Září 2012

ELLE, aneb jak nebýt za krávu

20. září 2012 v 11:53 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Zase jsem na to přišla pozdě a zase jsem se ztrapnila.
Toho mlhavého dne zazvonil telefon tou suprovou melodií ze Zoufalých manželek a na jeho konci se ozvala jedna z těch pravých kamarádek na celý život.

"OMG! Viděla jsi tu kabelku v nový ELLE na stránce 83 (s tou stranu lžu, nevzpomínám si…)? Je fakt úžasná, co? Já nevím, mám na ní šetřit?"
"Ne, neviděla."
"Tak se podívej."
"Já sebou ten časopis nemám. Je asi v koupelně."
"V koupelně?" Ten zdrcený tón hlasu proletěl mýma ušima a připomněl mi mou pětiletou já, když jsem koukala na tátu, jak balí dárky a pochopila, že Ježíšek neexistuje.
"Jo, ve stojanu u záchoda."

A v několika příštích vteřinách jsem se o sobě dozvěděla, že jsem nemoderní, zaostalá, nevkusná buranka bez citu pro módu. A když jsem dodala, že je to stejně časopis, který žije jen z toho, že na každé stránce je reklama na věc, kterou si normální ženská nikdy nemůže dovolit, jsem byla i kráva. A tak jsem začala pátrat.

Pokud si kupujete Cosmopolitan a Joy, proto abyste si v nich i četly a ne jen koukaly na reklamní stránky, těmhle druhům kamarádek to neříkejte. A pokud jste si ELLE koupili jen, protože v ní byly ty pěkné sluneční brýle, nebo na titulce byl David Backham a vás zajímalo, co o něm asi tak parta šéfredaktorek může napsat anebo jste si ji jen vzali z práce, protože jí tam nechala klientka s děravou hlavou, už vůbec jim tohle neříkejte.
Pokud jste si ten drahý časopis přeci jen koupily, proboha, chovejte se k němu s citem. Zalezte si do ultramoderní kavárny, Starbucks nejlépe - pokud nemáte Starbucks ve svém městě, zajeďte si kvůli němu aspoň do Prahy, dejte si tu nejdražší a největší kávu, kterou budou mít. I když nekouříte, mějte na stole aspoň položenou krabičku Sobraniek, ať je vidět, že se vyznáte. A zamyšleně listujte, stránku po stránce a vychutnávejte si kabelky za devadesát tisíc.


Našla jsem svou osobní krávu

13. září 2012 v 16:07 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Všichni máme ve svém životě nějakou osobní krávu nebo vola, která nám ničí hezký pohled na svět (Povětšinou to vždycky bývají krávy). Někdo tuhle krávu našel už v dětství a táhne se s ním celý život. Někdo jí našel až v dospělosti a o to hůř se na ní zvyká. Ale já jí nacházím snad v každém stádiu věku a zvykám si na ní pořád od znova. Myslela jsem si, že jsem tu krávu našla už na základce, ale jak se ukázalo, byla to jen spolužačka, co je na tom teď o moc hůř než já. Myslela jsem si, že jsem ji našla na střední, ale jak ukázalo, zas to jen byla jedna blbá spolužačka, co nestojí za pozornost. Myslela jsem si, že jsem hledala špatně a měla jsem od začátku hledat vola. A myslela jsem si, že jsem ho našla v jedné z prvních prací v obchodě. A když jsem byla sprostě vyhozena, tak jako posledně, oddychla jsem si, že už je to za mnou. Nikdo další mě nečeká.
Byl to omyl. Ta nejhorší kráva na mě teprve čekala. Má osobní kráva, kterou vidím každý den. Je to ten typ situací, kdy jen projde kolem s tím svým zdravým džusíkem a tváří se jakoby měla permanentně zácpu, a mě stoupne tlak nad limit zdravého stavu a oči se mi stahují do nepatrných škvírek. A pak už si jen představuji, jak se zvedám od stolu, vybíhám úzkou chodbou, strčím do ní vší silou, džus se rozlétl po celé stěně a podlaze a ta kráva právě vypadla z okna, které ruka boží otevřela!
Ale vážně, nikdy jsem nepochopila, proč takové lidi v životě máme. K čemu máme povrchního, falešného člověka, kterého nenávidíme 24 hodin denně. K čemu jsou nám krávy, co se na nás povyšují, i když jsme v podstatě jejich šéfky. K čemu je falešná kráva, co se usmívá jako měsíček na hnůj, když něco chce. Co já vím, ze zdravotního hlediska není nic zdravého na tom, abychom se vehementně rozčilovali a tlak nám stoupal…

