Listopad 2013

Jak jsem slavila Vopičandu

21. listopadu 2013 v 16:57 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Můj tajně tajný mateřský smysl ani sny o béžových pokojíčcích, co voní po vanilce, nelhaly, v ordinaci předběžně potvrzeno, naše prtě je holčička (nebo chlapeček bez penisu, ale to se prý tak často nestává), s pracovními termíny jahoda, vopičanda nebo medvídě, jménem jí oslovují pouze nastávající bábinky. Jeden čas jsem jí taky oslovovala podle velikosti a přirovnání k ovoci a zelenině, ale z nějakého důvodu se mi příčí říkat jí mrkvička.

Chtělo se mi hrozně moc slavit, jen já a moje drahá polovička, spoustu mlsání, tulení a celý trochu nemravný večer v pelíšku. Se svou polovičkou jsme si ale dali jen snídani v Meku, pak tortily k obědu, dal si dvacet u Simpsonových a vypařil se na noční. Když jsem mu oznámila, že jsem těhotná, taky začal jezdit na noční. Doufám, že to není chlapská forma protestu.

Slavit se mi chtělo pořád, tak jsem vyrazila do obchoďáku. Těhotná, netěhotná, musela jsem za parkovat na konci garáží a projít se. To, co mi vrátili za těsné těhotenské kalhoty, jsem hned nechala v Yves Rocher za vánoční kolekce a heřmánkový mycí gel (někde jsem četla, že pro budoucí mámy vopičand je nezbytný). Zkoušela jsem v pasážových krámcích desítky svetříků a triček a všech jsem vypadala jako mičuda. V depresi jsem odjela domů.

Spotřebovala jsem velké procento zásoby teplé vody v bojleru pro naší dvoučlennou domácnost (ten třetí chlupatej se tak často nekoupe), hlavně díky tomu, že jenom pět minut jsem se mordovala s pumpičkou do nového sprchového gelu, vyzkoušela jsem v koupelně všechno nakoupené zboží a na závěr jsem se celá slavnostně napatlala vanilkovým třpytivým tělovým mlékem. Včetně břicha, čtvrt kelímku v háji, ráno se třpytilo všechno kolem mě, kromě mě.

Povečeřela jsem čoko-oříškovou pudink parodii na Monte - mimochodem, Lidl je na tyhle parodie naprosto nejlepší, kam se Monte se svou nadhozenou cenou hrabe. A jejich verze Pikaa? Škoda mluvit, ocucávám tubičku a peněženka se usmívá. Ohřála jsem si vánoční svařák, ten ultra malý fialový hrneček z Ikei, do kterého nedáváte kávu ani návštěvě, protože je tak malý - jsem totiž trochu zodpovědná, ale chtěla jsem se aspoň na vteřinku cítit opile a povznešeně. Odhalení, po jednom hrníčku to prostě nejde.

V osm jsme se psem zalezli k televizi, tradičně jsem si pobrečela u vánočních reklam na Ikeu, Coca-Colu a Kofolu - příhodně šly rychle za sebou a nikdo mě u toho neviděl a pak jsem chvíli přemítala nad tím, jak moc je ta Kofola stylová, že už skoro deset let boduje se stejnou vánoční reklamou a nemusí v ní být červený kamion, tlustej Santa ani nostalgická písnička. A pak už jsem jen střídavě přepínala mezi Star Wars a Vyvolenýma dokud jsem neusnula.
Aspoň to byla první oslava, po které jsem se probudila krásná, všechno kolem se třpytilo a mě se nechtělo zvracet.


Perníková máma

10. listopadu 2013 v 18:16 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Rozhodla jsem se péct. Respektive naučit se péct sladké buchty, koláče, koláčky, perníky a perníčky a potěšit svou drahou polovičku. Muffiny z pytlíku ze mě v tomhle směru asi paní domu neudělají - nicméně, ne každý má ještě energii na to, ozdobit je barevnými sypátky! Jediné, co jsem zvládla ve zmírající troubě po babičce upéct, byl třípatrový dort pro mámu 2, krtčí dort pro drahou polovičku a pořádně naducaný piškotový dort s jahodami pro bábinku. A pak jsem v ní zničila jednu bábovku podle skvělého internetového receptu, spálila šnečky z listového těsta, scvrkla několik nadýchaných korpusů na dorty (možná proto musel mít ten pro mámu 2 tři patra) a roztekla marmeládové rohlíčky.

Taky jsem nikdy nezískala ten nakupovací bábinkovský odhad jak strašně moc jsem prodělala při pečení jednoho dortu. Aby se rozumělo, bábinka dorty nepeče, je specialista na pouťové koláče nebo na ty sezónní s rybízem a na kvalitní laciné dobré dortové těsto mi prostě recept nikdy nedá. A pokud bych měla péct podle té božsky božské Markéty na Primě, půlku by za mě musel udělat můj potenciální manžel a celý narozeninový dort by byl dražší než karátový dárek.

No a tak jsem si našla recept na perník, kvůli kterému mi prý všichni utrhnou ruce. Rychlý a snadný a laciný. Z Apetita, protože předplatné mi chodí do schránky jako narozeninový dar. Upozorňuji, že pro kuchyňské sebevrahy jako já, není z Apetita nikdy nic rychlé a snadné a rozhodně ne laciné, pokud budete nakupovat domácí bio super přírodní farmářské smetany podle jejich rad, abyste je vylila do těsta perníku, který se sežere ještě ten den. A z mé vlastní zkušenosti, muži u nás v dvojdomě rozhodně nekoukají na to, jak je perníček nadýchaný a jak se rozplývá na jazyku.

