, Garnier, H&M... A pak jsem se zarazila a začala jsem jmenovat jiné položky na seznam receptu pro krásu. Sluníčko, milující a milovaný přítel, chlupaté neštěstíčko Jackie, parfém od Marca Jacobse darovaný z toho nejkrásnějšího důvodu, bílá sluchátka a v nich správná hudba, ovocný salát, plná taška koření z nejkvalitnějšího obchodu ve městě, nálada vařit a zkoušet, nový obal na Blackberry, vykašlání se na kosmetické ošetření za stovky korun, ten mimořádně povedený drdol, dva nehty jinak barevné než ostatní. Každý den jsou přísady do receptu na krásu jiné - až na jednu, a ta zůstává tajná i mně.


Čtvrtek

23. července 2012 v 12:15 | Vlaštovka |  V šatně
Ze života mé druhé lepší já...
Pohádkový lepší život té druhé lepší já je v létě ještě lepší (líbí se mi slovo lepší). Inspirace chodí v těch občasných slunečních dnech blíž a blíž kolem a neodolá, aby nezvonila bzučák na recepci. Jak už řeklo kdysi a několikrát, ta druhá já je na tom lepší - má to, co já mít chci, starosti se jí vyhýbají, je skoro jako filmová star - moje vlastní filmová star.
A tak moje vlastní filmová star a její oddychový čtvrtek.
Jako každé ráno, i čtvrteční je hektické. Probrat se, uvědomit si, co je za den a do které práce jít a s maskou na očích zjistit, že je už několik minut po budíčku. Vyletět z domu, rozkoukávat se ve studeném letním brzkém ránu a zoufale toužit po kávě, co by vás probudila.

Coffee

Jako velice úspěšná asistentka, která splní, co na očích vidí a na papíře má napsáno, práci vykonává na sto dvacet procent, je nadprůměrně inteligentní a má omamný vliv na lidi, si může má druhá já dovolit ve čtvrtek navštěvovat jinou práci. Své vlastní půvabné bistro u městského parku, hned vedle jedné velice slavné kavárny a kde samozřejmě nemusí platit nájem, protože prostor zdědila po svém dědečkovi, který zde vedl kavárnu. Bistro, které je otevřeno od rána do odpoledne - dokud mají zaměstnaní lidé chuť na čerstvé bagetky, tortilly, sandwiche, těstovinové saláty a čerstvé limonády, bistro, kde zaměstnává jen ty nejlepší přítelkyně, kterým věří a které si práce a platových podmínek cení, bistro, kam si vždy ve čtvrtek chodí pročistit hlavu a poklábosit s pravidelnými zákazníky tohoto dne.

Bistro

Když odbije ta správná hodina, jídlo je snědeno a venku začíná být to nejkrásnější počasí, vybíhá má druhá já směrem k městskému přístavu, kde čeká skvostně bílá loďka, houpající se na tyrkysových vlnách, všechny přítelkyně ze střední a láhev dobrého šampaňského na oslavu zasnoubení jedné u nich. Projížďka daleko od přístavu, sladké cinkání skleniček o sebe a spoustu povídání a detailů...

Yacht.

Nakonec zbývá doběhnout domů, převléknout se do nejpohodlnějších šatů, vzít klíčky od bílého Volva XC90, peněženku a vyrazit na zásobovací nákup pro lednici a spíž. Zelenina, ovoce, maso, balené salámy, houby (ano, má druhá já jí všechno), oleje, koření a sýry... Snad vše, na co se dá při vlastní domácnosti vzpomenout. Pak zbývá jen ta radostná půlhodinka třídění nákupu do správných místností a fochů.

shopping dinner

A pak se přitulit ke své drahé polovičce na pohodlný, obrovský, krémově bílý gauč a spokojeně sledovat další díl VIP Prostřeno (tam, kde má druhá já žije, by to nejspíš byl Jamie Oliver a jeho show, či tak nějak).

Pes skáče nahoru, kila padají dolů

23. července 2012 v 9:50 | Vlaštovka |  Krásou posedlá
Znáte tu reklamu od Googlu? Ťapko, Ťapko, stůj... Jéé, vy máte stejného psa! Začíná něčím ve smyslu dotazu jak zhubnout a odkazu běhání se psem. Ač jsem ještě před měsícem měla depresi z narůstajících tukových polštářů téměř na každém záhybu těla, teď si hrdě každý den stoupám na váhu a usmívám se - kila začínají pomalu zase padat dolů... A proč? Protože mám pohodlné turecké kalhoty, modré tílko a šedou mikinu, paty nedrásající trepky do lesa, sluneční brýle z ELLE a především border kolii (koliáka). Další z mnoha důvodů, proč mít ráda svého psa! ;)

Diet.

