Říjen 2012

Bývalé stránky života

3. října 2012 v 10:10 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
"Pořád dokola jsem slyšela, že bývalí partneři zasahují do života. A pořád dokola jsem všem opakovala, že to není pravda. Jak se za nimi jednou zaklapnou dveře, už nejsou součástí našeho života. A když na ty dveře zaklepou, už je pustíme jen jako návštěvu - ne jako obyvatele bytu za nimi. Neústupně jsem si za touto teorií stála. Až do debutantského plesu mojí sestry. Když začali hrát písničku pro první tanec debutantek - tu, kterou hrají každý rok, tu, kterou hráli i mě. A když jsem tak stála na kraji parketu a pozorovala svou sestru, jak za sebou vláčí ty těžké šaty, všimla jsem si toho muže v protější řadě. Vlasy mu poporostly, na tváři měl strniště, ramena byly mohutnější, než si pamatuji, ale oblek mu slušel pořád stejně. Kdyby v tu chvíli přede mnou byly nějaké dveře, otevřela bych je dokořán - ne pro návštěvu, ale pro původního obyvatele toho bytu za nimi…"
…napsala jsem v odstavcích věnovaných bývalým stránkám našeho života, odentrovala na další řádek, poslala do tiskárny a přidala na hromadu k laické korektuře pro svou kamarádku.

A pak jsem zabořila nos do půllitrového hrnku s citronovým čajem a projela očima nástěnku Facebooku ve snaze najít něco na zpestření dne. A pak jsem se věnovala fotkám svým a fotkám cizím, a věnovala se každé bývalé stránce svého života zvlášť. Bývalí partneři mají přeci jen něco, s čím nám můžou klepat na dveře. Můžou přijít a ukázat nám, co všechno bychom měli, kdybychom zůstali po jejich boku. Možná bychom měli společný pokoj ve vysokoškolském bytě, možná bychom měli společné tetování, možná bychom spolu jezdili na kole po alpských vrcholech, možná bychom měli na prstě oba zlatý prstýnek a možná by nám už dávno běhalo miminko po koberci. Na druhou stranu, možná bychom ale i měli pořád každý svůj pokoj u rodičů a vídali se po škole, možná bychom se vídali jen o víkendech, možná bychom měli jen společný stůl v zaplivané vesnické hospodě, možná by náš společný život zahrnoval jen pravidelné návštěvy pracáku a doufání, že jeden z nás sežene práci.

A v takových chvílích, když někdo z nich zaklepe na dveře, je potřeba si napřed prohlédnout to, co za nimi máme. Krásné byty, psy a kočky, milující partnery, svíčkovou, co hrozí, že každou chvíli uteče z hrnce, vyprané prádlo, které není naše, svíčky, které jsme si vybojovali při společných nákupech, velkou ložnici, ve které nespíme sami. A až pak prudkým trhnutím otevřít, usmát se, ukázat, jak jsme bez nich šťastní, a zase zabouchnout…