Ze života v ptačím hnízdě

Čas jít dál

19. června 2015 v 15:10 | Eva
Měla jsem na začátku spoustu chutí psát o každém uprdnutí Vopice, o každém jejím kroku a novém zubu a vést takový lehce ironický deník o tom, jak být fakt IN jednadvacetiletou mámou. A pak jsem si uvědomila, že s ní radši ty všechny věci budu prožívat, psát si je do hlavy a za dvacet let si na ně budu moct vzpomenout a říct jí, že jsem byla live u toho, když udělala první krok. Ne, že jsem čučela do notebooku a psala o tom, jak brzy udělá první krok. (Protože Vopice toho za celou dobu moc nenaspala a když už spala, mojí pozornost měla domácnost. Takže online šlo být, když se na chvíli plně zabavila ovladačem od PS3 nebo ovladačem od DVD - a to ne protože bych byla nezodpovědná a nechávala dostupně věci válet všude, ale protože jí nic jinýho nebavilo).

Tak jsem si prostě užívala chvil s ní. A sem napsala jen občas, když byla chvilka. A taky asi proto mě někdo bez varování nebo aspoň dodatečné informace vykopnul z autorského klubu. Nenapsala jsi, tak jdi do háje, my ti taky nenapíšeme. Nebudu lhát, zamrzelo mě to. Dost jasně si vzpomínám na ten zářivý pocit, když mě tenkrát přijali a já to nadšeně vyprávěla každému, kdo mě v blogu podporoval. Pro ně to neznamenalo nic, pro mě půl světa. Teď s odstupem času, kdy trávím celý den venku mezi písky a hračkami, je mi to jedno. Všechna mrzutost je pryč. Posuneme se dál.

Zpátky k nám. Vopici jsou dva měsíce přes rok. Mě je 23. Davidovi 25. Psovi 3. Pořád máme ty samý auta. Já jsem teď blond máma s další tetovačkou navíc a mám nový Kingsman brejle. David se zbavil culíku. Budeme se stěhovat. Do sto let starý chalupy na konci vsi, u rybníka. Říkám jí Farma.

Farmou jsem natolik nadšená a zároveň zděšená, že o ní povedu nový blog. O Farmě, o nás, o tom jak se z maloměšťačky stanu vesničankou a jak budu pěstovat bylinky, sázet brambory a třeba jednou chovat slípky. O tom, jak nás to buď zadupe do země nebo pozvedne do oblak. O tom, jak mě bude znovu ničit den po dni delší rekonstrukce...


Udělala jsem první krok. Založila jsem blog v bloggeru. Každý den si hraju s nastavením vzhledu, postupně ho piplám jako svoje dítě. Až bude Farma konečně papírově opravdu naše, koupím si konečně Hunter holínky, zasadím petržel (protože do Vopičích polívek nestíhá v květináči dorůstat) a začnu s psaním. (A třesu se na to)...


Budu ráda, když mě navštívíte a budete se mnou sdílet život na Farmě. Slibuju fotky Farmy, depresivní fotky z rekonstrukce, selfie s krumpáčem a Vopičí momentky.

Two Dots Swallow mám ráda. Mám ráda tu holku, která ho psala. Od nácti přes cet, než jí život změnila blonďatá Vopice. Nechci ho smazat, nechci o něj přijít. Chci se sem občas vrátit a přečíst si, jak se měla dobře a bezstarostně...

Rodila se Vopice, ve zkratce

24. listopadu 2014 v 11:11 | Eva
Modlila jsem se, aby se Vopice zdržela ještě o den dýl a mohla jít ven pěkně jako císařovna bříškem, já to mohla prospat a ušetřit si těch pekelných 14 hodin. Když jsem tam čekala, ležela v křečích a David mi jel koupit džus (který jsem si stejně nemohla dát), byla tam na kontrole další potermínová mladá máma a když jí řekli, že chlapeček půjde na císaře, rozeřvala se na celou nemocnici. A já se rozeřvala taky, protože bych s ní ve vteřině měnila (po hodině křečí by to taky vzdala).

Začalo to pěkně v noci, nenápadně. Kdybych rodila podruhý, zůstala bych v pelechu u televize klidně do oběda a pak pomalu vyrazila. Ale já neznalá blbka jsem vydržela čekat jen do tří do rána, povlékla jsem Vopici postel, dala si sprchu a jeli jsme. David byl asi v horší formě než já, protože nechal doma peněženku. Takže s křečí po čtyřech minutách jsem vybírala v bankomatu, aby mohl mít porod v přímém přenosu (ono to totiž není přirozeně zadarmo a já jsem pořád doufala, že to bude strašně drahý a rozmyslí si to, protože jsem ho tam bytostně nechtěla).

No, nerozmyslel. Na příjem mě zapsali hned ve tři a pak jsme jen pořád čekali na doktorku, tablety, urychlovací zákroky, při každé chuti na cigaretu se musel převlékat do civilu a mazat čtyři patra ven - a že jich musel mít dost a půlku oželil.
Mužský u porodu? Je to dost individuální. David byl u všeho a v tu chvíli jsem ho nenáviděla za to, že mě vidí ve stavu, kdy jsem se cítila naprosto bezmocná. Pak ten stav přešel v naprostou paniku a hysterii. A nakonec jsem byla ustrašená jako štěně. Objímal mě, hladil, říkal, že jsem hrozně statečná. A vyladil to tím, že je mu mě strašně líto. A když jsem nadávala, že chci epidural, bál se i za mě, že to napíchnou špatně a já se nebudu moct hýbat. Protože mě to v tu chvíli bylo jedno a doufala jsem že aspoň omdlím bolestí.

No a dál už to rozebírat nebudu, tím si projde každá máma sama. Všechny mi řekly, že jak sevřu Vopici v náručí, všechno utrpení bude zapomenuto. Vyčítám jí to doteď. Práh bolesti mám trošku jinde než je v normě. Pochopila jsem, že porod bolí, David je neuvěřitelnej, Epidural je mocná věc, pokud vám ji podají dřív než půl hodiny před sálem!

Přestože jsem od loňských Vánoc dost mobilní a vše dokumentující člověk (HTC, že jo), za celou tu dobu se udělala jen jedna fotka. Ráno ve tři, když mi ještě bylo do smíchu a nudili jsme se.


Moje drahá lepší polovička. Táta mojí dcery. Neradil, neříkal tlač, při potupném pročištění šel pryč, nedělal ksichty, neomdlel, nefotil mě, nekoukal kam neměl, balil mě asi stopadesátkrát do ručníku (protože porodbába mi řekla že sprcha pomáhá, tak já tam pořád lítala) a to nejdůležitější nakonec - držel mi vlasy, když jsem zvracela bolestí.

What's in my bag

2. srpna 2014 v 21:48 | Eva
Miluju články typu What's in my bag/Co je v mojí kabelce. Je to moje soukromá úchylka, pídit se po tom, co všechno holky nosí v kabelkách. Jasně, že módní blogové ikony tam mají hlavně iPhone a spoustu krytů na výměnu, sluchátka a nějaký hodně drahý typ Nikkonu. Ha, ha.
A taky miluju, když mi někdo podrží kabelku, prohne se ke straně a zkřiví obličej ve větě Co v tom proboha taháš?! No, konečně se mám na co vymlouvat. Protože všechny milující mámy mají prý v kabelkách to samé.


