Čokoláda za trest

17. srpna 2012 v 10:41 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Mít jednou ročně narozeniny je moc fajn. Mít kamarádky, které berou v potaz vaši vyčerpávající práci, jsou taky moc fajn. A dostat pak od nich dárek v podobě čokoládové masáže v kosmetickém salonu, který nese název egyptské bohyně (Slevomat nabízí spoustu možností jak se vyhnout vymýšlení dárku). Nevýslovně, ale opravdu nevýslovně jsem se na ten relax těšila. Celé dopoledne v práci jsem ujídala kousky oříškové čokolády, abych se odreagovala i vnitřně a byla připravená naprosto si večerní masáž užít. Hypnotizováním hodin se mi podařilo přinutit je, aby odbily pátou, vyletěla jsem ze dveří jako tajfun, cestou snědla zdravou bagetku ze StreetCafé a s nadšením jsem se podívala na dárkový kupón s adresou. A tím to začalo...
Nebyla jsem si jistá, jestli napsaná ulice opravdu tou, kterou jsem myslela. Ale když jsem do ní vešla z hlavní silnice a přečetla si název na oprýskané cedulce na ještě oprýskanějším domě, bylo to jisté. Jestli existovala v Plzni ulice, plná národnostních menšin, ve které jste se báli i za světla, byla to tahle. Nepodlehla jsem panice, pevněji sevřela kabelku a pokračovala dál.
Tu ulici jsem prošla dvakrát tam a zpět, než jsem našla cedulku o rozměrech 15x10 cm, na které bylo uvedeno kosmetické studio. Ač nejsem citlivka, na zvonek jsem se skoro bála sáhnout - nutno říct, odzvoněno mi bylo hned napotřetí. Se zacpaným nosem jsem prošla chodbou činžáku a podle zkoumání každých dveří zvlášť jsem našla ty pravé, které mi masérka najednou prudce rozevřela před nosem, div jsem nehodila zadek úlekem na špinavou podlahu.
Víte, vždycky jsem si masérky představovala na nějaké úrovni. V bílém, s pěknými botami (přece jen jsou to jediné, co z masérky vidíte, když máte hlavu narvanou v té díře v lehátku, co mi připomíná spíš WC), s pěstěnýma rukama. Ne ve špinavém tílku, zvonáčích a zimních huňatých ponožkách (venku bylo 30 °C) v pantoflích s přezkou, které jsme byli nuceni nosit na základce a strašně jsme je nenáviděli.
Ale pořád jsem nepanikařila a následovala ji do její masážní místnosti. Že jsem cestou téměř shodila z poliček všechny dárkové zvonečky pro štěstí (s cenovkou, na kterou jsem nebyla zvyklá ani z poutí - a že tam bylo draho), pytlíčky s kořením a ručně šité hadrové panenky, co mi připomínaly woodoo a skoro jsem na nich chtěla hledat jména zákaznic, co nenechaly spropitné.
Dobře, ale dost popisování. Ta masáž. Poté, co jsem byla svlečena do prádla a nalepila hlavu do té zmiňované díry, masérka pustila uklidňující meditační hudbu, co zněla spíš jako zběsilé kvílení pářících se velryb. Zasypala mě kokosovým peelingem a kokos se sypal doslova všude, takže po odchodu jsem vypadala jako sněžná královna, ze které se to jen sype. Pak jsem byla polita teplou čokoládou - upřímně voněla jak orionka, a zabalena do potravinářské folie. Okamžitě jsem si vybavila všechny scény z Dextera a v duchu se loučila se světem. Ale zůstala jsem žít.
Masérka otevřela okno, zesílila kvílení velryb a nechala mě dvacet minut relaxovat a čokoládu pracovat na zádech. A moje relaxace? Začalo to tmou v místnosti jako v pytli a neskutečným dusnem. Jak jsem mluvila o těch národnostních menšinách, měla jsem je pod oknem rovnou jako v repráku. "Hej vole, co budeme dělat? Hej, vole, upadl ti myč na silnici. Hej, máme deset kórun. Hej, dej mi je. Hej more, ty si vůl, spadla do kanálu. Hej, vylov si to sám." S rasismem to opravdu nemá nic společného, ale v případě, že jsem u toho měla relaxovat, musela už jsem se smát. Velryby kvílely a souložily, s každým otevřením dveří se zvedl průvan a kokos létal po celé místnosti.
Když jsem byla zbavena folie, politá kokosovým mlékem nebo čím (nechci to radši vědět), úprkem jsem na sebe hodila oblečení, triko naruby a s falešně zářivým úsměv vycouvala pryč a co nejrychleji utekla ulicí na bezpečnou hlavní třídu. Toho dne jsem se poučila. Když teď slyším slovo čokoláda, ježí se mi chlupy na ruce. Když slyším slovo kokos, vstávají mi vlasy na hlavě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elleine Elleine | Web | 17. srpna 2012 v 11:28 | Reagovat

Super článek, píšeš velmi poutavě :-)

2 Zuzka Zuzka | E-mail | Web | 17. srpna 2012 v 12:09 | Reagovat

To jsem se docela pobavila. Já jsem na čoko masáži ještě nebyla, ale chystám se. Naštěstí k jedné známé, u které mám jistotku, že to bude trochu na úrovni. Tak si z toho snad odnesu lepší dojmy.

3 Děvče od vedle Děvče od vedle | Web | 17. srpna 2012 v 13:29 | Reagovat

Proboha... Musím jen obdivovat odvahu autorky. S jistotou bych poděšeně vycouvala už ve chvíli, kdy se ve dveřích zjevila paní masérka. No, takový danajský dárek se jen tak někomu nepoštěstí :-)

4 Lennroe Lennroe | Web | 17. srpna 2012 v 21:01 | Reagovat

No jo já taky dělám v podniku, co si dal služby na slevomat, takže si to tak trochu umím představit. Jsi statečná :)
Ale tak zas kámošky to myslely dobře :)

5 Libor Libor | Web | 18. srpna 2012 v 10:32 | Reagovat

No jo, slevomat :).

6 Gia Giannini Gia Giannini | Web | 20. srpna 2012 v 18:47 | Reagovat

Ty vole, Soukupová, to je podobné jako ten můj legendární zážitek z kosmetiky. Ale já jsem si mohla nechat podprsenku. :-DDD

7 Vendy Vendy | Web | 22. srpna 2012 v 11:42 | Reagovat

Slevomat není špatná věc, ale kupovat dárek ze slevomatu mi připadá trochu... ponižující pro toho obdarovaného. Na druhé straně chápu, že dnes s penězi opravdu zápasíme.
Ale probůh, kam ses to dostala?

8 Giornale Giornale | Web | 22. srpna 2012 v 20:47 | Reagovat

Tak to jsi odvážná, já bych asi utekla hned, jak bych viděla masérku, protože na to bych asi neměla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama