Listopad 2012

Závidím si svého šéfa

30. listopadu 2012 v 15:12 | Vlaštovka
Šéfové se nechválí, ale asi jsem narazila na jednoho z těch lepších.
Když jsem v únoru nastupovala po bývalém asistentovi naší pobočky, měla jsem na stole tři zelené ošoupané šanony, jeden špinavý plastový box na dokumenty, notebook s přehřátým větrákem, stojánek na tužky, prázdné šuplíky, pár polámaných plastových odkladačů a jednu červenou svíčku z ikei.

Nehledě na to, že stůl je už kompletně přestěhován asi na popáté. Teď jsou na něm čytři nové barevné popsané šanony, dva drátěné programy ke každé ruce, opravený notebook, pohodlná klávesnice, stojánek na tužky se spoustou barevných fixů - ladící k drátěnému programu na dokumenty, sponky a stojánku na barevné papírky, nástěnka s barevnými špendlíky, šuplíky jsou plné k prasknutí, na skříni je pět červených a pět zelených plastových odkladačů, na pultě je vánoční stromeček a zásoba svíček se taky malinko rozšířila.


V některých dnech si svého šéfa zkrátka závidím. :)

Spinning bolí, můj zadek se mnou nemluví

30. listopadu 2012 v 14:51 | Vlaštovka |  Krásou posedlá
Vážně, vážně, vážně a se vší a naprostou upřímností se omlouvám svému zadku! Veřejně se omlouvám a tajně doufám, že už se mnou začne spolupracovat a nechá mě sednout si na tvrdou dřevěnou lavičku, kamenné schody nebo na stůl. Opravdu už dlouho nevydržím sedět na polstrované kožené židli v kanceláři. Omlouvám se i svým stehenním svalům a vážně prosím, nechte mě sejít těch třicet schodů, jinak se z téhle kanceláře nikdy nedostanu. Jen šplhat se nahoru bylo ranním výkonem na 5 minut.

Nicméně, teď zadek přestane poslouchat. Spinningová lekce byl vážně zážitek. Kouknu vpravo na padesátiletou zasloužilou cizí matku s šátkem na hlavě, rudá jako mák - ani na chvíli nezastavila. Kouknu vlevo na svou milovanou budoucí tchýni, rudou o trochu míň než mák - nezastavuje, písnička od Kabátů ji burcuje k neskutečné rychlosti kmitání nohou (kdyby to šlo, už by s tím kolem odjela). Kouknu před sebe, lektorka, která mě na začátku uklidňovala a doporučovala mi se nepřepínat a držet si své tempo, na mě upíná zrak a nekompromisně mě přesvědčuje, že bych si měla přidat zátěž, zrychlit tempo a střídavě se zvedat ze sedačky.

Takže, odnesla jsem si pár ponaučení. Cyklistická čelenka, kterou měly všechny ženy kolem, není směšná věc - když se potíte jako prase a pot vám kape na ruce, vyplatí se. Easytonky jsou sakra nevhodné boty na kolo - ty plošky, díky kterým se hubne, nejsou moc příjemné vyrýsované v chodidle, bolí to. A ty vtipné vycpané cyklistické kalhoty? Doufám, že budou mít mojí velikost.
Až se můj zadek umoudří a my si spolu budeme moct vážně pohovořit, jemně mu sdělím, že jsme objednáni na další lekci.

Snad mu tenhle zadek jako argument bude stačit.



Spinning, můj milý zadku

29. listopadu 2012 v 14:34 | Vlaštovka |  Krásou posedlá
Můj milý zadku, těš se. Máš zarezervované místo na sedačce spinningového kola. Já se budu těšit taky.

Absolutně nemám představu, do čeho jsme se to uvrtali. Sice mi to vysvětlovalo několik lidí, ale výsledky se vždycky nějak liší od předpokladů. Nějak si nedovedu představit to DJe za mixážním pultem, co mi pouští motivační songy pro pohyb. K pohybu mě vždycky vyburcovala jen Eye of the Tiger a se zbytkem sportovního CD to šlo do kopřiv. Moc si nedovedu představit, jak se budu šplhat do imaginárního kopce s Katty Perry za hlavou.

Spinning party tonight





















Můj milý zadku, předem se ti omlouvám. Ale vzala jsem ti aspoň ty nejpohodlnější kalhoty, co doma mám.

Fenomén Cheesecake

28. listopadu 2012 v 14:33 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Návštěvy věčně přecpaných kaváren nám opravdu něco přináší (nejen odnáší bankovky z peněženky). Třeba já se tu pokaždé naučím něco nového. Nedávno jsem pochopila jak se neztrapnit při čtení ELLE. Tentokrát mě poučil fenomén s názvem Cheesecake.
Když si poručíte ten miniaturní kousek dortíku v minimální hodnotě půl zelené bankovky, vždy respektujte pár jednoduchých pravidel, které jdou s jeho vychutnáváním ruku v ruce.