Deodorant. Lady Speed Stick. Jako jediný fakt funguje. A tím myslím fakt. Protože Vopída už má přes sedm kil.
Parfém. Protože potřebuju zůstat trochu ženská a holčičí. Sice ať voním po mlíku, po sprcháči, vůbec nebo Marcem Jacobsem, nikdy není zmatená, pořád se na mě směje jako na mámu a má mě strašně ráda.
Malovátka. Potkala jsem před pár týdny u doktora mámu se stejně starým prtětem. Kruhy pod očima jí visely až k bradě, barvu v obličeji měla stejnou jako Edward v prvním díle Stmívání a bonusová kila po porodu se jí kulatily ve tvářích. A když jsem se podívala doma do zrcadla, rozbrečela jsem, protože jsem vypadala úplně stejně. Od té doby trávím Vopídy ranní dospávání v koupelně s růžovou kouzelnou taštičkou a bez ní neujdu ani krok. Protože jinak bych poslouchala to o holkách, co berou krásu. No, s arsenálem z YR těžko.


Pampersky. Premium Care. Je to nejvyšší Pampers level a jsou úžasný, protože když je plínka fakt plná, celá čárka podél postupně zmodrá. Takže žádné ztráty. A to, co ušetří mámy na plenkách z Teska, by mohly klidně nacpat do těchhle. Protože spotřeba jedny prémiovky = dvě balení Tesko plínek. Boží.
Vlhčené ubrousky a krémík na zadek. Dochází děsně rychle. Děsně! Protože jsou kromě dětské prdelky na všechno. Na špinavé ruce, obličej, prach, zapatlané sklo, prostě na VŠECHNO.
Látkové plínky s vopičkama. Jsou univerzální a úžasné na všechno přebalování, krmení, blinkání, slintání, přikrývání, zatmívání, utírání... A čisté taky dochází děsně rychle.
Náhradní šatník. Miminka zvrací. Miminka zvrací, i když si odkrknou. Miminka zvrací, i když jsou před jídlem. Miminka zvrací pořád.


Vopičí hračkářství. Jedna chrastí, druhá hraje a obě se dají pověsit na autosedačku i kočár a malinká je miluje asi víc než mě a tátu dohromady.
DUDLÍK. Nejmocnější zbraň. Ever! Bohužel, naše zhýčkaná dcera prostě nechce ty krásné dudlíky od MAM, Aventu nebo NUKu, co dostala a má jich plný šuplík. Ale tahle růžovohnědá příšernost z Globusu ji činí neskutečně spokojenou a šťastnou. A berte dítěti štěstí. Horší než bonbón.
Čajík. Protože aspoň jedna máme pořád žízeň.


Mouchy. Vypadám v nich jako nafintěná kráva, obzvlášť když jedeme Alfou, ale jako jediné brýle, které mám (a že je jich hodně od té doby, co nosím kontaktní čočky) pokryjou celou oční oblast, takže na řízení jsou perfektní. Vždycky vidím a snižuju riziko našeho nabourání na minimum. A nikdo mě v nich nepozná, když páchám malý přestupek v zákazech odbočení (protože objíždět Bory ve čtyři odpoledne, v autě s rozbitou klimoškou a nervózní upocenou Vopídou na sedačce stojí za tři tečky).
Peněženka. Protože to všechno něco stojí.
A moje boží kabelka. Boží, protože tohle všechno pojme, ještě do ní nacpu i menší nákup a vypadám s ní docela obstojně.

No a jasně, že mojí sladkou módní spolucestující mám vždycky sebou.

Jsem závislá na Vopici

22. května 2014 v 16:50 | Eva
Za těch dneska už 46 dní jsme si na sobě vypěstovaly opravdu silnou závislost. Teda aspoň já. Vopice je vděčná asi za každou náruč, která jí pořádně pohoupe, ke mně jí táhnou hlavně ty velký prsa po ránu. Když vedle sebe máte někoho 24 hodin denně (23, občas chodí s babi na procházku nebo jedu nakoupit do Lidlu, protože se nám pravidelně v lednici myši hlady perou o oprátku), jinak to asi nejde. Že je to akutní jsem pochopila před výlohou v obchoďáku. Tam mě ostatně vždycky napadaly životní úvahy. David hlídal a poslal mě pro večeři a na nákupy, prý v klidu si to všude projdi, kup si něco hezkýho a nechvátej.

Courala jsem se v H&M, ohlížela se pořád kolem sebe, takže jsem vypadala jako dost nevybíravá zlodějka, co si do kabinky odnesla asi dvacet ramínek a nakonec si koupila jen dvoje dětské ponožky. Až v tu chvíli slečna na pokladně pochopila, že jsem se ohlížela jen proto, že jsem čekala odkud uslyším Vopičí křik, nic jiného jsem si nekoupila, protože po ztrátě roztomilého bříška se teď ve všem cítím jako prase a nic mi nesluší. A tak se na mě začala usmívat, nabídla mi, ať se pro radost prohrabu tou kosmetikou u pokladen a najdu si něco na kruhy pod očima a hodně růžovou tvářenku a tím strašně tajným kódem v mikrofonu odvolala tu strašně tajnou ochranku. Dost podobně to vypadalo i v jiných obchodech, takže v závěru jsem měla v kabelce jednu zlevněnou šálku, kterou stejně vytáhnu až na podzim, lak na vlasy a ty dvoje ponožky.

Před Marks & Spencer jsem na sebe koukla do výlohy - vypadala jsem jako opuštěný slamák v poli brambor nebo taky jako oškubaná husa, prostě zbídačeně, zoufale a oči mi vyčítavě lítaly do stran. Obrátila jsem se na patě, utíkala vystát frontu do Pandy a přemlouvat obsluhu, aby mi ještě v půl deváté udělali kebab s nudlemi, protože ho David miluje a ve všech čínských restauracích ho mají pokaždé vyprodaný. Pak jsem za pět devět brala v drogerce krabici Nutrilonu a platila hotově, prodavačka mě vyloženě chtěla pomilovat pohledem.

A doma? Vopice se chystala koupat a večeřet, očividně jsem jí ani trošku nechyběla, pusinky jí moc nezajímaly a pomuchlat se taky nechtěla. Sečteno podtrženo, byla jsem pryč dvě hodinky, domů jsem volala jen dvakrát a na fotky jsem se koukla jenom třikrát. Jsem milující máma.

Převracíme se o 180 stupňů

21. května 2014 v 22:01 | Eva
Nechodíme na rande, Kapitána Ameriku jsme viděli přerušovaně v pirátské kinokvalitě, nemáme co na sebe, protože sopka na vyžehlení přetéká a já kolem ní chodím tak opatrně, aby nevybuchla, po dvacátém praní během 14ti dnů jsme si bez většího přemlouvání přestavěli špajz na prádelnu a koupili chytrou pračku, co mi nalajnuje program na odpoledne a pošle smsku na procházku do lesa, kdyby se náhodou rozbila. Můj instagramový profil je zamořený mímovo fotkama, občas mýma a teď se možná rozjedou naše selfie - je to přece jenom hit a navíc si chci pamatovat každičkou událost, úsměv i řev, co jde zachytit na čtvercovou fotku a poslat do virtuálního alba. Taky jsme hostili oficiálně první houseparty pro Davidovo kolegy, která mě mimochodem hrozně bavila a Vopici asi taky, protože jsme skloubili grilování, houpání, popíjení a uspávání docela úspěšně a bez zbytečného řvaní.

Rozhodně se nám zlepšuje kondička - já mám pevné svaly na pravačce, David na levačce - to jak si mezi sebou přehazujem Vopici jak horký uhlí na střídání v houpání. Já už si na bolavý záda zvykla, Davidovi v nich ruplo, takže první volný večer, kdy babi hlídala, jsme romanticky strávili čekáním na pohotovosti a teď romanticky dochází na rehabilitace (nicméně je s námi doma a my se s Vopicí tetelíme blahem).

Peníze lítají oknem snad rychleji než při mojí předporodní krizi, kdy jsem nutně kupovala všechno, co bylo na seznamu mámovských serverů. Chůvička, ohřívačka, odsávačky, lahvičky a savičky, PLÍNKY, chrastící cokoliv, baterky do hracích opic, houpačky a kolotočů, Nutrilon, Nutriton (nemáme laktační krizi, máme jen nenažranou holčičku).

Ale mímo nás opravdu stmeluje. Rozumíme si a pusinkujeme se teď mnohem víc, mluvíme o sobě jako o mámě a tátovi, taky se máme víc rádi a přetékáme pochopením a vstřícností (v některých nocích to teda moc neplatí, to když je táta na prášcích proti bolesti a hrozně ospalej a máma unavená po velkém úklidu a hrozně ospalá a přetlačujeme se, kdo vyleze z postele, přebalí a nakrmí - u kojení je to teda docela jasný), vyfotili jsme si první společnou selfie, Vopice nám udělala photobombing (mám ještě čas hledat na googlu jak se to správně jmenuje), při malování prádelny jsme si kreslili barvou kníry. A když babi hlídala podruhý, jeli jsme do Ikei, koupili si dvoumetrovou deku pro dva a povlečení s kočičkama a já mohla řídit po dálnici!


Život se nám fakt převrátil o 180 stupňů a my s ním, ale taky mě o těch 180 v procentech baví mnohem víc. Ačkoliv je Vopici teprv 45 dní, je s ní docela prča. Jsem unešená z toho žvatlání, kulení očí a neúmyslných úsměvů, z toho jak vyrostla o šest centimetrů, tloustne jako buřtík a drží sama hlavu. Míň unešená jsem z toho, jak umí hezky vřeštit, takže ta Vopice jí zůstane asi napořád.

Natálie, Tygřice, Bublina, Vopice

17. dubna 2014 v 17:13 | Eva
Chápu nenamalované, rozcuchané mámy, chápu výrazy a výkřiky jako spánkový deficit, přerušované muchlování (jsem divná, ale ten článek o naprosté ztrátě sexuálního apetitu bych po dvoutýdenním čekání prohodila oknem a autora poslala k psychiatrovi), při kojení se hubne (to každopádně, litry vody pro dostatek mlíčka a jídlo pokulhává, nestíhá se), Espumizan je to nejlepší pro vaše miminko, pračku budete zapínat každičký den, látkových plen není nikdy dost, pokud máte správného partnera, mateřství pro vás bude o něco snesitelnější...

O porodu, o tom jak je má drahá polovička nejdokonalejší chlap na světě a dvakrát tak dokonalý táta jindy, Natálie uječená Tygřice nafouklá Bublina mrštná jako Vopice sebou začíná v kočáru mrskat.


6.4. 16:17 (ta poslední kontrakce prostě nomohla přijít o minutu dřív, pochopitelně, mámo, co bys ještě chtěla). Jsem nádherná po tátovi (rozhodně jsem byla nejnádhernější v celé porodnici), ze spaní děláme stejné posunky a máma nás oba pořád pusinkuje (u táty víc mlaská). Po mámě mám jenom napasené tváře a nutkání škrábat. Border koliják si na mě konečně zvyknul a líže mi nohy, první noc jsme spali všichni separé - máma řvala, já řvala, pes štěkal a táta nadával. Ale milujou mě. :)

Nejdelší čekání. Ever!

5. dubna 2014 v 11:15 | Eva
Máme pět pracovních dní po, malinká je stále zapečená jako brokolice v sýru a nehodlá opustit moje břicho. Osvědčené recepty jako mytí oken, věšení záclon, bramboráky, kořeněná jídla (to je ta nejdebilnější a nejnepříjemnější rada, kterou kdo kdy vymyslel), běhání po schodech, červené víno, sex, sex, sex a sex, nefungují. Nicméně, některé části je zábavné zkoušet pořád dokola.
Takže, co ji tam drží a ze mě dělá nervózní nedočkavou hysterku?

Začala grilovací sezóna, my si koupili za pár šupů nový "americký" gril a kuřízky z něj chutnají dost obstojně. Kdybych měla vyhlídku, že když vylezu z bříška a o něco tak smyslně lahodného se připravím jen kvůli pravidelným dávkám mlíka, které mnou stejně jenom proteče a ani si ho nevychutnám, taky bych radši pořádně zaparkovala a zasekla se nohama do žeber.

Možná ji už teď děsně baví móda, oblíbila si H&Mko a nejspíš ji prostě baví cpát se se mnou do jedněch džínů a halenky. Ačkoliv se jí snažím vysvětlit, že má svého vlastního H&Mka plnou komodu už od nejmenší velikosti, v neutrálních barvách a bez čičmund na potisku, dřepí si na uších a mele si svou... Džíny na mámě jsou holt stylovější. Máma je asi stylovější. Nakupuje v H&Mku, táta to nesnáší, ale kupuje jí dárkový karty k narozeninám a vánocům.
Mezi námi děvčaty, je mi fuk, že je to tuctový krám a nakupuje tam každá rádoby lepší fashion blogerka, prostě ho mám ráda už od té doby, co můj nos začal větřit módu v obchodech. Svetry se mi nevytahají po prvním nošení a všechny si kupuju v Mkové velikosti (což mě jako velrybičku potěší), basic trička pod sáčko mají ve všech barvách duhy a neprosvítají z nich prsa, občas urvu kabelku s poloviční slevou a vydrží dva roky mého nositelského týrání a navíc mají dostatek kabinek na to, abych si mohla zkoušet dvacet pět věcí najednou a nikdo si toho nevšimne.

Nebo je prostě opravdu jen a jen po mně. Češe si vlasy, pětkrát mění barvu laku na nehty, aby si pak stejně nechala přírodní, protože na opálených ručičkách to vypadá nejlíp, sedmkrát se převlíká a zkouší všechny sluneční brýle, aby si nakonec zase vzala ty nejvíc onošené z ELLE. Zkrátka dělá všechny ty holčičí věci jen proto, aby mohla přijít pozdě jako máma. Hlavně stylově a aby na ní táta musel dlouho čekat v nastartovaným autě. Kdyby tak věděla, jak moc bude stylová. Od tety šéfový dostala bodíčko DKNY. A až bude s tátou koukat po sto patnáctné na Avengery, tak jedině ve spaciálních comfy super hrdinských dupačkách.
Pokud není po mně, ale po tátovi, už dávno by byla venku v monterkách i s nářadím po kapsách, a s cigárem v tlamě by slaňovala do studny.

Máma je teď momentálně strašně moc stylová. Všechny letní šatičky si vytahá na povalování na zahradě na sluníčku. A ten velký oblouk, z kterého trčí nohy? To je na dlouhou dobu všechno, co v těhotenství vidíte. Depilace a lakování nehtů jsou vážně fajn!



Taky jí prostě mohl jen vytočit fakt, že pořád nemá povlečenou postel. Z naprosto pochopitelných antialergických důvodů... No, jdu natáhnout prostěradlo.
Nebo mě miluje natolik, že nechce abych trpěla a tlačením zničila si tu typicky ženskou část těla. Raději si počká na jemný řízanec do břicha a vyjde na svět jako císařovna, ozářená reflektory porodního sálu. Zkrátka jako máma.

Psí chůva na baterky

10. února 2014 v 16:26 | Eva
Tak jak jste to zvládli? Barunka poslouchala? Byli hodní? Tss, naprostá pohodička. A hladím si kolena.