Primadona

20. července 2012 v 13:38 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Primadony, domýšlivky, namyšlené holky, co musí být stále středem pozornosti. Jsou to nány, ale beztak mě ten jejich svět zajímá, fascinuje a nutí mě občas jim závidět (ne jejich možnosti, jen konto, ze kterého si mohou koupit Laboutinky). Zajímá mě, co se jim honí hlavou, zda jim některé věci připadají víc důležité než ostatní a zda mají nějakou normální kamarádku a co ta si o nich asi myslí. Co asi poslouchají za hudbu ve sluchátkách, že sebou hází jako v epileptickém záchvatu. Kolik můžou utratit v soláriu za tu odpornou mrkvovou barvu, která se na nich vytvoří (a dvakrát tolik, jsou-li zrzavé - od přírody).
Pro dnešek jsem prudce inspirována playlistem jedné zpěvačky, co se tak cítí na tři minuty z nového alba (obzvlášť se mi líbí ta pasáž, kde se zpívá Mohl bys pro mě něco udělat? Mohl bys mi koupit diamantový prsten? a pak ta další, Jsem královna krásy na stříbrném plátně, žiju si život jako ve snu, vím, že mám velké ego a opravu nevím, proč je to takový problém).
Asi bych si chtěla vyzkoušet, být primadonou aspoň jeden den - a ano, je mi jasné, že ten první den by se mi neskutečně líbil a neviděla bych žádná negativa - proto by bylo nutné naordinovat tuhle zvídavou terapii aspoň na měsíc. Ale bojím se, že bych pořád ta negativa neviděla - tak jako je nikdy nevidí ony. Jako mladé ženy, co stojíme nohama pevně na zemi, vyděláváme mizerné platy, to vidět můžeme, ale která z nás by si to nevyzkoušela. Dostat to, co chceme, protože o to požádáme - ne proto, že si to zasloužíme.



Optimismus dneška za třicet sedm bodů

19. července 2012 v 11:14 | Vlaštovka
Zatímco optimismus v dnešní době značně uvadal, optimismus v dnešním dni výrazně překročil hranice normálnosti počtem bodů. Protože vstávat po dlouhé době do slunečného dne (oproti propršenému a nudnému poslednímu celému týdnu a čtvrt) je za dva body. Protože místo odporného náruživého pískání budíku mě probudil výkřik písničky z Evropy 2 za pět bodů. Protože vzít si konečně tu novou letní halenku s britského secondhandu a letní sandály je za pět bodů. Protože nemusím tahat deštník - čtyři body. Protože si nesu vynikající pomerančový čaj v novém eko hrníčku Keep Cup (do kterého jsem mimochodem uvrtala i svou drahou polovičku - a oba teď chráníme planetu, jen jeden o tom asi neví) a i když si ten hrníček položím - zdůrazňuji položím - do kabelky, abych se mohla v oparu pylové alergie vysmrkat, nevylije se ani kapka - sakra, deset bodů! Protože úžasné ultramoderní sluneční brýle z ELLE (konečně je po dvou letech přestal nosit Robert Pattinson i Kristen Stewart a tudíž i všechny náctileté a kupodivu i dospělé následovnice, co se do nich kopírovali v podobě brýlí a kostkovaných košil a tak je konečně můžu začít nosit já, aniž bych vypadala jako chodící nakopírovaný klon) jsou za tři body. A protože se na mě dnes všichni chlapi usmívají za osm bodů.
Sečteno podtrženo, třicet sedm optimistických bodů pro lepší nádech letního dne. To už je důvod k úsměvu. Hranice je pro dnešek až nebezpečně vysoká.

Potřebuji letní domek

13. července 2012 v 10:18 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Jak tenhle týden špatně začal, přesně tak špatně končí. Pondělí jsem sváděla na to neskutečné množství papírů, které na mě čekaly na stole. Úterý jsem sváděla na hladový žaludek a prázdnou lednici. Středu jsem svedla na počasí. A ve čtvrtek mi došlo, že je to asi mnou. Tenhle týden se mi zdál jako ten nejtěžší. Připomínalo mi to maturitu, kterou jsem ale teď nesložila - místo toho jsem složila sama sebe. Každá z mých přeháňkových nálad zabírala nějak jinak. Sice jsem byla odpoledne šťastná za dva, ale když přišla chvíle smutku, byla taky dvakrát taková. Možná má na mě léto špatný vliv. Možná mi vadí to, jak ráno vyběhnu nabalená do deště a odpoledne se vařím ve vlastní šťávě a tahám za sebou po zemi stokilový deštník. Možná mi vadí holé zdi v každém pokoji. Možná mě sráží na kolena fotky, které mi kamarádka pravidelně zasílá z Londýna. Možná jsem třeba jen znuděná. A nedá se to svést na PMS ani na rané stádium (díkybohu) neexistujícího těhotenství.
Asi bych potřebovala pauzu daleko od světa, daleko od prázdné lednice a všech rezervačních a zprostředkovatelských smluv. Chtěla bych mít místo (samozřejmě se sprchou, kde teče horká voda) uprostřed lesů, luk a jezer, kde bych si mohla při západu slunce nerušeně psát přelétavé myšlenky, pít horký čaj a sledovat páru vycházející z narůžovělého jezera.
Letní domek, kam by za mnou přijely nejlepší kamarádky a já uspořádala ten nejupovídanější čaj o páté.
Letní domek, kde bych si nerušeně mohla číst rady z módních časopisů zabalená do heboučkého županu s růžovými puntíky.
Letní domek s malou bílou kuchyňkou, kde bych mohla vyzkoušet recepty, které mají v Apetitu nejlepší obrázek, a kdyby byly hnusné, nakrmila bych s nimi ryby v jezeře.
Letní domek, kde bych si mohla nahlas pouštět novou Auru Dione a posmutněle u toho vzdychat.
Letní domek, kam bych mohla utíkat hledat sebe, když už se v zrcadle nepoznávám a to co říkám, jakoby říkal někdo jiný.
Zkrátka potřebuji letní domek.


Greece

10. července 2012 v 14:39 | Vlaštovka |  V šatně
Místo, kde žiju? Plzeň. Místo, kdy chci dnes žít? Řecko. Když tak koukám na fotky z dovolených, co mi vyskakují od přátel denně na stránkách všech sociálních sítí, zastesklo se mi po mořské hladině, spalujícím slunci, sladce osvěžujících koktejlech a lehkých šatech, ve kterých i sebetlustější nohy vypadají jako nohy bohyně (pokud jsou tedy opálené, pochopitelně). A Řecko by se mi pro teď zdálo to nejkrásnější a nejletnější, se všemi pahorky na Santorini, s tou prazvláštně zbarvenou vodou, kterou jinde těžko naleznout a s tisíci bílých schodů, co vedou do neznáma...
Vlaštovko, probuď se. Obuj si zlaté střevíčky a šifonové šaty, zajdi si na večeři do Akropolisu a pusť si Můj život v ruinách.

Greece.

Vítá Vás Madagaskar

8. července 2012 v 16:44 | Vlaštovka
S příchozím novým dílem oblíbené kreslené pohádky o čtyřech svobodomyslných zvířatech - jedné vyčouhlé hypochondrické hubené žirafě mužského pohlaví, beztvaré uječené hrošici s tím nejsladším smíchem na světě, nereálně uvažující zebře, co neví jestli je černá s bílými pruhy nebo bílá s černými pruhy a zas představuje muže a o sebestředném lvovi s neustálou potřebou být slavný a obletovaný - a čtyřech tučnácích představujících gangsterské podsvětí zoo ve fracích, se na úhlopříčce 127 cm rozjel maraton Madagaskar s ovocnými karamelami a s občasnými záchvaty smíchu na přiblblými hláškami (a mimochodem líbí se mi ten styl humoru, který chápou všechny kategorie a každému přijde k zasmání).
Hlavní nádraží nebo hlavně nedráždi? Je to fakt hlavně nádraží.
Chtěla bych si prožít ten jejich příběh (pochopitelně s vymoženostmi dnešního světa pro lidi). Začít nočním New Yorkem, mořskou plavbou do Keni, která skončí dovolenou na Magaskaru s ženiálním plánem krále bláznivých morčat (Vítejte, obří lemouni. Hřejte se na výsluní mé výjimečnosti!), zámořský let s Air Tučňák (V případě poklesu tlaku v kabině si dejte masku přes obličej, abyste schovali vyděšený výraz před ostatními.) do srdce Afriky za rodičema a v závěru všeho potápěčská akce do Monte Carla, objetí Evropy s cirkusem přes Řím, Londýn a horské zátočiny. Snová cesta kolem světa za tři díly. Takže maraton kreslených filmů počíná dneškem a těším se na výkřiky sousedů, To je rušení nočního klidu!, na které budu odpovídat pasáží z prvního dílu, To je vzrušení do nočního neklidu!

