Srpen 2012

Symbolika modrožlutého loga, co nutí ženy utrácet

31. srpna 2012 v 11:08 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
I když jsem se v rámci zlepšování vztahu zařekla, znovu jsem zhřešila. Hřeším pořád, neustále a opakovaně, s každou návštěvou toho obrovského nákupního centra s nábytkem. Mého nejmilovanějšího. Symbolika modrožlutého loga mě vždycky donutí utratit ohromné množství peněz za věci, které ani nepotřebuji. A svíčky jsou bohužel tím základním prvkem v každé nákupní tašce (když je ještě mají takhle nafocené). Tak mě napadá, jestli se s tímhle zvláštním druhem zamilovanosti ženy už narodí, nebo se k němu prokousávají postupně, hlouběji s každou návštěvou? Muži pro tohle vzrušení z nákupů nikdy neměli pochopení - aspoň tedy ne ti, kteří se pohybovali okolo mě. Parta dekoratérů s koženými brašnami má určitě jiný názor. A tak se pak stává, že návštěva Ikei je pro nás slavnostním prvkem dne, jsme nesnesitelně veselé, předstíráme, že absolutně nechápeme ten zamračený výraz chlapa, který nás tam veze a máme pak potřebu svěřovat se s tím světu a hledat v něm pochopení.


Svatební šaty, mimoděk

30. srpna 2012 v 14:18 | Vlaštovka
Sedím v té vkusné kavárně na rohu náměstí, pozoruji transparenty v kavárně, její ceduli s názvem - konkrétně to neonové zelené O, vyplněné hnědým zrnkem kávy a čekám na kamarádku. Kamarádka přiběhne s pětiminutovým zpožděním, objedná si ledovou kávu s sebou, popohání mě v pití mojí teplé, odtáhne mě do svatebního salonu s těmi nejkrásnějšími šaty, co nejsou ani ve filmech (i když ty od Vivienne Westwood, které měla na sobě Carrie v celovečerním Sexu ve městě, asi nikdy žádné netroufnou), začne se prohrabávat ve stojanech a jen tak mimoděk na mě zamává levou rukou s prstýnkem z bílého zlata s blyštivým kamenem.
A pak zajde k velikosti, která se zdaleka nepodobá její 38 a začne vytahovat šaty v mojí velikosti. Zapojuje se i prodavačka a odvádí mě k úplně jinému stojanu. Jak je známo, šaty jsou jedna z věcí, které nás nikdy nenechají chladnými. O minutu později už jsem byla vinna, odhodila jsem kabelku na křeslo a prohrabovala se šatníkem. A pak jen zkoušela a zkoušela. Ve všech jsem vypadala jako naditá husa a můj slavný blogerský drdol tomu na kráse nepřidával. Až pak jsem v úplně jiném stojanu našla ty jedny jediné, co jsem chtěla vyzkoušet (nebyly podobné těm od Vivienne Westwood…), jejichž cenovka byla radši schovaná pod sukní. Čekala jsem tu scénu, přesněji ten efekt, kdy dívce šaty padnou jako nikomu jinému a všichni okolo otevřou pusu. U mě se nestala. A pak jsem sundala ošoupané baleríny a rozpustila si drdol, ze kterého vypadaly zvlněné prameny od utažené gumičky, a postavila jsem se před zrcadlo mimo umělé světlo. A najednou se ten efekt dostavil. Všechny ženy ve svatebním salonu otevřely pusu a já ji jen tak úlekem pootevřela. Slušelo mi to. V tu chvíli jsem v nich chtěla utéct domů, chtěla jsem se hned vdát a ukázat se v nich celému světu…
Z polední pauzy jsem ten den přišla pozdě. Všude jsem se toulala s podivným úsměvem na rtech a doma zakopávala o vše, co kde leželo. Chtěla jsem někomu říct, jak strašně moc mi to slušelo, ale komu? Nemohla jsem to říct kamarádce, protože je na svém propitém školním výletě. Nemohla jsem to říct mámě, protože zrovna leze po Sněžce. Nemohla jsem to říct svému chlapovi, protože by mu to bylo úplně jedno. A kdyby nebylo, nemohla jsem to říct svému chlapovi, aniž by si nemyslel, že ho ženu do manželství. Mohla jsem jen zavírat oči a představovat si ten odraz v zrcadle, jen tak mimoděk.