Když milujete svou drahou polovičku a stejně tak celou jeho rodinu, nevidíte problém v tom, abyste jim na víkend, kdy pojedou oslavovat na druhý konec republiky, pohlídali psa. Než vám dojde, že vaše polovička vlastně pojede s nimi, doma máte taky jednoho psa, jste v osmém měsíci, chráníte jednu extrémně neposednou, kopající a protahující se opičku v břiše, v chatách kolem vás není ani noha a budete muset spřátelit s nenažranýma kamnama, je už pozdě, protože jste to odsouhlasili.

Vždycky jsem si myslela, jak strašně moc to musí být v zimě na chatě u rybníka super. No, ne sama, ne s chlupatou dvojitou zodpovědností na krku, ne, když musíte udržovat teplo manuálně pomocí kamen a jste zhýčkaní termostatem nebo tím, že to jindy za vás dělá drahá polovička a ne, když se stmívá v pět večer...

Přední náplní dne byly procházky na louce. Cesta k ní je pořád zapadaná sněhem, zamrzlá a úhledně uježděná od aut chatařů, kteří v neděli přijedou zkontrolovat po kachničce k obídku, jestli je náhodou při vší té movitosti někdo nevykradl. Psí spřežení jsou hezká a vycvičená jenom na videu, mě táhl každý pes na jinou stranu, boty se staly neovladatelnými saněmi a zkuste si balancovat s brzy dvoukilovým břichem - jasně že přepadáváte dopředu. Takže za cenu ztráty oblíbenosti jsem pustila oba psy (běželi bez ohlédutí rovnou na louku a vodítka za nimi jenom vesele cinkaly), za cenu vrzavých kloubů jsem vystrčila kolena a za cenu orvaných a omrzlých rukou (frajerky si světle béžové rukavice na louku přece nevezmou) jsem se opřela do dámského kliku na zem. Vopída byla zachráněná, mateřské instinkty a pudy mám v naprosté pohotovsti (a jsem zvědavá, jak zvednu to tunové auto, až jí půjde o život).

Na jedné z dalších procházek se trable objevily až na louce. Podrazil mě můj vlastní pes, který se rozběhl za čápy, co se hřáli na sluníčku. Ti vzlítli, a zkuste je přinutit, aby letěli k vám, místo od vás a aby je váš pes přestal pronásledovat. Marně jsem si vykřičela hlasivky, sledovala jsem čápy, jak letí ke vsi a tím pádem k silnici, bezmocně jsem si kecla na zadek vedle Barunky, představovala si šílené scénáře z rodinných filmů o Lassie a začala jsem fňukat. Čápi po minutě projevili trochu pochopení, vzlétli o pár metrů výš a letěli zpátky nad námi, takže se pes otočil ve směru běhu a když uviděl, jak tam sedíme jako dvě kačeny v poli, s jazykem na stranu se vrátil, s radostí se svalil na zem a vyšpulil břicho.

Při nočním venčení nemůžu jen otevřít dveře a běžte čurat, pejskové, protože ve vteřině by Bára vzala čáru do rokle a Jack rovnou za ní. Oboječek a vodítko, ale slečně se před chatou nechce, takže v té tmě musíme chodit několik desítek metrů po hrázi rybníka, aby měla mezi stromky klid. Tak jsme došli na hráz, Barunka si připravila úlevné posezení k malování díla, dokončila a pak a ve vteřině vyskočila, postavila sebe, ocas i uši a začala štěkat do naprosté tmy na rokli za chatou (náš pes flegmaticky otočil hlavu na druhou stranu a věnoval se dál značkování stromu). Takže jsem všechno venčení a konání potřeb utnula, utíkala do chaty, zavřela okenice, zamkla všechny dveře, zatáhla závěsy, vymačkala hlasitost na televizi na nejvyšší level, psům jsem oznámila, že další venčení bude za světla a slíbila, že všechna díla, která vykonají v kuchyni na podlaze po nich uklidím, hlavně ať už mě nenutí chodit ven.

S kariérou psí chůvy do světa díru neudělám, jsem na baterky. Pro příště, které určitě ještě někdy bude, jsem si připsala do zápisníku několik poznatků. Deky přes gauč jsou nevzhledná, ale skvělá věc. Když se psi rvou, lítají z nich chlupy - ve velkém. Barunka je opravdu nenažraná a opravdu si umí otevřít všechny dveře a než stačíte zařvat fuj, naláduje si do huby velkou hrst deluxe granulí rovnou z pytle ve špajzu. Když někdo říká, že jeho pes má prdíky, nesmějte se tomu a větrejte, nelže. Pokud máte doma dva psy a rozčiluje vás bordel po zemi, vysavač ani nevytahujte ze zásuvky. Zamykejte se v koupelně, nikdy nevíte, jestli vás zvrhle nesleduje pes za dveřmi sprchy. Kamna nehoří tři hodiny, ani když je naládujete k prasknutí obřími poleny!

Nicméně to bylo za poslední dobu asi to nejlepší vzrůšo... A z těch světlých stránek. Jedli jsme vždycky všichni najednou, koukali jsme na Hačika (já hystericky křičela pláčem, psi spali) a další romantické nebo dramatické filmy od Danielle Steelové a měli jsme moc fajn večer, když jsme byli zabarikádovaní v chatě. A pokud do toho půjdou někdy psi znovu, tak já taky.

A včera večer, když se vrátilo vše do normálu a moje drahá polovička se vrátila domů, konkrétně ke mně do pelíšku? V deset večer jsem s brýlemi na nose chrápala jako antisexy čuně.

Instagram a moje hormony

23. ledna 2014 v 16:39 | Vlaštovka
Instagram, instagram... To je ta věc, jak vyfotíš salát Caesar, co obědváš, upravíš ho do sépiovýho efektu, nasdílíš a čekáš, kolik hladových lidí tomu dá palec, co vypadá jako červený srdíčko? Přesně ta.

Kdysi dávno jsem si tam založila účet (to když jsem si pořídila první chytrej telefon a první nabídnutá nejpoužívanější aplikace byla právě tohle, profláknutá jen za mořem). Nikdo mi žádné palce nedával, protože jsem taky žádné fotky nepřidávala (s tím nekvalitním foťákem prvním nejchytřejším telefonu to dost dobře nešlo) a navíc nikdo z mých kamarádů tam ani nebyl k dispozici.

Nicméně, s rostoucím zájmem okolí, rostoucím břichem a rostoucím mateřským instinktem jsem s drahou polovičkou zainvestovala do chytřejšího telefonu s hezčím foťákem (a pochopitelně hezčím vzhledem), oprášila jsem účet, zjistila, že dalších 12 kamarádek už přidalo asi sto fotek a že sépiové efekty byly rozšířeny o několik dalších. A protože se můj život teď momentálně točí jen okolo mé fotogenické drahé polovičky, fotogenického psa a malé fotbalistky pod srdcem se spoustou kopanců, už jsem tam napálila asi dvacet fotek a brzy budou převládat selfie fotky každý den většího bříška, co pořád nelezou lidem na nervy, ale naopak se jim hrozně moc zamlouvají.

Opakovaným táhnutím prstem po ploše nahoru, co způsobí, že přibudou další nové fotky od přátel, se dá ukrátit spoustu nudných chvil. Strašně moc mě baví sledovat, že kamarádka A má nového krásného přítele, co nosí pruhovanou čepici, kamarádky B pes usnul hlavou dolů z gauče, kamarád C měl k obědu McMenu s kolčou a taky usnul hlavou dolů z gauče, kamarádka D si koupila novou peněženku a já v tom efektu zbarvení fotky ani nepoznám, jestli je hnědá nebo černá, kamarád E je právě v zasněžených Alpách na lanovce a kamarádka F srká Malibu na pláži. A mám z nich ohromnou radost (dělají to ty hormony, je mi to jasný).

Takže, už to pro mě není jenom ta věc, kam vyfotíš salát Ceasar. Je to moje malá skromná závislost, malé životní příběhy nás fotografů amatérů, co si chceme pamatovat všechny naše radosti, sdílet je s ostatními a máme k dispozici chytrý telefon s internetem.
Tak jestli chcete svoje malé radosti sdílet i se mnou, hormony ovlivněnou, jsem tam jako Evicici. :)

Novoroční díkuvzdání mé drahé polovičce

7. ledna 2014 v 17:03 | Vlaštovka
Pracovat s vánoční výzdobou a koukat při tom na epizody seriálu, u kterého jsem prošvihla předvánoční premiéry mi asi moc nesvědčí. Nutně se mi v hlavě ustálila myšlenka, že den díkuvzdání by se měl přesunout za hranici starého roku, po odeznění novoročních kocovin a když už jsou všechny ohňostroje, co zbyly v garáži a v opilosti je někdo přehlédl, odpálené. Takže jsem si udělala své soukromé novoroční díkuvzdání. Bez krocana, nádivky a brusinkové omáčky. S dýňovým muffinem místo koláče. Děkovat za krásné věci by se mělo asi každý den ráno i večer, udělat výčet jednou ročně se mi zdá zoufale málo.

Přemýšlela jsem dlouho a když to teď shrnu, všechno, za co jsem vděčná, patří k mé drahé polovičce. Novoroční díkuvzdání mé drahé polovičce. Samotáři, otrávení láskou nebo holčičími žvásty, přeskočte na jiný článek... Dámy, došlo vám někdy, jak moc jsou pro nás důležití?

Jsem vděčná za to, že i další táhnoucí se rok je pořád se mnou, občas mě pochválí a i když jsem po jeho boku zestárla o patnáct kil a tři roky, nenašel si milenku a neobnovuje postelové svazky s bývalkami (nebo to aspoň umí skrývat natolik dobře, abych se tím netrápila). Jsem vděčná za to, že se z velkoměsta přestěhoval do bezvýznamné vsi, trpělivě předělal každou místnost v domě k mojí představě a moc neremcal, když jsem se rozhodla pro moderně modré zdi, bílé, béžové, fialové, červené. Jsem vděčná za to, že do našeho domu přivezl toho nejvíc ujetého border koliáka a předurčil tak půl zahrady a záhonky s kytkami k neodvratitelnému zániku.

Jsem vděčná za to, že mi půjčuje svoje auta i s benzínem a mlčí, když řídím jako prase. Jsem vděčná za to, že mi koupil všechny díly Padesáti odstínů šedi, i když jsem každý díl ponížila jako zaujatá kritička a nechává mě si ty sprosťárny číst, zatímco zabíjí příšery na PS3. Jsem vděčná, že si pamatuje moje narozeniny, že si pamatuje jak zoufale dlouho jsem chtěla bílé hodinky a že ví, že vždycky ocením a náležitě vyplýtvám dárkovou kartu do H&M. Jsem vděčná, že i když to tam nenávidí, bere mě do Ikei a vodí se se mnou za ruku. Jsem vděčná za to, že množství šál, které vlastním, okomentoval jen jednou. A jsem vděčná za to, že se naučil vařit domácí polívku a pamatuje si, jak dlouho vařit brambory.

Jsem vděčná za to, že mě má rád natolik, aby se se mnou vrhl ve svém nezkaženém věku do výchovy dítěte, za to, že bez keců odkýval jméno pro svou první dceru, které jsem v záchvatu radosti vymyslela a zabejčila se na něm, protože bychom všichni měli svátek v jednom měsíci. Za to, že se zdržuje protáčení očí, když jsem konečně propadla nakupovací mánii pro mimčo a jsem příšerně moc vděčná za to, že se mnou strávil celých 10 minut v H&M u jednoho stojanu s mini oblečením a přemýšlel jestli velikost 1-2 nebo 2-4 a při placení vtipkoval s rozněžnělou paní prodavačkou. Jsem vděčná za to, že s pochopením snáší termín Vopice a neříká naší dceři jménem, protože si myslím, že to nosí smůlu (a taky protože jsem prohlásila, že pokud jí ještě někdo bude oslovovat před narozením, na porodním sále jí přejmenuju). Jsem vděčná za to, že se nevyjádřil k počtu plyšových medvědů, které jsem ze své sbírky vybrala pro Vopici a taky za to, že mu nepřijde příliš brzo natírat a stavět dětskou postýlku. Jsem vděčná za to, že mi každý večer pokládá ruku na bříško, v naději, že už ho konečně Vopice kopne, že hned jak to bylo možné, chtěl ji vidět na obrázku u doktora a že byl u toho, když mi doktor řekl, koho to vlastně nosím pod srdcem. Jsem vděčná za to, že bude dokonalej táta.

Jsem vděčná za tu nejlepší a nejdražší polovičku, jakou mám a jakou mi všechny bývalky můžou s uslzenýma očima závidět a škubat si u toho vlasy.

Hormony ovlivněná, vděčná, chlubivá, s láskou. ♥

Jak jsem slavila Vopičandu

21. listopadu 2013 v 16:57 | Vlaštovka
Můj tajně tajný mateřský smysl ani sny o béžových pokojíčcích, co voní po vanilce, nelhaly, v ordinaci předběžně potvrzeno, naše prtě je holčička (nebo chlapeček bez penisu, ale to se prý tak často nestává), s pracovními termíny jahoda, vopičanda nebo medvídě, jménem jí oslovují pouze nastávající bábinky. Jeden čas jsem jí taky oslovovala podle velikosti a přirovnání k ovoci a zelenině, ale z nějakého důvodu se mi příčí říkat jí mrkvička.

Chtělo se mi hrozně moc slavit, jen já a moje drahá polovička, spoustu mlsání, tulení a celý trochu nemravný večer v pelíšku. Se svou polovičkou jsme si ale dali jen snídani v Meku, pak tortily k obědu, dal si dvacet u Simpsonových a vypařil se na noční. Když jsem mu oznámila, že jsem těhotná, taky začal jezdit na noční. Doufám, že to není chlapská forma protestu.

Slavit se mi chtělo pořád, tak jsem vyrazila do obchoďáku. Těhotná, netěhotná, musela jsem za parkovat na konci garáží a projít se. To, co mi vrátili za těsné těhotenské kalhoty, jsem hned nechala v Yves Rocher za vánoční kolekce a heřmánkový mycí gel (někde jsem četla, že pro budoucí mámy vopičand je nezbytný). Zkoušela jsem v pasážových krámcích desítky svetříků a triček a všech jsem vypadala jako mičuda. V depresi jsem odjela domů.

Spotřebovala jsem velké procento zásoby teplé vody v bojleru pro naší dvoučlennou domácnost (ten třetí chlupatej se tak často nekoupe), hlavně díky tomu, že jenom pět minut jsem se mordovala s pumpičkou do nového sprchového gelu, vyzkoušela jsem v koupelně všechno nakoupené zboží a na závěr jsem se celá slavnostně napatlala vanilkovým třpytivým tělovým mlékem. Včetně břicha, čtvrt kelímku v háji, ráno se třpytilo všechno kolem mě, kromě mě.

Povečeřela jsem čoko-oříškovou pudink parodii na Monte - mimochodem, Lidl je na tyhle parodie naprosto nejlepší, kam se Monte se svou nadhozenou cenou hrabe. A jejich verze Pikaa? Škoda mluvit, ocucávám tubičku a peněženka se usmívá. Ohřála jsem si vánoční svařák, ten ultra malý fialový hrneček z Ikei, do kterého nedáváte kávu ani návštěvě, protože je tak malý - jsem totiž trochu zodpovědná, ale chtěla jsem se aspoň na vteřinku cítit opile a povznešeně. Odhalení, po jednom hrníčku to prostě nejde.

V osm jsme se psem zalezli k televizi, tradičně jsem si pobrečela u vánočních reklam na Ikeu, Coca-Colu a Kofolu - příhodně šly rychle za sebou a nikdo mě u toho neviděl a pak jsem chvíli přemítala nad tím, jak moc je ta Kofola stylová, že už skoro deset let boduje se stejnou vánoční reklamou a nemusí v ní být červený kamion, tlustej Santa ani nostalgická písnička. A pak už jsem jen střídavě přepínala mezi Star Wars a Vyvolenýma dokud jsem neusnula.
Aspoň to byla první oslava, po které jsem se probudila krásná, všechno kolem se třpytilo a mě se nechtělo zvracet.

Perníková máma

10. listopadu 2013 v 18:16 | Vlaštovka
Rozhodla jsem se péct. Respektive naučit se péct sladké buchty, koláče, koláčky, perníky a perníčky a potěšit svou drahou polovičku. Muffiny z pytlíku ze mě v tomhle směru asi paní domu neudělají - nicméně, ne každý má ještě energii na to, ozdobit je barevnými sypátky! Jediné, co jsem zvládla ve zmírající troubě po babičce upéct, byl třípatrový dort pro mámu 2, krtčí dort pro drahou polovičku a pořádně naducaný piškotový dort s jahodami pro bábinku. A pak jsem v ní zničila jednu bábovku podle skvělého internetového receptu, spálila šnečky z listového těsta, scvrkla několik nadýchaných korpusů na dorty (možná proto musel mít ten pro mámu 2 tři patra) a roztekla marmeládové rohlíčky.

Taky jsem nikdy nezískala ten nakupovací bábinkovský odhad jak strašně moc jsem prodělala při pečení jednoho dortu. Aby se rozumělo, bábinka dorty nepeče, je specialista na pouťové koláče nebo na ty sezónní s rybízem a na kvalitní laciné dobré dortové těsto mi prostě recept nikdy nedá. A pokud bych měla péct podle té božsky božské Markéty na Primě, půlku by za mě musel udělat můj potenciální manžel a celý narozeninový dort by byl dražší než karátový dárek.

No a tak jsem si našla recept na perník, kvůli kterému mi prý všichni utrhnou ruce. Rychlý a snadný a laciný. Z Apetita, protože předplatné mi chodí do schránky jako narozeninový dar. Upozorňuji, že pro kuchyňské sebevrahy jako já, není z Apetita nikdy nic rychlé a snadné a rozhodně ne laciné, pokud budete nakupovat domácí bio super přírodní farmářské smetany podle jejich rad, abyste je vylila do těsta perníku, který se sežere ještě ten den. A z mé vlastní zkušenosti, muži u nás v dvojdomě rozhodně nekoukají na to, jak je perníček nadýchaný a jak se rozplývá na jazyku.

A pak jsem pekla, první várku. V poznámce na konci receptu, NA KONCI, těsto pečte v opravdu malém pekáčku. Nemám opravdu malý pekáček. Mám jen hvězdičkové formy jako dárek k mopu. A tak jsem lila těsto do nich. Opravdu malý pekáček? Opravdu. Pekla jsem dvě hodiny, na čtyřikrát, než jsem to těsto spotřebovala. A výsledek? Suchý perník. Fuj. Díky bohu, že marmeláda, poleva a sypátka jsou tak mocná věc. Nakonec máma i máma 2 perník pochválily.

Protože mám ráda svět 2 complicated, pekla jsem znovu. Na opravdu malý pekáček už kašlu, klasický pekáč byl plný po okraj. Po vytáhnutí z trouby vypadal špičkově. Mary Berry by mi při nejmenším musela dát aspoň zúčastněnou herdu do zad. Dokud jsem se nepustila do odysey plnění marmeládou. Ve zkratce, z pekáče nešel perník vyndat, aniž by se mi nezlomil na dvě elegantní půlky, tak jsem ho vyklopila tou dokonale lesklou a hladkou stranou na pracovní desku, odkrojila horní plát a horko těžko ho bez třetí ruky dala stranou. Matlání marmelády byl asi největší relax - jsem úsporná, takže jen dvě pixly rybízu od bábinky. Naaranžovat plát zpátky a hotovo. A pak podebrat a obrátit. Prkýnko, plech, špachtličky, tadá. Všechna ta lesklá, dokonalá a hladká strana se mi vysmívala přilepená na desce a perník vypadal, jako by ho napadlo stádo myší. Znovu díky bohu, že poleva a sypátka jsou tak mocná věc. Hotovo za hodinku, kuchyň jsem uklízela dvakrát tak dlouho.

Máma ho společensky pochválila, nevím, jestli ho snědli. Bábinka si dala dva kousky a sedmkrát mi řekla, jak jsem strašně šikovná. Dvakrát bych jí to věřila. Děda cukrovkář vydýchal jen jeden kousek. Já byla perníková máma, krmila jsem nás tím k snídani, k obědu i k večeři. Končím s pečením. A tajně doufám, že jahoďátko bude mít k pečení a pečenému odpor jako já.


A kéž bych u toho vypadala tak čistě, zkušeně a roztomile jako Audrey.

Tři bijící srdce

29. října 2013 v 17:04 | Vlaštovka
Vážně tu jahůdku miluju a první srdce mi bije pro ni...
Říkám si to, když mám hlavu nacpanou v záchodě, když mě někdo píchne do břicha a já si leknutím pustím koš s prádlem na bosé nohy (máš nosit bačkory, řekla by se škodolibostí moje milá polovička - bolelo by to stejně, jen by nebyly odřené), říkám si to, když hodinu stojím v čekárně s třiceti lidmi, čekajícími na odběr krve, každých deset minut běžím zvracet a jsem zelená až na zadku a nikoho z těch idiotů, zkoumajících s vykroucenou hlavou mou těhotenskou průkazku, nenapadne pustit mě sednout (vy jste těhotná, no to jste měla zaklepat, řekla mi sestra po hodině, kdy jsem se dostala na řadu). Pravidelně si to opakuji, když zasouvám dospod skříně trička, která nemůžu nosit, když nakupuji zas o číslo větší podprsenku a když jdu už po patnácté odpoledne a po třetí v noci na záchod. Když polykám ty obrovské prášky na tlak, cihly hořčíku a tvárnice vápníku. Píšu si to na ruku, když jdu kolem Cross Café a zas mají na ceduli novou příchuť do kafe. A píšu to na zrcadlo, když podstupuji test na funkci ledvin.

Druhé srdce. Že ji opravdu miluju už teď mě definitivně přesvědčila první sada dudlíků, kterou jsem dostala v tašce mezi nákupem potravin z americké základny. Jsem zastánce přístupu, že na všechno je moc brzo nebo zbývá dost času a nad řečmi o výbavičce kroutím očima. Ale ty dudlíky, nejsou nechutně růžové ani nebesky modré, jsou prostě béžové a jsou na nich ptáčci a srdíčka. Když jsem na ně večer koukala, měla jsem pocit, že naše srdce se konečně sjednotily a odteď bijí stejně a milujeme se navzájem. (A můj vnitřní tajně tajný mateřský smysl mi říká, že jahůdka bude holčička a bude stejně praštěná a kouzelná jako já, protože se mi zdálo o béžovém pokojíčku vonícím po vanilkové svíčce z Ikei a o polštářcích s ptáčky v bílé postýlce).