YVES ROCHER

2. července 2012 v 14:24 | Vlaštovka |  Krásou posedlá
Děkuji za letní výprodeje v obchodních domech, za dobrou výplatu a za kulaté narozeniny, přičemž všechny tyto detaily přispěly k tomu, že jsem roztrhala stránky katalogu Avonu, zahodila katalog od drogerií a zamířila do těch miniaturních rohových krámečků značky Yves Rocher ve všech obchodních domech (pamatuji si, jak v mém dětství tam bývalo pro mámu moc draho a pro mě nudno a ujasňuji si, jak tam teď obě vztekle běháme a necháváme tam výplaty). Jako milovnice velkých peněženek miluju i zákaznické karty. Spoustu zákaznických karet. A díky ní jsem rozšířila už tak praskající police v koupelně o další voňavou nálož přírodní kosmetiky. A nutno říct, že můj čumák je mi víc nežli vděčný, stejně tak i zbytek těla. Plus jedna další výhoda - obchod, kde se o vás někdo stará, poradí vám, co je pro vás nejlepší a rozkrájí se, aby vám nabídl to nejlepší, i když by vlastně ani nemusel. Za své éry prodavačky všech možných obchodů jsem pozornosti rozdala moře a teď se mi opravdu moc zamlouvá, když mi ji někdo vrací zpět.

In love with Yves Rocher

Ruiny špatného dne

2. července 2012 v 10:03 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Zase si chci stěžovat na život (je pravda, že to tu dlouho nebylo a je pravda, že si připadám jako rozpolcená osobnost, která je jeden den happy a dobývala by svět a druhý den by si lila na hlavu okurkový lák - ale přesně proto se mám tak ráda) a zítra zase budu psát pozitivní nesmysly. Varování v úvodu je pro mě vždycky dostatečné na to, aby mě odradilo od čtení dál. Nevím, jak to funguje na jiné.
Slyšeli jste někdy o špatném dni? A nemám na mysli, ten den, kdy zaspíte, úprkovou cestou do práce na sebe vylijete kávu, zapomenete doma malovátka a lak na vlasy, stojíte ve městě ve frontách, kde jen to jde a nakonec naděláte v práci tolik kopanců, že v závěru dne zkrouceně sedíte na židli v rohu a čekáte na výpověď. Tenhle den nemyslím. Jde mi o ten den, kdy se probudíte s úsměvem a dění dne vás postupně sráží níž a níž k zemi.
Protože dívat se v televizi na pár dílů Simpsonových může být zábavné, ale po osmé epizodě, kdy do oken praží slunce a teplota se zvedá ke třicítce, už vás to začíná trochu srát. Pak se zvednete, uklidíte pomalu celý dům, umyjete všechno nádobí a ještě uvaříte a nikdo to neocení a zatraceně, asi ani nevidí? Úsměv se ztrácí do naprostého neviditelna a vy potřebujete uklidnit, obejmout a aby se k vám někdo přitulil. A nikdo se netulí, protože místo svého milujícího milého a vašeho společného psa, se vám může podezřele zdát, že máte doma staršího bráchu a jeho milovaného psa.
Cožpak není vidět, když někdy ženská potřebuje pohladit, přitulit se, pomazlit a když potřebuje sex? (Dokonce už mě přepadly i myšlenky na znásilnění!). Zdá se mi, že ty přihlouplé narážky, kdy vám kamarádka žertem řekne, že jste protivná a že máte nedostatek sexu, mají zakořeněný základ v pravdě - sice to není nedostatkem, ale zvýšenou chutí (a je to zcela logické, když chlap v těchhle vedrech pobíhá po zahradě bez trika - ale běhá za psem, ne za mnou, sakra).
A právě úmorně dávám dohromady pro a proti, proč radši tenhle odstavec nesmazat, ale vítězí proti. Čtou to přece hlavně ženy, mé zvědavé kamarádky, co potřebují trochu humorných drbů do repertoáru.
Každopádně, tuto zdrcující situaci jsem vyřešila až večer, když jsme odděleně usnuli u televizí v ložnici a obýváku a já se probudila dřív, abych sesmolila pár zápisek, ze kterých pak vytvořím obsáhlý článek. Místo nakládaných hermelínů, připravených na gril, jsem tiše sesmolila pár toastů a velký vánoční hrnek citronového, granulovaného a strašně nezdravého čaje a dočetla u skromné večeře v přesvícené kuchyni další knihu. Dala jsem si ten den už asi desátou sprchu a vyplácala další množství sprchového gelu, po němž se mi kůže provoněla bourbonskou vanilkou (díky bohu za slevové období v Plaze a zákaznické kartě do Ives Rocher). Vyvenčila jsem našeho psa a tiše se přitulila ke svému spícímu a příležitostně pochrupávajícímu druhovi a tím můj špatný den skončil. A samozřejmě po několika neslušných snech jsem ho ráno znásilnila! A tím začal ten lepší den. A je mi líp, skoro jako bych zapomněla. Ačkoliv se mi včera zdálo že mám špatný život, byl to jen špatný den. :-)