Rodinná dovolená a jiná neštěstí

25. srpna 2012 v 16:43 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Celý dlouhý měsíc jsem počítala dny, dokud v mobilním kalendáři okénko nepřeskočí na datum 17. srpna a dokud tím dnem nezačne moje dvojčlenná rodinná dovolená. Rozdala jsem poslední úkoly svým zástupcům v práci, slavnostně zaklapla počítač, odpojila se od internetu a vztyčeným prostředníčkem jsem se rozloučila se všemi starostmi... Na celých 10 dní včetně víkendů...
Desetidenní relax se rozplynul ještě toho dne v pátek. Pobíhání sem a tam, balení na poslední chvíli. A jak si proboha máte sbalit, když nevíte, kam jedete? Nebo spíš do čeho jedete. Když vám někdo řekne, že jeho prarodiče jsou bohatí, automaticky si vybavíte luxusní vilu, sexy zahradníka a babičku v kostýmku od Chanelu. Ačkoliv jsem žena, obíhání obchodů na poslední chvíli mě dvakrát nebaví. V současných přípravách na podzimní kolekci ale byly všude vývěsky se slevou a dík bohu, dají se sehnat šaty, co říkají, jsem trochu značková a slevu popírám. Když jsem pak nad taškou zvažovala co dál, skoro jsem měla potřebu vzít si tašku plnou bot a nazout ty pravé podle kostýmku, který bude babička mít.
Nakonec se ukázalo, že kdybych přijela rovnou v teplákách, bylo by nejlíp. Luxusní vila se proměnila v několikagenerační domek na kopci, s výhledem na město. Čerstvý vzduch severní části republiky mě nutil usínat i ve stoje. A ta vychvalovaná rozhledna? No, i na vrcholky stromů je pěkný výhled...
Neztrácela jsem naději a těšila se na rodinný týden na chatě u rybníka. Hlídání psa se stalo denním chlebem, protože jak se zjistilo, naše láska mu asi nestačí a naučil se potřebě navštěvovat okolní chaty nebo utíkat do cizích zahrad. V tom vedru, kdy i mouchy padaly k zemi, jsem se místo válení u vychlazeného městského rybníka (ten u chaty je nepoužitelný, nemáte-li úchylku koupat se v hrachové kaši) válela na podlaze obýváku a chladila se o nevyhřátou plovoucí podlahu. Vydupaný výlet do Ikei, který mě nabíjel energií celý víkend, se změnil ve výlet za trest - nabručená polovička, úšklebky ukradené kačeny, nudná dálnice, kvalt. Zbylý čas jsem trávila ťukáním do wordu, vymýšlením romantického příběhu a čekáním na pracujícího muže - o dovolené!
Připadám si padlá na hlavu, ale už se nemůžu dočkat, jak si odpočinu od chlapa, psa i domácnosti ve své zelené kanceláři s miniaturní klimatizací.

Čokoláda za trest

17. srpna 2012 v 10:41 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Mít jednou ročně narozeniny je moc fajn. Mít kamarádky, které berou v potaz vaši vyčerpávající práci, jsou taky moc fajn. A dostat pak od nich dárek v podobě čokoládové masáže v kosmetickém salonu, který nese název egyptské bohyně (Slevomat nabízí spoustu možností jak se vyhnout vymýšlení dárku). Nevýslovně, ale opravdu nevýslovně jsem se na ten relax těšila. Celé dopoledne v práci jsem ujídala kousky oříškové čokolády, abych se odreagovala i vnitřně a byla připravená naprosto si večerní masáž užít. Hypnotizováním hodin se mi podařilo přinutit je, aby odbily pátou, vyletěla jsem ze dveří jako tajfun, cestou snědla zdravou bagetku ze StreetCafé a s nadšením jsem se podívala na dárkový kupón s adresou. A tím to začalo...
Nebyla jsem si jistá, jestli napsaná ulice opravdu tou, kterou jsem myslela. Ale když jsem do ní vešla z hlavní silnice a přečetla si název na oprýskané cedulce na ještě oprýskanějším domě, bylo to jisté. Jestli existovala v Plzni ulice, plná národnostních menšin, ve které jste se báli i za světla, byla to tahle. Nepodlehla jsem panice, pevněji sevřela kabelku a pokračovala dál.
Tu ulici jsem prošla dvakrát tam a zpět, než jsem našla cedulku o rozměrech 15x10 cm, na které bylo uvedeno kosmetické studio. Ač nejsem citlivka, na zvonek jsem se skoro bála sáhnout - nutno říct, odzvoněno mi bylo hned napotřetí. Se zacpaným nosem jsem prošla chodbou činžáku a podle zkoumání každých dveří zvlášť jsem našla ty pravé, které mi masérka najednou prudce rozevřela před nosem, div jsem nehodila zadek úlekem na špinavou podlahu.
Víte, vždycky jsem si masérky představovala na nějaké úrovni. V bílém, s pěknými botami (přece jen jsou to jediné, co z masérky vidíte, když máte hlavu narvanou v té díře v lehátku, co mi připomíná spíš WC), s pěstěnýma rukama. Ne ve špinavém tílku, zvonáčích a zimních huňatých ponožkách (venku bylo 30 °C) v pantoflích s přezkou, které jsme byli nuceni nosit na základce a strašně jsme je nenáviděli.
Ale pořád jsem nepanikařila a následovala ji do její masážní místnosti. Že jsem cestou téměř shodila z poliček všechny dárkové zvonečky pro štěstí (s cenovkou, na kterou jsem nebyla zvyklá ani z poutí - a že tam bylo draho), pytlíčky s kořením a ručně šité hadrové panenky, co mi připomínaly woodoo a skoro jsem na nich chtěla hledat jména zákaznic, co nenechaly spropitné.
Dobře, ale dost popisování. Ta masáž. Poté, co jsem byla svlečena do prádla a nalepila hlavu do té zmiňované díry, masérka pustila uklidňující meditační hudbu, co zněla spíš jako zběsilé kvílení pářících se velryb. Zasypala mě kokosovým peelingem a kokos se sypal doslova všude, takže po odchodu jsem vypadala jako sněžná královna, ze které se to jen sype. Pak jsem byla polita teplou čokoládou - upřímně voněla jak orionka, a zabalena do potravinářské folie. Okamžitě jsem si vybavila všechny scény z Dextera a v duchu se loučila se světem. Ale zůstala jsem žít.
Masérka otevřela okno, zesílila kvílení velryb a nechala mě dvacet minut relaxovat a čokoládu pracovat na zádech. A moje relaxace? Začalo to tmou v místnosti jako v pytli a neskutečným dusnem. Jak jsem mluvila o těch národnostních menšinách, měla jsem je pod oknem rovnou jako v repráku. "Hej vole, co budeme dělat? Hej, vole, upadl ti myč na silnici. Hej, máme deset kórun. Hej, dej mi je. Hej more, ty si vůl, spadla do kanálu. Hej, vylov si to sám." S rasismem to opravdu nemá nic společného, ale v případě, že jsem u toho měla relaxovat, musela už jsem se smát. Velryby kvílely a souložily, s každým otevřením dveří se zvedl průvan a kokos létal po celé místnosti.
Když jsem byla zbavena folie, politá kokosovým mlékem nebo čím (nechci to radši vědět), úprkem jsem na sebe hodila oblečení, triko naruby a s falešně zářivým úsměv vycouvala pryč a co nejrychleji utekla ulicí na bezpečnou hlavní třídu. Toho dne jsem se poučila. Když teď slyším slovo čokoláda, ježí se mi chlupy na ruce. Když slyším slovo kokos, vstávají mi vlasy na hlavě.