Třetí srdce. Moje drahá polovička, s rozumnými myšlenkami, pochopením pro mou lehce roztomilou praštěnost, s tělem neposkvrněným inkoustem (na rozdíl od mých ptáčků, kytiček, srdíček, kočiček a očiček, na krku počínaje na nártu konče), se prý se vší vážností 1. dubna nechá potetovat jedním krásným jménem nebo datem a do toho samého dne postaví na zahradě pergolu. A k pochopení pro praštěnost bude muset přidat pochopení pro mou zženštilou romantičnost a sílící mateřské pudy, protože jsem zamilovaná asi víc než před těmi pár lety a v tenhle večer jsem měla pocit, že teď už bijí stejně a s láskou ty srdce tři.

Budu máma. Skvělá.

2. září 2013 v 13:56 | Vlaštovka
Prvním se to říká nejlepším kamarádkám. Druhým se to říká maminkám. Třetí se to říká vaší drahé polovičce. Čtvrtému se to říká zbytku světa. Jako posledním se to říká našim tatínkům s citlivou opatrností a napětím, ze které skříně v garáži vytáhnou vzduchovku. Pak teprve někdy později to dojde i vám. O hodně hodně hodně moc později.

Nedošlo mi to ani po 4 testech s růžovými proužky, při každodenním zvracení, po doktorovo ano slečno Soukupová, jste gravidní, při zírání na dva obrázky malé tečky tam někde uvnitř mě, při celodenním projíždění serveru maminkám.cz a ani během pravidelného přemítání nad jmény, o kterých už jsem stejně rozhodnutá. To až když jsem se v šatně postavila před zrcadlo a naměřila těch 5 cm, o kterých mi povyrostlo bříško, a koukala jsem na sebe očima se zářivou jiskrou, konečně mi to došlo.

Já budu máma. Moje drahá polovička táta. Moji milovaní, mé dvě maminky a dva tatínkové budou babičky a dědečkové. Můj švagr bude strejda. A moje sestra teta. A babičky a dědečkové si užijí předponu pra-. A pes už nebude jediný, kdo má svou extra postel.

A našla jsem si své ryze vlaštovčí důvody proč pro. Budu moct nosit trička na tělo a nikdo nemůže říct, že jsem tlustá. Do sytosti si užiju legíny a volné zimní bundy, protože budu kulička, kterou by džíny škrtily. Na Vánoce mi to pravděpodobně bude strašně slušet, protože mi teď strašně rychle rostou vlasy a já si budu moct udělat drdol. Budu si moct dát jakoukoliv ze svých džusových a okurkových vášní a nikdo se nebude blbě ptát, jestli nejsem náhodou těhotná. A konečně mám přece tu suprovou výmluvu nechutenství pro návštěvy plné sardinkových chlebíčků. A těch 36 plyšových medvídků v peřiňáku? Už je nikdo nebude chtít vyhodit.

Jak jednou o mně jednou Lady I. napsala, jsem živá, plná vtipu, nadsázky a cynického humoru, tak jako ty články. Mám názor, svůj rozum a svoji hlavu. Učím lidi užívat si maličkostí života. Jestli jsem vážně taková, mohla bych být skvělá máma. Mohla bych tohle všechno předat té maličkosti ve mně. Budu máma. Skvělá.


Moje první pochvala, jsem kouzelná

19. července 2013 v 15:32 | Vlaštovka, slečna Kouzelná
Když nad tím uvažuji, nikdy jsem nenapsala pochvalný email nebo dopis na prodavačku, která by mě obsloužila při reklamaci nebo při prodeji. Asi proto, že až do včerejška se žádná z nich na mě neusmála, chovaly se jako arogantní krávy a když jsem vyslovila slovo reklamovat, protočily oči, že byste stěží udrželi ruku, abyste jim po vzoru vašich nevlepili facku. Takže mi pochvalné dopisy ani emaily nic moc neříkali, než jsem dostala jeden pro mě. Moje první opravdová pochvala od zákaznice.

"Slečna, co mi mou objednávku vydávala, byla kouzelná - usměvavá, dobře naladěná, dobře se s ní jednalo a při prosbě o plakát s bototerapií mě neodbila, ale naopak si vzala telefonní číslo a hned druhý den se ozvala s informací, kterou jsem potřebovala. Odcházela jsem s úsměvem na tváři, který přetrval prakticky doteď, a to se v dnešní době a vzhledem k tomu, co všechno se u nás ve státě děje, moc často nestává."

Povolání radostnička má něco do sebe a náplň práce vydávat radost jde vykonávat nějak sama od sebe. Ani se moc nemusíte snažit. Je možné, že bych konečně našla to, co jsem celou dobu hledala? V 21, není to brzy? Nebo pozdě?

Povzbudilo mě to, otevřelo mi to oči. Bože, já jsem kouzelná! Mě nikdo nikdy neřekl, že jsem kouzelná. Tak magické a krásné slovo asi nikdo nemá v repertoáru, chlapy nevyjímaje. Měla bych ho šířit dál. Možná bych mohla napsat pochvalný dopis do Malinový, protože jejich mladá prodavačka je taky kouzelná a s grácií mi prodá jeden rohlík k jogurtu a ještě mi popřeje hezký den. Slušnost a radost možná nevymře?

Nicméně, slečna Kouzelná má teď tvářičky jak jahůdky (a není to tou půl tunou tvářenky) a hlavu klopí dolů, aby jí samou radosti nenapršelo do nosánku. Jak jen pocit popsat. Jedu na kole v žabkách z kopce a dám nohy pryč ze šlapek a ony se zběsile točí i tak? Jo, to je ta pravá radost. Hm, slečna Kouzelná.

Povolání - výdej radosti

16. července 2013 v 15:25 | Vlaštovka
Dlouhá doba uplynula od jara. Dlouhá doba, co jsem si sbalila papírovou krabici a v jedovaté zelené kanceláři podepsala ukončení podnájemní smlouvy. Byla to dlouhá doba, kdy jsem neměla náladu hnout prstem, uklidit domov, odpovědět na emaily, posílat životopisy, chodit na pohovory, na kávy s kamarádkami, dávat o sobě vědět na facebooku nebo na blogu. Cítila jsem se jako medvěd v noře. A ačkoliv jsem se na jaře na chvíli probudila a ohlásila comeback, netrvalo dlouho, než jsem si peřinu na hlavu hodila znovu.

Práci jsem hledala pořád, byla živá jen o podpoře rodinných příslušníků a bylo mi ze sebe smutno. Abych se na sebe v každém zrcadle mohla aspoň podívat, vrhla jsem se do vyrábění paletového nábytku, pak i jednoduchého nábytku, připojila jsem potahování židlí ze starých hadrů (každá kuchyňská má jinou barvu, jupí - líbí se to zatím jenom mě, kruci) a pak malování zdí na energickou modrou, vyházení půlky šatny (a konečně jsem své drahé polovičce uvolnila jeho právoplatnou půlku) a konečně vaření s Nigellou Lawson. Dokonce jsem se pustila i do cvičebního plánu. A jako třešnička na dortu jsem se konečně naučila pořádně řídit svojí (drahé polovičky Lancii) Lančiči, které mě neustále nechává stát na semaforech nebo by je bez brzdění projela na červenou.

