Leden 2014

Můj první must-have nákup

30. ledna 2014 v 14:47 | Eva |  V šatně
Finally!
Prožila jsem svůj vlastní první must-have nákup na výdejně. Boty. (Jsem žena, chápejme, a jsem na to hrdá). Po prvním obutí a stanutí před zrcadlem jsem měla ten správný pocit, kdy jsem se řehnila radostí a kdybych s břichem nepřepadávala v letu dopředu, zaskákala bych si. Moje boty jsou správně úchylný, doma se nebudou líbit a drahá polovička se jim vysměje, ale jsou perfektní, teploučký, nejsou to polystyrenový válenky za pár šupů, protože tu gumovou neklouzavou podrážku hned tak nerozválím a navíc nejsou za těch pár šupů, nekloužou na ledu (odzkoušeno), Vopída mě celý den kopala radostí, jak strašně moc se jí líbily, jsou hnědý, mají hebký falešný hřejivý zvíře okolo kotníku, vyrobili je v Anglii a jejich značka má jako hlavní propagátorku opičku s korunkou, musím je mít. Must-have!


A mám i svůj druhý must-have kousek. Malý kousek tepla v barevném hrníčku. Vím o něm, že teče, pití v něm nevydrží teplé déle jak hodinu a je to spíš ozdoba na stůl do kanclu než termo hrnek na cestu. Ale je... barevný, růžovo-zelený, docela objemný, hezky se drží v ruce, jde mi k laku na nehty, dělám s ním na výdejně reklamu, prý je ekologický, netoxický a šetřím životní prostředí... A je až od klokánků z Austrálie. A navíc, z čeho budu pít na jaře snídaňový čaj v porodnici? Z eráru? Must-have č. 2!


Desatero, sama doma

27. ledna 2014 v 19:31 | Eva |  V šatně
Jakmile se za drahou polovičkou zaklaply po dlouhé době dveře a až do rána ho nemusím čekat, další den mě nečeká radostná práce na výdejně a pes má super přítulnou náladu, plány na večer mám už po několikáté nakreslené docela jasně a pastelově a v deseti bodech.

1. dlouhá, dlouhá, předlouhá sprcha (nejlépe vyplýtvat všechnu horkou vodu, protože kdo dřív přijde... miláčku)
2. nejpohodlnější a nejrůžovější prádlo a nejměkčí mikinka
3. svíčky a sváteční deka
4. všechny díly Stmívání (nemůžu si pomoct, ale při té dvojité dávce hormonů dokáže mě i malinkou docela uklidnit a odradit od high kicků do břicha - především pak ten díl, ve kterém Edward skoro nehraje)
5. čokoláda, bonboniéra, muffinky - co nejvíc kakaa a cukru
6. zakrytá zrcadla! a ujistit se, že je zamčeno
7. vyndat čočky z pálivých očí, důkladně se odlíčit a odlakovat nehty
8. falešné perly od hlavy až k patě
9. přitulit se k psovi
10. brouzdat po internetu a sdílet a sdílet a sdílet


Moms only


Nejen pro budoucí mámy...

Hrdá, těhotná

26. ledna 2014 v 20:40 | Eva |  V šatně
Ačkoliv mě přirozená krása pomalu opouští a všechnu si ji pro sebe zabírá ta moje malinká vetřelkyně v bříšku, kroutím hlavou nad ostatními těhotnými ženami, které už to dávno vzdaly, a bojuju. Jsem totiž moc hrdá. Pro ten pocit při náhodném setkání se zrcadlem nosím i doma ty nejlepší legíny a trička, do pálivých očí si pořád cpu kontaktní čočky a nanáším aspoň jednu vrstvu řasenky, nehty si lakuji nejpozději obden a když už jdu mezi lidi, starám se. Hrdě, těhotně a s bříškem.


Proudly with belly



Instagram a moje hormony

23. ledna 2014 v 16:39 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Instagram, instagram... To je ta věc, jak vyfotíš salát Caesar, co obědváš, upravíš ho do sépiovýho efektu, nasdílíš a čekáš, kolik hladových lidí tomu dá palec, co vypadá jako červený srdíčko? Přesně ta.

Kdysi dávno jsem si tam založila účet (to když jsem si pořídila první chytrej telefon a první nabídnutá nejpoužívanější aplikace byla právě tohle, profláknutá jen za mořem). Nikdo mi žádné palce nedával, protože jsem taky žádné fotky nepřidávala (s tím nekvalitním foťákem prvním nejchytřejším telefonu to dost dobře nešlo) a navíc nikdo z mých kamarádů tam ani nebyl k dispozici.

Nicméně, s rostoucím zájmem okolí, rostoucím břichem a rostoucím mateřským instinktem jsem s drahou polovičkou zainvestovala do chytřejšího telefonu s hezčím foťákem (a pochopitelně hezčím vzhledem), oprášila jsem účet, zjistila, že dalších 12 kamarádek už přidalo asi sto fotek a že sépiové efekty byly rozšířeny o několik dalších. A protože se můj život teď momentálně točí jen okolo mé fotogenické drahé polovičky, fotogenického psa a malé fotbalistky pod srdcem se spoustou kopanců, už jsem tam napálila asi dvacet fotek a brzy budou převládat selfie fotky každý den většího bříška, co pořád nelezou lidem na nervy, ale naopak se jim hrozně moc zamlouvají.