A pak jsem pekla, první várku. V poznámce na konci receptu, NA KONCI, těsto pečte v opravdu malém pekáčku. Nemám opravdu malý pekáček. Mám jen hvězdičkové formy jako dárek k mopu. A tak jsem lila těsto do nich. Opravdu malý pekáček? Opravdu. Pekla jsem dvě hodiny, na čtyřikrát, než jsem to těsto spotřebovala. A výsledek? Suchý perník. Fuj. Díky bohu, že marmeláda, poleva a sypátka jsou tak mocná věc. Nakonec máma i máma 2 perník pochválily.

Protože mám ráda svět 2 complicated, pekla jsem znovu. Na opravdu malý pekáček už kašlu, klasický pekáč byl plný po okraj. Po vytáhnutí z trouby vypadal špičkově. Mary Berry by mi při nejmenším musela dát aspoň zúčastněnou herdu do zad. Dokud jsem se nepustila do odysey plnění marmeládou. Ve zkratce, z pekáče nešel perník vyndat, aniž by se mi nezlomil na dvě elegantní půlky, tak jsem ho vyklopila tou dokonale lesklou a hladkou stranou na pracovní desku, odkrojila horní plát a horko těžko ho bez třetí ruky dala stranou. Matlání marmelády byl asi největší relax - jsem úsporná, takže jen dvě pixly rybízu od bábinky. Naaranžovat plát zpátky a hotovo. A pak podebrat a obrátit. Prkýnko, plech, špachtličky, tadá. Všechna ta lesklá, dokonalá a hladká strana se mi vysmívala přilepená na desce a perník vypadal, jako by ho napadlo stádo myší. Znovu díky bohu, že poleva a sypátka jsou tak mocná věc. Hotovo za hodinku, kuchyň jsem uklízela dvakrát tak dlouho.

Máma ho společensky pochválila, nevím, jestli ho snědli. Bábinka si dala dva kousky a sedmkrát mi řekla, jak jsem strašně šikovná. Dvakrát bych jí to věřila. Děda cukrovkář vydýchal jen jeden kousek. Já byla perníková máma, krmila jsem nás tím k snídani, k obědu i k večeři. Končím s pečením. A tajně doufám, že jahoďátko bude mít k pečení a pečenému odpor jako já.


A kéž bych u toho vypadala tak čistě, zkušeně a roztomile jako Audrey.

Nákupy bez výčitek

7. listopadu 2013 v 17:41 | Vlaštovka |  V šatně
Miluju, miluju a ještě dvacetkrát miluju svou práci v zootu. Klidně jim budu dělat reklamu ve všech koutech světa a na čelo si lípnu naše firemní samolepky I ♥ zoot. Protože I ♥ zoot. Díky mé supertajné nákupní metodě, nemám nikdy výčitky, zvládnu poplatit i dluhy, nakoupit v Lidlu a peněženka nezvrací, v H&M jsem si koupila jen těhotenské legíny a navíc mám doma spoustu papírových tašek, heč. A ta metoda? Umět si každý nákup odůvodnit. Jednu věc napojovat na druhou a v závěru nejste ani trochu sobci, protože jste prostě chtěli stěží půlku.

Prostě jsem chtěla to malinové prkýnko se zajíčkem ušáčkem (chci vidět ty z vás, co by mu odolali, kdyby vám hopkal pod nosem v každé páte objednávce) a k prkýnku -teď přichází to zásadní magické slovo- potřebujete nový nůž. Nebo dva. Nebo šest, když se to vyplatí. A navíc dostanete pochvalu, protože ty staré nože jste rozdali mezi babičky a maminky, které se doteď trápily s těmi tupými se žlutou plastovou rukojetí, nebo hůř, s tou zašlou dřevěnou, ze které už lítají při krájení třísky.

Jsem předvánoční citlivka, i v jednadvaceti mě rozeřve první promítání nové vánoční reklamy na Coca-Colu a protože bych si hvězdičky do okna pověsila už v říjnu, prostě jsem chtěla ke zmírnění pocitů ten vánoční čajík ve tvaru vzteklého soba. A protože k vánočnímu čaji patří vánoční vůně, potřebujete i lampičku na vosky z Yankee Candle (protože na svíčky fondy nemám, za vosky to peněženku tolik nebolí a můžete mít klidně dvacet příchutí - vaše drahá polovička si jich rozhodně všimne mnohem déle, než dvaceti velkých svíček). Když už máte lampičku i čaj, potřebujete se zahřát. V čem jiném, než ve svetru a šále.

Když prší, prostě jsem chtěla mít deštník, ve kterém vám nespadne trvalá nebo se nezkroutí žehlená, vítr ho neotočí naruby a vidíte skrz něj tak dobře, že nikdy nebudete moct známým vyprávět historku o tom, jak jste se s manželem poznali, když se vaše tmavé deštníky srazily na rohu náměstí a vy s nimi. A když v létě prší, potřebujete k tomu deštníku taky gumové botičky s pruhovanou podrážkou, protože se nerozpustí v louži.

A tu kabelku jsem prostě chtěla, protože byla za pár šupů a je hnědá (miláčku, v tom odstínu velbloudí hnědé, který ještě nemám!). Už rok poletuju po všech centrech města a nikde jsem nenašla peneženku, kterou tak moc potřebuji, ze které bych si slavnostně kecla na zadek. A takhle z nové kolekce to zkrátka dokázala. A do kabelky pasuje jako by pro ni byla šitá. No a to pouzdro na iPad jsem taky potřebovala i když žádný nemám. V kabelce totiž chybí taková TA přihrádka, kterou my ženy potřebujeme. A kam jinam naskládat diář, faktury, prášky na zuby a sluchátka, než do růžového obalu ve formátu sešitu, hm?

Prostě jsem chtěla jen čtyřikrát. Mlsání bez výčitek.


Jo, a ten župan? Přece nebudete chodit doma nahá. Pořád. ;)