Vlaštovka v teniskách

10. srpna 2012 v 12:22 | Vlaštovka |  Krásou posedlá
Po několika dnech nervózního kontrolování emailu, po několika stornech objednávky ze strany dodavatelů, po několika dalších objednávkách, po depresi ze zkušeností s poštou a jejím způsobem doručování balíků, mi konečně ta úhledně zabalená krabice (černá neprůhledná folie, přelepená lepící páskou s potisky A3 přesně do tvaru mašle na dárku) přistála na pultíku mého pracovního koutku, přesně ve výši očí. Roztěkaně jsem podepisovala modrobílé papíry, na poslíčka jsem se usmívala, jakoby mi donesl elixír věčného mládí, současně a nenápadně jsem ho vystrkovala ze dveří kanceláře a zároveň brala do ruky nůž (ten na dopisy, pochopitelně). A jen co se dveře zaklaply, úhledný nebo neúhledný, rozpárala jsem balík a dychtivě téměř slintala dovnitř. A byly tam, v oceánově modré krabici, schovány pod účtenkami, návodem, který stejně neobsahoval nic zajímavého, a pod tím lehounkým šustivým papírem, co svým zvukem vždycky signalizuje nový přírůstek do botníku, vycpány papírovými kuličkami z nekvalitního, trhajícího se materiálu, ověšeny cenovkami - moje nové tenisky.

A je mi jasné, že řada sportuznalých okamžitě začne vykřikovat hesla klamavá reklama nebo pokuta pro Reebok. Třebaže nefungují, znáte ten efekt placeba? Tyhle boty vás donutí chodit, donutí vás udělat tolik kroků, co jste za poslední rok neudělali, a to vše za vidinou, že se vám zformuje zadek a nohy. A oni se zformují - ne kvůli zázračným botám, ale kvůli tomu pohybu, které vás ty zázračné boty nutí dělat.
Beztak, moje nohy už po teniskách volaly, protože dobíhat koliáka v balerínkách nebo jarmilkách je docela o držku, a zapíchané jehličí a písek z cesty v botě taky není nic moc. Své nohy mám ráda a přeju jim skutečné tenisky - ne ty z Deichmanna, podle poslední módy placatých podrážek, ne ty z cizokrajných tržnic, co nosí naše babičky na borůvky a rozhodně ne modrobílé promokavé Nike, ceněné v tisících. Teď mám tyhle. A navíc, byly ve slevě. ;)

Mazlíček

8. srpna 2012 v 9:42 | Vlaštovka
Můj domácí mazlíček? Když jsem byla malá, vybavila jsem si chlupatého králíčka a šišlala na něj jako ta holčička ve vtipu o kobře. Když jsem byla o něco větší a procházela jsem obdobím závislosti na plyšových medvídcích a trpěla jsem obsesí, že v pokoji nesmí být police, kde by nebyl medvěd, a obsesí, že žádný medvěd, který je na posteli, nesmí spadnout dolů, aby mu nebyla zima - tehdy bych si vybavila plyšového medvěda - hebkého, záplatovaného a vzhledem fušujícího do éry Me To You. Když jsem poporostla do éry dospívání, vybavovala jsem si jasně svou fenku, co tak ráda obšťastňovala nohy každého člověka, který je natáhl na zem.
A teď, když už jsem dospěla a ujasnila si priority, do pojmu můj domácí mazlíček se mi nacpalo tolik slov, že si je všechno nedokážu spočítat s jasnou hlavou... Můj hebký župánek, můj chundelatý koberec, můj geniálně tvarovaný gauč, mé měkké kuličkové polštáře, má obrovská hřející pruhovaná deka z USA, moje překrásná trička vypadávající z pomalu se přeplňující šatny. Zdá se to moc materialistické, ale je to tak. To jsou moji mazlíčci - věci, které se opravdu denně mazlí s mojí pokožkou, hřejí ji, uklidňují.
Ale ten můj border kolie (koliák) Jack? Nezaslouží si tak ohraný a oblbující přívlastek jako Jack, můj domácí mazlíček. Je to Jack, můj parťák do nepohody. Jack, můj osobní trenér pro lepší linii, co mě donutil koupit si při své energii Reebok EasyTone. Jack, uklízeč pet lahví, které spadnou prázdné k zemi. Jack, co prokousl páníčkovi novou koženou peněženku. Jack, zásadní spáč na hlavě. Jack, můj nejlepší přítel!

