Květen 2014

Jsem závislá na Vopici

22. května 2014 v 16:50 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Za těch dneska už 46 dní jsme si na sobě vypěstovaly opravdu silnou závislost. Teda aspoň já. Vopice je vděčná asi za každou náruč, která jí pořádně pohoupe, ke mně jí táhnou hlavně ty velký prsa po ránu. Když vedle sebe máte někoho 24 hodin denně (23, občas chodí s babi na procházku nebo jedu nakoupit do Lidlu, protože se nám pravidelně v lednici myši hlady perou o oprátku), jinak to asi nejde. Že je to akutní jsem pochopila před výlohou v obchoďáku. Tam mě ostatně vždycky napadaly životní úvahy. David hlídal a poslal mě pro večeři a na nákupy, prý v klidu si to všude projdi, kup si něco hezkýho a nechvátej.

Courala jsem se v H&M, ohlížela se pořád kolem sebe, takže jsem vypadala jako dost nevybíravá zlodějka, co si do kabinky odnesla asi dvacet ramínek a nakonec si koupila jen dvoje dětské ponožky. Až v tu chvíli slečna na pokladně pochopila, že jsem se ohlížela jen proto, že jsem čekala odkud uslyším Vopičí křik, nic jiného jsem si nekoupila, protože po ztrátě roztomilého bříška se teď ve všem cítím jako prase a nic mi nesluší. A tak se na mě začala usmívat, nabídla mi, ať se pro radost prohrabu tou kosmetikou u pokladen a najdu si něco na kruhy pod očima a hodně růžovou tvářenku a tím strašně tajným kódem v mikrofonu odvolala tu strašně tajnou ochranku. Dost podobně to vypadalo i v jiných obchodech, takže v závěru jsem měla v kabelce jednu zlevněnou šálku, kterou stejně vytáhnu až na podzim, lak na vlasy a ty dvoje ponožky.

Před Marks & Spencer jsem na sebe koukla do výlohy - vypadala jsem jako opuštěný slamák v poli brambor nebo taky jako oškubaná husa, prostě zbídačeně, zoufale a oči mi vyčítavě lítaly do stran. Obrátila jsem se na patě, utíkala vystát frontu do Pandy a přemlouvat obsluhu, aby mi ještě v půl deváté udělali kebab s nudlemi, protože ho David miluje a ve všech čínských restauracích ho mají pokaždé vyprodaný. Pak jsem za pět devět brala v drogerce krabici Nutrilonu a platila hotově, prodavačka mě vyloženě chtěla pomilovat pohledem.

A doma? Vopice se chystala koupat a večeřet, očividně jsem jí ani trošku nechyběla, pusinky jí moc nezajímaly a pomuchlat se taky nechtěla. Sečteno podtrženo, byla jsem pryč dvě hodinky, domů jsem volala jen dvakrát a na fotky jsem se koukla jenom třikrát. Jsem milující máma.

Převracíme se o 180 stupňů

21. května 2014 v 22:01 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Nechodíme na rande, Kapitána Ameriku jsme viděli přerušovaně v pirátské kinokvalitě, nemáme co na sebe, protože sopka na vyžehlení přetéká a já kolem ní chodím tak opatrně, aby nevybuchla, po dvacátém praní během 14ti dnů jsme si bez většího přemlouvání přestavěli špajz na prádelnu a koupili chytrou pračku, co mi nalajnuje program na odpoledne a pošle smsku na procházku do lesa, kdyby se náhodou rozbila. Můj instagramový profil je zamořený mímovo fotkama, občas mýma a teď se možná rozjedou naše selfie - je to přece jenom hit a navíc si chci pamatovat každičkou událost, úsměv i řev, co jde zachytit na čtvercovou fotku a poslat do virtuálního alba. Taky jsme hostili oficiálně první houseparty pro Davidovo kolegy, která mě mimochodem hrozně bavila a Vopici asi taky, protože jsme skloubili grilování, houpání, popíjení a uspávání docela úspěšně a bez zbytečného řvaní.

Rozhodně se nám zlepšuje kondička - já mám pevné svaly na pravačce, David na levačce - to jak si mezi sebou přehazujem Vopici jak horký uhlí na střídání v houpání. Já už si na bolavý záda zvykla, Davidovi v nich ruplo, takže první volný večer, kdy babi hlídala, jsme romanticky strávili čekáním na pohotovosti a teď romanticky dochází na rehabilitace (nicméně je s námi doma a my se s Vopicí tetelíme blahem).

Peníze lítají oknem snad rychleji než při mojí předporodní krizi, kdy jsem nutně kupovala všechno, co bylo na seznamu mámovských serverů. Chůvička, ohřívačka, odsávačky, lahvičky a savičky, PLÍNKY, chrastící cokoliv, baterky do hracích opic, houpačky a kolotočů, Nutrilon, Nutriton (nemáme laktační krizi, máme jen nenažranou holčičku).

Ale mímo nás opravdu stmeluje. Rozumíme si a pusinkujeme se teď mnohem víc, mluvíme o sobě jako o mámě a tátovi, taky se máme víc rádi a přetékáme pochopením a vstřícností (v některých nocích to teda moc neplatí, to když je táta na prášcích proti bolesti a hrozně ospalej a máma unavená po velkém úklidu a hrozně ospalá a přetlačujeme se, kdo vyleze z postele, přebalí a nakrmí - u kojení je to teda docela jasný), vyfotili jsme si první společnou selfie, Vopice nám udělala photobombing (mám ještě čas hledat na googlu jak se to správně jmenuje), při malování prádelny jsme si kreslili barvou kníry. A když babi hlídala podruhý, jeli jsme do Ikei, koupili si dvoumetrovou deku pro dva a povlečení s kočičkama a já mohla řídit po dálnici!


Život se nám fakt převrátil o 180 stupňů a my s ním, ale taky mě o těch 180 v procentech baví mnohem víc. Ačkoliv je Vopici teprv 45 dní, je s ní docela prča. Jsem unešená z toho žvatlání, kulení očí a neúmyslných úsměvů, z toho jak vyrostla o šest centimetrů, tloustne jako buřtík a drží sama hlavu. Míň unešená jsem z toho, jak umí hezky vřeštit, takže ta Vopice jí zůstane asi napořád.