Krásou posedlá

Bež, lesem do borůvek

25. července 2013 v 16:32 | Vlaštovka
Myslím, že běhání se přeceňuje. Obzvlášť u nás, co máme víc kil, než je dovoleno.
Zběhlí běžci, dál nečtěte.

Čmajzla jsem mamině legíny, oprášila ty boty z éry spinningového nadšení, koupila si další sportovní podprsenku, nahrála si do mp3ky (jo,jo, někdo ji ještě používá) motivační songy z klipů, ve kterých pětiměsíční úsilí sfouknete za pět minut a ušila si čelenku. Čelenku! Taky jsem si k tomu vyzkoušela 30ti denní výzvu na pěkný zadek (nejsem si jistá, jestli funguje, pořád si připadám jako kobyla) a ploché břicho (ha,ha). A jedla jsem pravidelně.



Začala jsem pěkně, poctivě, neflákala jsem se. Proběhla jsem vesnicí, zamířila do lesa, střídala běh s chůzí, abych neumřela na břišní křeč a doplňovala tekutiny. Na běh neexistuje lepší terén, než les. Nikde jinde neroste tolik borůvek, takže si nemůžete obarvit boty na fialovo. Nikde jinde taky není tolik větví a co jsem slyšela, jizvy na nohách jsou moc in! Taky nikde jinde nežije tolik krvelačných dravců jako komáři nebo mušky, kteří milují vaše zpocené tělo, létají kolem vás dokud se nezastavíte a pak se na vás vrhnou. Nikde jinde nemůžete skákat přes pařezy a chytat sluchátka, co vám při dopadu na povel vyletí z uší. A opravdu nikde jinde nemůžete mít infarkt z pejskaře, kterého neslyšíte a zjeví se za stromem, soucitně se na vás usměje, sjede vás očima a jde dál. V půlce kopce jsem měla velmi jasné pocity.


Večer jsem si vyléčila klouby, mažu si drápance, kontroluji nehýbající se váhu a lžu si do kapsy. Jsem cinická sebe sama mučící sadistka, zítra půjdu znovu.

Spinning zdevastované začátečnice

5. prosince 2012 v 11:33 | Vlaštovka
Od minulého týdne se zadek uzdravil, už se mnou občas i promluví. Po schodech skáču jak avatar a dýchám docela pravidelně. A tak nevidím další důvod, proč se do toho neuvrtat znovu. (Pochopitelně, večer v 7 už ho uvidím trochu zřetelněji, ráno v 9 budu znovu tlouct hlavou do zdi. A opět si budu moct nalepit na zadek cedulku zdevastovaná začátečnice.)

Nicméně, od posledně jsem se poučila. Easytonky zůstanou ve skříni na lehké procházky - koupila jsem si nové boty! (Tu kauzu, kdy jsem přišla do specializované sportovní prodejny a věnoval se mi prodavač, oblečený Reebokem od hlavy až k patě, se mi chce zmínit jen oklikou. Po tom, co jsem vyslovila slovo spinning, na mě koukal jako na debila a u stejně vypadající kolegyně se ujistil, jestli je to chození po pásu nebo druh jógy. A tak jsem specializovanou prodejnu opustila a koupila si botky o pár obchodů vedle se slevou.)
Tu vtipnou sportovní podprsenku, co připlácne prsa k tělu a dekolt se zmenší o dvě písmena, měli ve slevě taky. Vycpané cyklistické kalhoty mi půjčila maminka (díky tomu, kdo vymyslel elastická vlákna). Ručník na otírání potu - moc fajn věc. A pořádná sportovní láhev byla kupodivu taky doma ve skříni.

Jsem lépe vybavena, vím, co bude, mám pevnou gumičku do vlasů, gel na bolest a naučila jsem se viditelně vztyčit prostředníček na nekompromisní instruktory.


Spinning party vol. 2

Spinning bolí, můj zadek se mnou nemluví

30. listopadu 2012 v 14:51 | Vlaštovka
Vážně, vážně, vážně a se vší a naprostou upřímností se omlouvám svému zadku! Veřejně se omlouvám a tajně doufám, že už se mnou začne spolupracovat a nechá mě sednout si na tvrdou dřevěnou lavičku, kamenné schody nebo na stůl. Opravdu už dlouho nevydržím sedět na polstrované kožené židli v kanceláři. Omlouvám se i svým stehenním svalům a vážně prosím, nechte mě sejít těch třicet schodů, jinak se z téhle kanceláře nikdy nedostanu. Jen šplhat se nahoru bylo ranním výkonem na 5 minut.

Nicméně, teď zadek přestane poslouchat. Spinningová lekce byl vážně zážitek. Kouknu vpravo na padesátiletou zasloužilou cizí matku s šátkem na hlavě, rudá jako mák - ani na chvíli nezastavila. Kouknu vlevo na svou milovanou budoucí tchýni, rudou o trochu míň než mák - nezastavuje, písnička od Kabátů ji burcuje k neskutečné rychlosti kmitání nohou (kdyby to šlo, už by s tím kolem odjela). Kouknu před sebe, lektorka, která mě na začátku uklidňovala a doporučovala mi se nepřepínat a držet si své tempo, na mě upíná zrak a nekompromisně mě přesvědčuje, že bych si měla přidat zátěž, zrychlit tempo a střídavě se zvedat ze sedačky.

Takže, odnesla jsem si pár ponaučení. Cyklistická čelenka, kterou měly všechny ženy kolem, není směšná věc - když se potíte jako prase a pot vám kape na ruce, vyplatí se. Easytonky jsou sakra nevhodné boty na kolo - ty plošky, díky kterým se hubne, nejsou moc příjemné vyrýsované v chodidle, bolí to. A ty vtipné vycpané cyklistické kalhoty? Doufám, že budou mít mojí velikost.
Až se můj zadek umoudří a my si spolu budeme moct vážně pohovořit, jemně mu sdělím, že jsme objednáni na další lekci.

Snad mu tenhle zadek jako argument bude stačit.


Spinning, můj milý zadku

29. listopadu 2012 v 14:34 | Vlaštovka
Můj milý zadku, těš se. Máš zarezervované místo na sedačce spinningového kola. Já se budu těšit taky.

Absolutně nemám představu, do čeho jsme se to uvrtali. Sice mi to vysvětlovalo několik lidí, ale výsledky se vždycky nějak liší od předpokladů. Nějak si nedovedu představit to DJe za mixážním pultem, co mi pouští motivační songy pro pohyb. K pohybu mě vždycky vyburcovala jen Eye of the Tiger a se zbytkem sportovního CD to šlo do kopřiv. Moc si nedovedu představit, jak se budu šplhat do imaginárního kopce s Katty Perry za hlavou.

Spinning party tonight





















Můj milý zadku, předem se ti omlouvám. Ale vzala jsem ti aspoň ty nejpohodlnější kalhoty, co doma mám.

Sbohem nudné pracovní dny

7. září 2012 v 14:50 | Vlaštovka
Ten týden se neskutečně vlekl. Každý den se mi zdál delší a delší (obzvlášť ty poslední dva prozvracené a s hlavou jako střep - ne, netýká se to kocoviny). Ale teď je tam. Pátek. Září v kalendáři jako jediná hvězda na obloze (možná to bude těmi dvaceti kroužky zeleným zvýrazňovačem). Na srdce mě hřeje cedule na dveřích s otevírací dobou jen do 16:00. Občas si ještě odběhnu na toaletu a spolupracovníci poslouchají dávivé zvuky, ale je mi líp. Je pátek, jsem téměř vyléčená! A přichází víkend (pokaždé mi to připadá jako malé prázdniny, ale když to sečtu, nestojí to za nic - jsou to jen dva zpola prospané dny, sobota a neděle, hotovo, konec). Ač nejsem sportovně založená - ostatně, je to na mě vidět…, těším se na ty formující tenisky, novou fleecovou mikinku z výprodeje, co hřeje na kůži i na duši, na sedmimetrové vodítko, Jacka a velkou láhev vody. Sbohem nudné pracovní dny.

Weekend plan!


PS: Tenhle článek nemá nic společného s tím, že jsem včera půl večera sledovala Zhubni nebo přiber na kanále pro ženský.

Vlaštovka v teniskách

10. srpna 2012 v 12:22 | Vlaštovka
Po několika dnech nervózního kontrolování emailu, po několika stornech objednávky ze strany dodavatelů, po několika dalších objednávkách, po depresi ze zkušeností s poštou a jejím způsobem doručování balíků, mi konečně ta úhledně zabalená krabice (černá neprůhledná folie, přelepená lepící páskou s potisky A3 přesně do tvaru mašle na dárku) přistála na pultíku mého pracovního koutku, přesně ve výši očí. Roztěkaně jsem podepisovala modrobílé papíry, na poslíčka jsem se usmívala, jakoby mi donesl elixír věčného mládí, současně a nenápadně jsem ho vystrkovala ze dveří kanceláře a zároveň brala do ruky nůž (ten na dopisy, pochopitelně). A jen co se dveře zaklaply, úhledný nebo neúhledný, rozpárala jsem balík a dychtivě téměř slintala dovnitř. A byly tam, v oceánově modré krabici, schovány pod účtenkami, návodem, který stejně neobsahoval nic zajímavého, a pod tím lehounkým šustivým papírem, co svým zvukem vždycky signalizuje nový přírůstek do botníku, vycpány papírovými kuličkami z nekvalitního, trhajícího se materiálu, ověšeny cenovkami - moje nové tenisky.

