Rodila se Vopice, ve zkratce

24. listopadu 2014 v 11:11 | Eva |  Ze života v ptačím hnízdě
Modlila jsem se, aby se Vopice zdržela ještě o den dýl a mohla jít ven pěkně jako císařovna bříškem, já to mohla prospat a ušetřit si těch pekelných 14 hodin. Když jsem tam čekala, ležela v křečích a David mi jel koupit džus (který jsem si stejně nemohla dát), byla tam na kontrole další potermínová mladá máma a když jí řekli, že chlapeček půjde na císaře, rozeřvala se na celou nemocnici. A já se rozeřvala taky, protože bych s ní ve vteřině měnila (po hodině křečí by to taky vzdala).

Začalo to pěkně v noci, nenápadně. Kdybych rodila podruhý, zůstala bych v pelechu u televize klidně do oběda a pak pomalu vyrazila. Ale já neznalá blbka jsem vydržela čekat jen do tří do rána, povlékla jsem Vopici postel, dala si sprchu a jeli jsme. David byl asi v horší formě než já, protože nechal doma peněženku. Takže s křečí po čtyřech minutách jsem vybírala v bankomatu, aby mohl mít porod v přímém přenosu (ono to totiž není přirozeně zadarmo a já jsem pořád doufala, že to bude strašně drahý a rozmyslí si to, protože jsem ho tam bytostně nechtěla).

No, nerozmyslel. Na příjem mě zapsali hned ve tři a pak jsme jen pořád čekali na doktorku, tablety, urychlovací zákroky, při každé chuti na cigaretu se musel převlékat do civilu a mazat čtyři patra ven - a že jich musel mít dost a půlku oželil.
Mužský u porodu? Je to dost individuální. David byl u všeho a v tu chvíli jsem ho nenáviděla za to, že mě vidí ve stavu, kdy jsem se cítila naprosto bezmocná. Pak ten stav přešel v naprostou paniku a hysterii. A nakonec jsem byla ustrašená jako štěně. Objímal mě, hladil, říkal, že jsem hrozně statečná. A vyladil to tím, že je mu mě strašně líto. A když jsem nadávala, že chci epidural, bál se i za mě, že to napíchnou špatně a já se nebudu moct hýbat. Protože mě to v tu chvíli bylo jedno a doufala jsem že aspoň omdlím bolestí.

No a dál už to rozebírat nebudu, tím si projde každá máma sama. Všechny mi řekly, že jak sevřu Vopici v náručí, všechno utrpení bude zapomenuto. Vyčítám jí to doteď. Práh bolesti mám trošku jinde než je v normě. Pochopila jsem, že porod bolí, David je neuvěřitelnej, Epidural je mocná věc, pokud vám ji podají dřív než půl hodiny před sálem!

Přestože jsem od loňských Vánoc dost mobilní a vše dokumentující člověk (HTC, že jo), za celou tu dobu se udělala jen jedna fotka. Ráno ve tři, když mi ještě bylo do smíchu a nudili jsme se.


Moje drahá lepší polovička. Táta mojí dcery. Neradil, neříkal tlač, při potupném pročištění šel pryč, nedělal ksichty, neomdlel, nefotil mě, nekoukal kam neměl, balil mě asi stopadesátkrát do ručníku (protože porodbába mi řekla že sprcha pomáhá, tak já tam pořád lítala) a to nejdůležitější nakonec - držel mi vlasy, když jsem zvracela bolestí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veronica Mathers. Veronica Mathers. | Web | 15. ledna 2015 v 16:43 | Reagovat

Máš na přítele/manžela štěstí, toho se drž =) ne každý se takhle při porodu chová

2 bien bien | E-mail | Web | 2. dubna 2015 v 11:35 | Reagovat

A co pokračování? Těšila jsem se na další články, o miminku, jak se máte, jak to zvládáte... a nic :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama