Červenec 2013

Bež, lesem do borůvek

25. července 2013 v 16:32 | Vlaštovka |  Krásou posedlá
Myslím, že běhání se přeceňuje. Obzvlášť u nás, co máme víc kil, než je dovoleno.
Zběhlí běžci, dál nečtěte.

Čmajzla jsem mamině legíny, oprášila ty boty z éry spinningového nadšení, koupila si další sportovní podprsenku, nahrála si do mp3ky (jo,jo, někdo ji ještě používá) motivační songy z klipů, ve kterých pětiměsíční úsilí sfouknete za pět minut a ušila si čelenku. Čelenku! Taky jsem si k tomu vyzkoušela 30ti denní výzvu na pěkný zadek (nejsem si jistá, jestli funguje, pořád si připadám jako kobyla) a ploché břicho (ha,ha). A jedla jsem pravidelně.



Začala jsem pěkně, poctivě, neflákala jsem se. Proběhla jsem vesnicí, zamířila do lesa, střídala běh s chůzí, abych neumřela na břišní křeč a doplňovala tekutiny. Na běh neexistuje lepší terén, než les. Nikde jinde neroste tolik borůvek, takže si nemůžete obarvit boty na fialovo. Nikde jinde taky není tolik větví a co jsem slyšela, jizvy na nohách jsou moc in! Taky nikde jinde nežije tolik krvelačných dravců jako komáři nebo mušky, kteří milují vaše zpocené tělo, létají kolem vás dokud se nezastavíte a pak se na vás vrhnou. Nikde jinde nemůžete skákat přes pařezy a chytat sluchátka, co vám při dopadu na povel vyletí z uší. A opravdu nikde jinde nemůžete mít infarkt z pejskaře, kterého neslyšíte a zjeví se za stromem, soucitně se na vás usměje, sjede vás očima a jde dál. V půlce kopce jsem měla velmi jasné pocity.


Večer jsem si vyléčila klouby, mažu si drápance, kontroluji nehýbající se váhu a lžu si do kapsy. Jsem cinická sebe sama mučící sadistka, zítra půjdu znovu.

Moje první pochvala, jsem kouzelná

19. července 2013 v 15:32 | Vlaštovka, slečna Kouzelná |  Ze života v ptačím hnízdě
Když nad tím uvažuji, nikdy jsem nenapsala pochvalný email nebo dopis na prodavačku, která by mě obsloužila při reklamaci nebo při prodeji. Asi proto, že až do včerejška se žádná z nich na mě neusmála, chovaly se jako arogantní krávy a když jsem vyslovila slovo reklamovat, protočily oči, že byste stěží udrželi ruku, abyste jim po vzoru vašich nevlepili facku. Takže mi pochvalné dopisy ani emaily nic moc neříkali, než jsem dostala jeden pro mě. Moje první opravdová pochvala od zákaznice.

"Slečna, co mi mou objednávku vydávala, byla kouzelná - usměvavá, dobře naladěná, dobře se s ní jednalo a při prosbě o plakát s bototerapií mě neodbila, ale naopak si vzala telefonní číslo a hned druhý den se ozvala s informací, kterou jsem potřebovala. Odcházela jsem s úsměvem na tváři, který přetrval prakticky doteď, a to se v dnešní době a vzhledem k tomu, co všechno se u nás ve státě děje, moc často nestává."

Povolání radostnička má něco do sebe a náplň práce vydávat radost jde vykonávat nějak sama od sebe. Ani se moc nemusíte snažit. Je možné, že bych konečně našla to, co jsem celou dobu hledala? V 21, není to brzy? Nebo pozdě?

Povzbudilo mě to, otevřelo mi to oči. Bože, já jsem kouzelná! Mě nikdo nikdy neřekl, že jsem kouzelná. Tak magické a krásné slovo asi nikdo nemá v repertoáru, chlapy nevyjímaje. Měla bych ho šířit dál. Možná bych mohla napsat pochvalný dopis do Malinový, protože jejich mladá prodavačka je taky kouzelná a s grácií mi prodá jeden rohlík k jogurtu a ještě mi popřeje hezký den. Slušnost a radost možná nevymře?

Nicméně, slečna Kouzelná má teď tvářičky jak jahůdky (a není to tou půl tunou tvářenky) a hlavu klopí dolů, aby jí samou radosti nenapršelo do nosánku. Jak jen pocit popsat. Jedu na kole v žabkách z kopce a dám nohy pryč ze šlapek a ony se zběsile točí i tak? Jo, to je ta pravá radost. Hm, slečna Kouzelná.


Povolání - výdej radosti

16. července 2013 v 15:25 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Dlouhá doba uplynula od jara. Dlouhá doba, co jsem si sbalila papírovou krabici a v jedovaté zelené kanceláři podepsala ukončení podnájemní smlouvy. Byla to dlouhá doba, kdy jsem neměla náladu hnout prstem, uklidit domov, odpovědět na emaily, posílat životopisy, chodit na pohovory, na kávy s kamarádkami, dávat o sobě vědět na facebooku nebo na blogu. Cítila jsem se jako medvěd v noře. A ačkoliv jsem se na jaře na chvíli probudila a ohlásila comeback, netrvalo dlouho, než jsem si peřinu na hlavu hodila znovu.

Práci jsem hledala pořád, byla živá jen o podpoře rodinných příslušníků a bylo mi ze sebe smutno. Abych se na sebe v každém zrcadle mohla aspoň podívat, vrhla jsem se do vyrábění paletového nábytku, pak i jednoduchého nábytku, připojila jsem potahování židlí ze starých hadrů (každá kuchyňská má jinou barvu, jupí - líbí se to zatím jenom mě, kruci) a pak malování zdí na energickou modrou, vyházení půlky šatny (a konečně jsem své drahé polovičce uvolnila jeho právoplatnou půlku) a konečně vaření s Nigellou Lawson. Dokonce jsem se pustila i do cvičebního plánu. A jako třešnička na dortu jsem se konečně naučila pořádně řídit svojí (drahé polovičky Lancii) Lančiči, které mě neustále nechává stát na semaforech nebo by je bez brzdění projela na červenou.

A v průběhu všech těch rozdělaných činností jsem konečně zakopla o tu vysněnou prácičku. Společnost: Zoot, pozice: radostnička, povolání: výdej radosti. Nicméně, je tu jedna věc, které se obávám a která je problémem či pokušením asi každé ženy pracující v odvětví módy (boty!!! kabelky!!!!!!!!!) a designových doplňků do domu. Protože jak to u mě bývalo zvykem, co jsem vydělala, zůstalo rovnou v pokladně.

Takže mám radost a rozdávám ji v Plzni, sedím za paletovým pultíkem, tužky mám v proutěném košíčku, Ikea je pravděpodobně všude, kam otočím hlavu, mátově zelenými dveřmi se koukám ven na ulici (světla je tu dost, pomalu zapomínám, co je to slovo migréna), Crosscafé mám celkem blízko a právě si koušu nehty, abych si neobjednávala ty proužkované sandálky. :)


1. výrobna postelových záhlaví :)
2. "má" Lančiči
3. myslet energicky, myslet modře, i v šatně...
4. a vydávat radost! ♥