Přichází slunce

6. srpna 2012 v 15:21 | Vlaštovka |  V šatně
Here comes the sun, doo, doo, doo, doo,
here comes the sun and I say, it's allright.
Stačí tak málo, aby vás napadl smysluplný program na odpoledne po práci. Stačí jen projít kolem letní terasy jedné velice dobré kavárny, kde mají majitelé velmi vytříbený hudební vkus, a zaslechnout úryvek populárního songu všech pamatovaných generací. A od toho už se odvíjí, že si vybavíte, kde jsou zahrabané ty plavky zakrývající faldy, které ještě nestihly ustoupit. Že si namícháte osvěžující koktejl, nasypete do misky ty nejlepší maliny, které se dají na trhu sehnat (pokud ovšem nejste líní ohnout pro ně hřbet v lese). Že vytáhnete povinnou četbu ze základky, namažete nos krémem s tím nejsilnějším faktorem a nasadíte brýle, co jsou pomalu větší než celý váš obličej. Pohodlně zaboříte svůj zadek do křesla, ze kterého se prakticky nedá vstát (tedy dá, pokud vás netrápí vypadat při tom jako vorvaň, plácající se na souši - o efektním zvednutí se zašvihnutím nohy vzad se dá uvažovat jen ve filmu padesátých let). A užíváte si přicházejícího slunce.
Here comes the Sun

Genialita žen

2. srpna 2012 v 19:00 | Vlaštovka
Miluju ten moment, kdy se celým domem roznese mým ječivým řevem Jsem geniální! A ještě víc miluju tem moment, kdy se celým domem roznese cizím mužným hlasem Jsi geniální, miláčku! Miluju ten moment, kdy se opravdu cítím geniální, jako žena. Moje genialita obsahuje trochu specifičtější body osnovy než IQ padesát tisíc, pět nobelovek a rozpracované plány nejvyššího mrakodrapu na stole a nemusím mít příjmení Einstein. Připadám si geniální - ne, jsem přesvědčená o tom, že jsem geniální, v jiných momentech. Když přitluču hřebík a pověsím obraz na správné místo na zdi, když přestěhuji gauč pod okno, když vymaluji celý pokoj nanovo jen kvůli závěsům, které mi padly do oka v Ikei, když se mi povede svíčková, když se mi podaří zachránit přesolený guláš a když si věci z koupelny, co padají z poliček, nasypu do pěti proutěných košíčků, když se mi podaří zadek vylézající z ultramega krátkých šatů skrýt pod letní svetřík a není mi vedro, když se mi několika důmyslnými pohyby podaří uspořádat svou kancelář, když na stolek v obýváku dám prostírání, aby ho někdo pořád neopatlával kolečky od hrnku s kafem a když se nabourám do emailu svého táty.
Miluju ten moment, kdy jsem geniální, lidi na mě koukají, jako že jsem totálně sentimentální = rozcitlivělá, emocionálně naladěná vyznačující se romantičností anebo taky totálně blbá. Ale pořád je to genialita - ta ženská.