Duben 2014

Natálie, Tygřice, Bublina, Vopice

17. dubna 2014 v 17:13 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Chápu nenamalované, rozcuchané mámy, chápu výrazy a výkřiky jako spánkový deficit, přerušované muchlování (jsem divná, ale ten článek o naprosté ztrátě sexuálního apetitu bych po dvoutýdenním čekání prohodila oknem a autora poslala k psychiatrovi), při kojení se hubne (to každopádně, litry vody pro dostatek mlíčka a jídlo pokulhává, nestíhá se), Espumizan je to nejlepší pro vaše miminko, pračku budete zapínat každičký den, látkových plen není nikdy dost, pokud máte správného partnera, mateřství pro vás bude o něco snesitelnější...

O porodu, o tom jak je má drahá polovička nejdokonalejší chlap na světě a dvakrát tak dokonalý táta jindy, Natálie uječená Tygřice nafouklá Bublina mrštná jako Vopice sebou začíná v kočáru mrskat.


6.4. 16:17 (ta poslední kontrakce prostě nomohla přijít o minutu dřív, pochopitelně, mámo, co bys ještě chtěla). Jsem nádherná po tátovi (rozhodně jsem byla nejnádhernější v celé porodnici), ze spaní děláme stejné posunky a máma nás oba pořád pusinkuje (u táty víc mlaská). Po mámě mám jenom napasené tváře a nutkání škrábat. Border koliják si na mě konečně zvyknul a líže mi nohy, první noc jsme spali všichni separé - máma řvala, já řvala, pes štěkal a táta nadával. Ale milujou mě. :)

Nejdelší čekání. Ever!

5. dubna 2014 v 11:15 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Máme pět pracovních dní po, malinká je stále zapečená jako brokolice v sýru a nehodlá opustit moje břicho. Osvědčené recepty jako mytí oken, věšení záclon, bramboráky, kořeněná jídla (to je ta nejdebilnější a nejnepříjemnější rada, kterou kdo kdy vymyslel), běhání po schodech, červené víno, sex, sex, sex a sex, nefungují. Nicméně, některé části je zábavné zkoušet pořád dokola.
Takže, co ji tam drží a ze mě dělá nervózní nedočkavou hysterku?

Začala grilovací sezóna, my si koupili za pár šupů nový "americký" gril a kuřízky z něj chutnají dost obstojně. Kdybych měla vyhlídku, že když vylezu z bříška a o něco tak smyslně lahodného se připravím jen kvůli pravidelným dávkám mlíka, které mnou stejně jenom proteče a ani si ho nevychutnám, taky bych radši pořádně zaparkovala a zasekla se nohama do žeber.

Možná ji už teď děsně baví móda, oblíbila si H&Mko a nejspíš ji prostě baví cpát se se mnou do jedněch džínů a halenky. Ačkoliv se jí snažím vysvětlit, že má svého vlastního H&Mka plnou komodu už od nejmenší velikosti, v neutrálních barvách a bez čičmund na potisku, dřepí si na uších a mele si svou... Džíny na mámě jsou holt stylovější. Máma je asi stylovější. Nakupuje v H&Mku, táta to nesnáší, ale kupuje jí dárkový karty k narozeninám a vánocům.
Mezi námi děvčaty, je mi fuk, že je to tuctový krám a nakupuje tam každá rádoby lepší fashion blogerka, prostě ho mám ráda už od té doby, co můj nos začal větřit módu v obchodech. Svetry se mi nevytahají po prvním nošení a všechny si kupuju v Mkové velikosti (což mě jako velrybičku potěší), basic trička pod sáčko mají ve všech barvách duhy a neprosvítají z nich prsa, občas urvu kabelku s poloviční slevou a vydrží dva roky mého nositelského týrání a navíc mají dostatek kabinek na to, abych si mohla zkoušet dvacet pět věcí najednou a nikdo si toho nevšimne.

Nebo je prostě opravdu jen a jen po mně. Češe si vlasy, pětkrát mění barvu laku na nehty, aby si pak stejně nechala přírodní, protože na opálených ručičkách to vypadá nejlíp, sedmkrát se převlíká a zkouší všechny sluneční brýle, aby si nakonec zase vzala ty nejvíc onošené z ELLE. Zkrátka dělá všechny ty holčičí věci jen proto, aby mohla přijít pozdě jako máma. Hlavně stylově a aby na ní táta musel dlouho čekat v nastartovaným autě. Kdyby tak věděla, jak moc bude stylová. Od tety šéfový dostala bodíčko DKNY. A až bude s tátou koukat po sto patnáctné na Avengery, tak jedině ve spaciálních comfy super hrdinských dupačkách.
Pokud není po mně, ale po tátovi, už dávno by byla venku v monterkách i s nářadím po kapsách, a s cigárem v tlamě by slaňovala do studny.

Máma je teď momentálně strašně moc stylová. Všechny letní šatičky si vytahá na povalování na zahradě na sluníčku. A ten velký oblouk, z kterého trčí nohy? To je na dlouhou dobu všechno, co v těhotenství vidíte. Depilace a lakování nehtů jsou vážně fajn!



Taky jí prostě mohl jen vytočit fakt, že pořád nemá povlečenou postel. Z naprosto pochopitelných antialergických důvodů... No, jdu natáhnout prostěradlo.
Nebo mě miluje natolik, že nechce abych trpěla a tlačením zničila si tu typicky ženskou část těla. Raději si počká na jemný řízanec do břicha a vyjde na svět jako císařovna, ozářená reflektory porodního sálu. Zkrátka jako máma.

Poslední radost do botníku

2. dubna 2014 v 14:44 | Eva |  V šatně
Malinká už měla být dva dny mezi námi - není! Nejsem nedočkavá maminka s placentou místo mozku, dokonce jsem jí ani ještě nepovlíkla postýlku. Neklepu se nedočkavostí na to, až ji budu muchlat v náručí (dobře, možná trochu). Spíš mě unavuje cítit se jako polomrtvý hroch a přemýšlet o tom, jak se laicky pozná kopancem zlomené žebro, každé píchnutí v břiše hledat na diskuzi o miminech a po devadesáté si číst příznaky přicházejícího porodu podle zkušeností jiných žen.

A tak jsem na malinkou poprvé po dlouhých měsících přestala intenzivně myslet, nemluvily jsme spolu a já se vzala na nákupy a udělala jsem si poslední sobeckou radost na dlouhé věky dopředu. Koupila jsem si conversky. Sněhově bílé. Pochopitelně, že budou pořád špinavý, džíny je nenávratně obarví na modro a budou svítit na sto metrů.

Producíruju se v nich všude, kde je to jen trochu možné a může mi na ně někdo závistivě koukat. Na stylové sladění nemám nárok, protože jsem ráda, že se obě nacpeme do jedněch džín a v H&Mku nemají takový výběr barev na basic trička pro mámy (nějak jsem se do té řady zamilovala, dělá mě hezky těhotnou). Ladí mi aspoň bílé obroučky. Co na tom, že v nich vypadám jako Willy Wonka.


Love my new shoes