Bez kafe v kelímku nebo hrnku s logem si ke stolu radši ani nesedejte. Na viditelné místo položte svého iPhona ve stylovém silikonovém obalu (nejlépe v tom králičím - s ušima, v losovém odstínu). Vidličky upravte do správného směru naklonění. A pak to nezapomeňte vyfotit svou zrcadlovkou od Nikkonu a vyvěsit na nejsledovanější stránky s upravenými obrázky, na kterých není nic smysluplného vidět.




Zdá se mi, že tenhle kus dortíku je trochu přeceňovaný. Jedla jsem cheesecake snad podruhé v životě - pochopitelně tiše a trapně v kanceláři (nemám iPhona, nemůžu do kavárny). Tvaroh se mi lepil na zuby, ten sliz na povrchu mi padal do klávesnice a na jazyku jsem cítila slupky od buráků...

Kde jsou ty doby, kdy jsme s kamarádkami vletěly do Berušky pod náměstím, poručily si poctivý sachr s tlustou vrstvou marmelády, zapíjely třešňovou colou a stálo nás to jen čtvrtku týdenního kapesného? Bez zrcadlovky, bez ukousnutého jablka na zadním krytu telefonu.

Berte H&M útokem

27. listopadu 2012 v 19:31 | Vlaštovka |  V šatně
S každou návštěvou je tenhle krám víc a víc narvaný ženami ve vysokých kozačkách. Ale když jdete po ulici, stejně mají všechny vrstevnice na sobě kolekci z New Yorkeru. Nutí vás to cítit se naprosto jedinečně ve vaší hebké šále z H&M, kterou jste ještě v centru Plzně na žádné nepotkaly.


Take H&M store attack

Můj chytrý telefon je idiot

27. listopadu 2012 v 19:09 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Chytrý telefon. Když jsem si ho za 1,- pořizovala od svého penězchtivého, ďábelskými úpisy oponujícího operátora, doufala jsem, že tu chytrost, které chybí mě, má aspoň on. Jak jsem se s ním postupně učila spolupracovat, nějak jsem tu jeho chytrost postrádala. Co přesně je chytrého na tom, že nedokáže změnit barvu menu, nepovolí mi nastavit si na budík vlastní písničku, trčí si na internetu tak dlouho, jak uzná za vhodné, maže mi fotky kontaktů po každém vypnutí a klávesnici na psaní si zmenšuje na ruce anorektiček?

Když je tak chytrý, proč nemůže myslet za mě, připomínat narozeniny aniž bych ho o to požádala, měnit barvy menu podle mojí nálady a dát mi vědět, že je schovaný pod hromadou prádla, když ho hledám? Proč nedokáže schroustat aplikace pro iPhony a místo fakujícího zeleného paňáčka, co se směje jako dement radši nenavrhne jinou variantu pro to, jak používat tu růžovou galerii se srdíčkem? A proč mi jako náhradu za vysněné aplikace narve do menu desítky naprosto zbytečných ikon, na které stejně v životě nekliknu a ani mě je nenechá smazat?

Idiot.
Můj chytrý telefon je idiot.

Jak kazíme své rodiče

26. listopadu 2012 v 11:17 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Že jsme zkažení v našich letech, není žádnou novinkou. Babičky omlouvají špatné známky či dlouhodobou evidenci na pracovním úřadě a finančně nás podporují. Otcové s odjištěnou zbraní kontrolují naše pochybné vztahy, co trvají 14 dní a 14 nocí. Matky nám ztěžka tolerují náušnice na místech, kam ty lesklé kamínky obyčejně nepatří, pokárají nás za tetování na viditelných místech, co nám bude ničit šanci získat dobré místo. A nakonec se nechají potetovat stejně jako puberťačky.

Za své drobné omalovánky na rukách, nohách, krku a zádech jsem si poslechla spoustu připomínek a vycítila spoustu nechápavých pohledů. Taky jsem se takhle chtěla na někoho koukat. A tak byl narozeninový dárek pro maminku na světě. Na půl procent jsem předpokládala, že tetování odřekne sama, nebo jí k tomu umluví hlava rodiny. Ale rozhodně jsem nepředpokládala, že miniaturní tetování nilského kříže (nějak ani nevím, jaký to má vlastně symbol) se promění ve stínovanou šesticentimetrovou kérku s efekty, kvůli které milá maminka přestane nosit dlouhé rukávy i za předpokladu -10 °C. A rozhodně jsem nepředpokládala, že když zjistí, že to vlastně nebolí, budu hledat další šesticentimetrovou malbu egyptského oka, které se bude hodit na kotník.

Kazíme své rodiče, učíme je novým věcem, a čím jsme staří, tím větší jsme kamarádi. A tím větší máme vliv.



Maminka hrdinou.