Sama doma

13. září 2012 v 13:18 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Vždycky jsem považovala povolání svého milého jako svého nepřítele (částečně i jeho šéfa). Odcházel brzy, vracel se pozdě, z nenadání měnil plány. A těch pár nočních, na které musel, mě po duši nehladily už vůbec. Až do té poslední. Po dlouhých několika necelých dvou rocích, co jsme spolu a po dlouhých několika měsících, co spolu bydlíme, to byla první noc, kdy jsem byla sama doma. A taky jsem řádila jako sama doma. (Uklízela, víme?)
Tentokrát nehodlám nic jiného, než se osprchovat (jo, jo, v té rozkopané koupelně, kterou ale nebudu v rámci relaxačního sama doma večeru registrovat), zabalit si vlasy do bílého ručníku a obléknout se do hedvábně jemných a lehkých modrých kraťasů a černé košilky..

27

Po dlouhé době si zase nasadit brýle místo těch věčně do oka řezajících kontaktních čoček.
Nalít si sklenku archivního vína, co budou jistojistě mít v obchodě.
Uvést se do společnosti červeného laku na nehty.
A pustit si Katherine Heigl a jejích 27 šatů. (A pokud zbyde čas, Sex ve městě bude nuda, jsem ochotná znovu si pustit Sněhurku s Julií Roberts, Lily Collins a s tím chytlavým bollywoodským zakončením.)


Papá muži, běžte vydělávat. S láskou vaše ženy. ♥

Hrdě oznamuji, jsem ta nejlepší přítelkyně

10. září 2012 v 10:16 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Hrdě oznamuji, jsem ta nejlepší přítelkyně na světě!
Měl to být víkend v teniskách, teplákách a nové fleecové mikině. Se psem a láhví vody. Samotou na dlouhých procházkách v lese. A pak v náruči své drahé polovičky. Jak to u vysněných víkendů bývá, podělají se ještě v pátek…
Takže v pátek to nebyla žádná hřejivá náruč, žádný promilovaný večer televizní kulisy. Jen prázdný dvojdomek na vsi. Sáhodlouhá procházka se dvěma psy. (Poprvé a naposledy! Ve filmu vypadala Jennifer Lopez s deseti psi náramně dobře, tak jsem předpokládala, že to bude snadné… Nebylo. Hlavní silnici jsem s nimi přecházela pět minut.) Sáhodlouhá jízda na kole. (Žádné kilo jsem neshodila, nohy jsem měla zamazané od řetězu, a zadek mě brní ještě teď.) Sáhodlouhé čtení knížky o Rebecce Bloomwodové, té nejblbější hrdince, jakou literatura pamatuje. A až pak, za doprovodu cvrlikajících cvrčků, poletujících netopýrů a padající rosy, se ta hřejivá náruč vrátila domů z práce. Radostně jsem zase začala věřit ve vysněný víkend. Dokud mi ta náruč neoznámila, že půjde pracovat i v sobotu.
Sobota začala pěkně. Pár hodinovou procházkou o samotě v lese. A tím i skončila… Do vyklizené koupelny vtrhla moje hřejivá upocená náruč polovičky se sádrokartonem, sbíječkou, letovacími hovadinami (postřehla jsem jen slovo letovat, význam už mě nějak netrápil, jen strašně smrděl), měděnými trubkami a izolací. Na jaře jsem totiž kvůli protékajícímu sprchovému koutu naplánovala rekonstrukci koupelny. Měla začít v lednu příštího roku, po podaném daňovém přiznání a schválené půjčce od banky. Promiňte, ale mám pocit, že teď je září, 2012!
A tak mám v koupelně strop ze sádrokartonu, na podlaze neskutečný bordel a nářadí, ve zdech díry, ze kterých čumí měděné trubky, v kabelce rozpočítané plány koupelny, v kufru auta béžové obklady (ne zlato, ta hnědá bude rozhodně lepší než červená, zvlášť když je levnější o tři stovky), v jídelně závěsný záchod z akce, dluh počítaný v tisících v tátově účetnictví a nedočkavého chlapa se sbíječkou v ruce - TOPINKU = topenáře, plynaře, instalatéra, kanalizátora třeba.
A v závěru toho vysněného víkendu v teniskách, teplákách a nové fleecové mikině, jsem ve čtvrt na deset probojovala do nacpaného kina, vedle teenagerů s pivem a láhvemi vína, zabořila zadek do dvojsedačky vedle své hřejivé náruče a ruku do krabice s popcornem a nadšeně sledovala Expandables 2, v čele se Stallonem a práskací elitou akčních filmů. A doma o půlnoci? Vedle té samé náruče jsem sledovala Avengers na DVD, koupeném ještě toho večera a do postele se došourala v půl třetí ráno. A o celém tom víkendu ani necekla.
No nejsem ta nejlepší přítelkyně na světě? (Možná, že mimo můj rentgenový dohled existují mě podobné, stejně tolerantní a s vysokou hranicí po zvýšení tlaku a následný infarkt. Ale já je neznám. A nechci je znát a nebudu se s nimi bavit! Právě mám svůj totiž pocit naprosté jedinečnosti.)