Opakovaným táhnutím prstem po ploše nahoru, co způsobí, že přibudou další nové fotky od přátel, se dá ukrátit spoustu nudných chvil. Strašně moc mě baví sledovat, že kamarádka A má nového krásného přítele, co nosí pruhovanou čepici, kamarádky B pes usnul hlavou dolů z gauče, kamarád C měl k obědu McMenu s kolčou a taky usnul hlavou dolů z gauče, kamarádka D si koupila novou peněženku a já v tom efektu zbarvení fotky ani nepoznám, jestli je hnědá nebo černá, kamarád E je právě v zasněžených Alpách na lanovce a kamarádka F srká Malibu na pláži. A mám z nich ohromnou radost (dělají to ty hormony, je mi to jasný).

Takže, už to pro mě není jenom ta věc, kam vyfotíš salát Ceasar. Je to moje malá skromná závislost, malé životní příběhy nás fotografů amatérů, co si chceme pamatovat všechny naše radosti, sdílet je s ostatními a máme k dispozici chytrý telefon s internetem.
Tak jestli chcete svoje malé radosti sdílet i se mnou, hormony ovlivněnou, jsem tam jako Evicici. :)


Novoroční díkuvzdání mé drahé polovičce

7. ledna 2014 v 17:03 | Vlaštovka |  Ze života v ptačím hnízdě
Pracovat s vánoční výzdobou a koukat při tom na epizody seriálu, u kterého jsem prošvihla předvánoční premiéry mi asi moc nesvědčí. Nutně se mi v hlavě ustálila myšlenka, že den díkuvzdání by se měl přesunout za hranici starého roku, po odeznění novoročních kocovin a když už jsou všechny ohňostroje, co zbyly v garáži a v opilosti je někdo přehlédl, odpálené. Takže jsem si udělala své soukromé novoroční díkuvzdání. Bez krocana, nádivky a brusinkové omáčky. S dýňovým muffinem místo koláče. Děkovat za krásné věci by se mělo asi každý den ráno i večer, udělat výčet jednou ročně se mi zdá zoufale málo.

Přemýšlela jsem dlouho a když to teď shrnu, všechno, za co jsem vděčná, patří k mé drahé polovičce. Novoroční díkuvzdání mé drahé polovičce. Samotáři, otrávení láskou nebo holčičími žvásty, přeskočte na jiný článek... Dámy, došlo vám někdy, jak moc jsou pro nás důležití?

Jsem vděčná za to, že i další táhnoucí se rok je pořád se mnou, občas mě pochválí a i když jsem po jeho boku zestárla o patnáct kil a tři roky, nenašel si milenku a neobnovuje postelové svazky s bývalkami (nebo to aspoň umí skrývat natolik dobře, abych se tím netrápila). Jsem vděčná za to, že se z velkoměsta přestěhoval do bezvýznamné vsi, trpělivě předělal každou místnost v domě k mojí představě a moc neremcal, když jsem se rozhodla pro moderně modré zdi, bílé, béžové, fialové, červené. Jsem vděčná za to, že do našeho domu přivezl toho nejvíc ujetého border koliáka a předurčil tak půl zahrady a záhonky s kytkami k neodvratitelnému zániku.

Jsem vděčná za to, že mi půjčuje svoje auta i s benzínem a mlčí, když řídím jako prase. Jsem vděčná za to, že mi koupil všechny díly Padesáti odstínů šedi, i když jsem každý díl ponížila jako zaujatá kritička a nechává mě si ty sprosťárny číst, zatímco zabíjí příšery na PS3. Jsem vděčná, že si pamatuje moje narozeniny, že si pamatuje jak zoufale dlouho jsem chtěla bílé hodinky a že ví, že vždycky ocením a náležitě vyplýtvám dárkovou kartu do H&M. Jsem vděčná, že i když to tam nenávidí, bere mě do Ikei a vodí se se mnou za ruku. Jsem vděčná za to, že množství šál, které vlastním, okomentoval jen jednou. A jsem vděčná za to, že se naučil vařit domácí polívku a pamatuje si, jak dlouho vařit brambory.

Jsem vděčná za to, že mě má rád natolik, aby se se mnou vrhl ve svém nezkaženém věku do výchovy dítěte, za to, že bez keců odkýval jméno pro svou první dceru, které jsem v záchvatu radosti vymyslela a zabejčila se na něm, protože bychom všichni měli svátek v jednom měsíci. Za to, že se zdržuje protáčení očí, když jsem konečně propadla nakupovací mánii pro mimčo a jsem příšerně moc vděčná za to, že se mnou strávil celých 10 minut v H&M u jednoho stojanu s mini oblečením a přemýšlel jestli velikost 1-2 nebo 2-4 a při placení vtipkoval s rozněžnělou paní prodavačkou. Jsem vděčná za to, že s pochopením snáší termín Vopice a neříká naší dceři jménem, protože si myslím, že to nosí smůlu (a taky protože jsem prohlásila, že pokud jí ještě někdo bude oslovovat před narozením, na porodním sále jí přejmenuju). Jsem vděčná za to, že se nevyjádřil k počtu plyšových medvědů, které jsem ze své sbírky vybrala pro Vopici a taky za to, že mu nepřijde příliš brzo natírat a stavět dětskou postýlku. Jsem vděčná za to, že mi každý večer pokládá ruku na bříško, v naději, že už ho konečně Vopice kopne, že hned jak to bylo možné, chtěl ji vidět na obrázku u doktora a že byl u toho, když mi doktor řekl, koho to vlastně nosím pod srdcem. Jsem vděčná za to, že bude dokonalej táta.

Jsem vděčná za tu nejlepší a nejdražší polovičku, jakou mám a jakou mi všechny bývalky můžou s uslzenýma očima závidět a škubat si u toho vlasy.

Hormony ovlivněná, vděčná, chlubivá, s láskou. ♥