A je mi jasné, že řada sportuznalých okamžitě začne vykřikovat hesla klamavá reklama nebo pokuta pro Reebok. Třebaže nefungují, znáte ten efekt placeba? Tyhle boty vás donutí chodit, donutí vás udělat tolik kroků, co jste za poslední rok neudělali, a to vše za vidinou, že se vám zformuje zadek a nohy. A oni se zformují - ne kvůli zázračným botám, ale kvůli tomu pohybu, které vás ty zázračné boty nutí dělat.
Beztak, moje nohy už po teniskách volaly, protože dobíhat koliáka v balerínkách nebo jarmilkách je docela o držku, a zapíchané jehličí a písek z cesty v botě taky není nic moc. Své nohy mám ráda a přeju jim skutečné tenisky - ne ty z Deichmanna, podle poslední módy placatých podrážek, ne ty z cizokrajných tržnic, co nosí naše babičky na borůvky a rozhodně ne modrobílé promokavé Nike, ceněné v tisících. Teď mám tyhle. A navíc, byly ve slevě. ;)

Pes skáče nahoru, kila padají dolů

23. července 2012 v 9:50 | Vlaštovka
Znáte tu reklamu od Googlu? Ťapko, Ťapko, stůj... Jéé, vy máte stejného psa! Začíná něčím ve smyslu dotazu jak zhubnout a odkazu běhání se psem. Ač jsem ještě před měsícem měla depresi z narůstajících tukových polštářů téměř na každém záhybu těla, teď si hrdě každý den stoupám na váhu a usmívám se - kila začínají pomalu zase padat dolů... A proč? Protože mám pohodlné turecké kalhoty, modré tílko a šedou mikinu, paty nedrásající trepky do lesa, sluneční brýle z ELLE a především border kolii (koliáka). Další z mnoha důvodů, proč mít ráda svého psa! ;)

Diet.

YVES ROCHER

2. července 2012 v 14:24 | Vlaštovka
Děkuji za letní výprodeje v obchodních domech, za dobrou výplatu a za kulaté narozeniny, přičemž všechny tyto detaily přispěly k tomu, že jsem roztrhala stránky katalogu Avonu, zahodila katalog od drogerií a zamířila do těch miniaturních rohových krámečků značky Yves Rocher ve všech obchodních domech (pamatuji si, jak v mém dětství tam bývalo pro mámu moc draho a pro mě nudno a ujasňuji si, jak tam teď obě vztekle běháme a necháváme tam výplaty). Jako milovnice velkých peněženek miluju i zákaznické karty. Spoustu zákaznických karet. A díky ní jsem rozšířila už tak praskající police v koupelně o další voňavou nálož přírodní kosmetiky. A nutno říct, že můj čumák je mi víc nežli vděčný, stejně tak i zbytek těla. Plus jedna další výhoda - obchod, kde se o vás někdo stará, poradí vám, co je pro vás nejlepší a rozkrájí se, aby vám nabídl to nejlepší, i když by vlastně ani nemusel. Za své éry prodavačky všech možných obchodů jsem pozornosti rozdala moře a teď se mi opravdu moc zamlouvá, když mi ji někdo vrací zpět.

In love with Yves Rocher

I love...♥

15. listopadu 2011 v 16:02 | Vlaštovka
Myšlenky mi uklouzly, penízky se rozkutálely, ale já si po neskutečně dlouhé době udělala radost. Sbalila jsem si pár korunek v naivitě, že je utratím třeba za něco užitečného a vlezla do té nejdražší drogerie a parfumerie, která se dá v Plzni najít. A okamžitě jsem si zamilovala ten jiný svět. Pokud jsem chtěla, prodavačky okolo mě skákaly a nosily mi to nejúžasnější a nejvoňavější zboží, o které jsem třeba ani neměla zájem, pokud jsem chtěla soukromí na rozmyšlenou, mile se stáhly do kouta, pokud jsem chtěla poradit, jestli by ke mně šla lépe vůně vanilky nebo maliny s jogurtem, poctivě je se mnou očichaly a představovaly si stejné obrázky jako já. A pokud jsem se prostě chtěla jenom kamarádit a podrbat si o tom, jak v DKNY ponížili Be Delicious nějakou medovou příměsí, jejich popis práce dobrovolně zahrnoval i to. Takže ano, včera jsem se stala roztomilou a movitou fiflenkou s francouzskou pěkně po domácku vyrobenou manikúrou, byla jsem ověšena jako vánoční stromek všemi papírovými taškami z drahých krámů, byla jsem středem pozornosti v každém krámečku a náramně jsem si to po těch dnech neutichající otročiny ve VIP koutcích, kde stejně náročně obsakuji movité potencionální zákazníky já, užila. Udělala jsem si radost, doplnila sbírku těch tělových zbytečností a všude za mnou se v těch mrazivých, zmrlzou rosou pokrytých dnech táhne vůně jahod a malin.
 
 

Reklama