PS: Pokud moje koupelna nebude vypadat přinejmenším jako apartmá z Four Seasons, zabiju se.

Sbohem nudné pracovní dny

7. září 2012 v 14:50 | Vlaštovka |  Krásou posedlá
Ten týden se neskutečně vlekl. Každý den se mi zdál delší a delší (obzvlášť ty poslední dva prozvracené a s hlavou jako střep - ne, netýká se to kocoviny). Ale teď je tam. Pátek. Září v kalendáři jako jediná hvězda na obloze (možná to bude těmi dvaceti kroužky zeleným zvýrazňovačem). Na srdce mě hřeje cedule na dveřích s otevírací dobou jen do 16:00. Občas si ještě odběhnu na toaletu a spolupracovníci poslouchají dávivé zvuky, ale je mi líp. Je pátek, jsem téměř vyléčená! A přichází víkend (pokaždé mi to připadá jako malé prázdniny, ale když to sečtu, nestojí to za nic - jsou to jen dva zpola prospané dny, sobota a neděle, hotovo, konec). Ač nejsem sportovně založená - ostatně, je to na mě vidět…, těším se na ty formující tenisky, novou fleecovou mikinku z výprodeje, co hřeje na kůži i na duši, na sedmimetrové vodítko, Jacka a velkou láhev vody. Sbohem nudné pracovní dny.

Weekend plan!


PS: Tenhle článek nemá nic společného s tím, že jsem včera půl večera sledovala Zhubni nebo přiber na kanále pro ženský.

Vítám podzim do šatny

5. září 2012 v 13:20 | Vlaštovka |  V šatně
Milovníci léta, zacpěte si uši…
Horké dny, zpocená čela, stánky se zmrzlinou, co se roztéká, ještě než ji brýlatá babka natočí do kornoutku a vyúčtuje si za ní nelidské peníze, sandálky o dvou šňůrkách - to všechno pomalu a nostalgicky odchází. Slunce už nevstává tak horké a tráva zůstává orosená. Vycházím z domu a kouří se mi od pusy (ne, nejsem pitomá, není to z cigaret - já si plíce pěstuji ku prospěchu a svému zdraví). Na večerní procházky chodím ve fleecové mikině. Listí opadává a začíná se barvit do žluta. Z rybníka stoupá pára. Léto odchází…
Konečně, konečně, konečně!! Vítám podzim do šatny! Bože, jak já jsem se nemohla dočkat toho dne, kdy se srpen přehoupne na září, a ke skutečnému podzimu to bude už jen kousek. A já konečně můžu začít nosit šátky kolem krku, lodičky, polobotky, kozačky, MuFFy (můj název, UGG je trapně ohrané), blejzry a sáčka a začít vypadat elegantně. Ne jako zpocená troska z čtyřicetistupňového srpnového dne. Pro plán už mi chybí jen vytrhat ty správné kuponky ze slevové knížky z Marianne, sehnat sponzora pro krásu, vykrást banku nebo udeřit bohatou stařenku po hlavě a sebrat jí kabelku, a pak vzít útokem podzimní kolekce všech obchodních domů.
(Nejsem posedlá nákupy. V podstatě mě ani nebaví chodit od stojanu ke stojanu a vybírat si, co by mi asi tak mohlo slušet. A nebaví mě opakovaně se svlékat v každém obchodě, jen o dva metry dál, než je ten předchozí. A pro takové jsou slevové knížky... Protože když nás nedostanou na výprodej, dostanou nás na tohle - na ten pocit, že jsme něco vznešenějšího, když čteme Marianne a náhodou u ní byly přiložené kupony. Upřímně, já si koupila prvně v životě.)

Hello Autumn