A v průběhu všech těch rozdělaných činností jsem konečně zakopla o tu vysněnou prácičku. Společnost: Zoot, pozice: radostnička, povolání: výdej radosti. Nicméně, je tu jedna věc, které se obávám a která je problémem či pokušením asi každé ženy pracující v odvětví módy (boty!!! kabelky!!!!!!!!!) a designových doplňků do domu. Protože jak to u mě bývalo zvykem, co jsem vydělala, zůstalo rovnou v pokladně.

Takže mám radost a rozdávám ji v Plzni, sedím za paletovým pultíkem, tužky mám v proutěném košíčku, Ikea je pravděpodobně všude, kam otočím hlavu, mátově zelenými dveřmi se koukám ven na ulici (světla je tu dost, pomalu zapomínám, co je to slovo migréna), Crosscafé mám celkem blízko a právě si koušu nehty, abych si neobjednávala ty proužkované sandálky. :)


1. výrobna postelových záhlaví :)
2. "má" Lančiči
3. myslet energicky, myslet modře, i v šatně...
4. a vydávat radost! ♥

Ráda tě poznávám, jaro

26. dubna 2013 v 11:56 | Vlaštovka
Možná jsem se jako medvěd probrala se zimního spánku asi moc dlouho. Možná jsem viděla až moc filmů od Woodyho Allena. Možná jsem se tahala peřinu přes hlavu moc dlouho, abych se před zimou a všemi starostmi schovala. Stejně mě dostaly. S peřinou nebo bez, v kozačkách nebo teniskách, neutekla jsem jim. Stála jsem k nim čelem a jediné, co jsem proti nim potřebovala, bylo brnění. Na cestě mi svítilo slunce. Celou cestu, až do hloubky šatny. A tam jsem to brnění našla, vytáhla na světlo a se zavřenýma očima se do něj oblékla a s překvapivou lehkostí ho kolem břicha dopnula. Pořád má svou kouzelnou moc. Ustřižené džínové kraťásky z prvního ročníku na střední, na které jsem balila kluky. Nechce se mi věřit, že kousek oblečení by nám mohl dodávat takový pocit.

Bosky jsem vyšla ven na zelený trávník, kde se mi sedmikrásky zapletly mezi prsty a třikrát jsem kýchla vedle vykvetlého zlatého deště. A když jsem z kapsy vytáhla připravený kapesník, bylo mi jasné, že mám navrch. Zima už mě nedostane a starosti taky ne. Zasedla jsem k emailu a ty starosti mávnutím proutku (a několika překliknutím myší) vyřešila. Kolonka odpadkový koš je mocná věc.

S plným a odřeným nosem od neustálého smrkání, nestíhající klimatizací v autě a pylem na každém parapetu konečně můžu cítit jaro a začít od začátku. Kdykoliv jsem začínala nové kapitoly, začínala jsem k prvnímu dni v měsíci, od pondělí nebo od nového roku. Ať šlo o deníčky, diety, cvičební plány nebo předsevzetí...
No, změna je život. Ahoj, končící dubne. Ahoj jaro, ráda tě poznávám.

O čem je život ve dvou

11. února 2013 v 11:01 | Vlaštovka
Ne, teď nemyslím studentský byt na Vinicích, ani cizí spolubydlící pro zaplacení nelidského nájmu. Je to jen takové to já, ty, jen my dva. A náš pes.

Často poslouchám věčné spílání na společné bydlení s mužem, co vás dovede vytočit k nepříčetnosti a často jsem se k tomu odpolednímu spílání u kávy připojovala. Často poslouchám, jak ty nepříčetné maličkosti rozbily vztah a jak byt pro dva osiřel. Pochopitelně, v tom malém prostoru, kde se vídáme každý den a trávíme každou noc, se ty maličkosti zdají mnohem větší, než ve skutečnosti jsou.
Kroužky od kafe na bílém stole, plechovky od piva na poličkách, tepláky hozené na dekorační podestě, zmuchlané deky na gauči, ponožky v koši obrácené naruby, ťápoty od pracovních bot na podlaze, rozsypaný tabák na stole a tisíce dalších puzzlíků, co dohromady složí jeden velký obraz, co dokáže dovést k šílenství.
Pak vaše vlastní maličkosti. Rozházené šály na poličce, šest polštářů na spaní, neustále otevřená okna, Sex ve městě na každém kanálu, Ikea v každém pokoji (především ty cesty pro pár maličkostí), neužitečné svíčky, nepotřebné umírající kytky, proutěné košíčky na každé rovné ploše a další mě vlastní puzzlíky.

Takže, k tomu spílání u kávy. Už jsem se naučila mlčet a jen tiše poslouchat. Puzzlíky už neskládám do velikého obrazu a nebojím se, že by mi rozbili vztah. Skládám z nich jiný, lepší obrázek. Zapnete myčku a někdo vypne a otevře. Zapomenete zamknout a někdo to udělá za vás. Je vám zle a někdo vám donese kyblíček k posteli. Otevřete okno a někdo ho pak v noci zavře, aby vám nebyla zima. Necháte puštěnou plotnu a je tam někdo, kdo ji vypne, abyste nevyhořeli. Zapomenete vzít kečup ke stolu, nevadí, vezme ho někdo, kdo jde hned za vámi. Nepoberete celou večeři, nevadí, někdo za vámi vezme ten zbytek. Jste smutní, máte se ke komu bez vysvětlování přitulit. Jste líní vařit, nevadí, někdo vám pomůže splácat ty těstoviny s kečupem…

Jedno dlouhé uklouznutí na ledu

4. února 2013 v 14:08 | Vlaštovka
Může to začít jedním nenápadným uklouznutím na napadaném sněhu na chodníku, co stihl zledovatět, než jste v růžovém froté županu vyvenčil psa. Svezete se v papučích a padnete na zadek. Pak se zvednete a obvykle to tím končí. Já se zvedla, dalších pět minut pajdala po zahradě a snažila se toho zmíněného psa nahnat dovnitř.

Ta nová půvabná lahvička s make-upem se velice půvabně roztřískala, když mi upadla na naše nové porcelánové umyvadlo (a někdo chraň, aby na něm nebyl ani škrábanec). Ten oběd, co jsem si vařila včera večer, zůstal na sporáku a v břiše mi kručí ještě teď.

Cesta na autobus je od domu docela krátká, nicméně nebrání tomu, abych se na ní stihla znovu vyválet na ledu, prokrvit si koleno, loket a roztrhnout si legíny. A cesta autobusem je pak pro změnu docela dlouhá, když s hrůzou zjistíte, že jste ztratili špuntík ze sluchátek (!!), brní vás noha a ještě musíte pustit sednout ježibabu, než abyste přišly o svůj kabát (za normálních okolností proč ne, ale za okolnosti, že se vám ta mrcha chce nacpat na to úchvatné sedadlo pro jednoho, co bývá vpředu v plzeňských autobusech, a třít svůj moly prožraný kabát o váš). A pokud chcete vystoupit na své zastávce, nesmí vás tři vteřiny před ní chtít zkontrolovat revizor, co nechápe, že jdete do práce, ale urputně si stojí za svým, že jste černý pasažér, co mu chce prostě jen vyklouznout.

A to jak jsem jen tak ztratila kontaktní čočku během psaní děkovného dopisu klientům naší kanceláře a připadám si teď jako jednooký mutant. (Ne, nenosím sebou brýle v kabelce jen tak kdyby náhodou - koho by bavilo, každý večer je z ní pak vyndávat a ne, ať nikoho ani nenapadá mi říct, proč nemám dvoje - víte, kolik stojí takové brýle, co vám padnou na obličej a nevypadáte v nich jako Harry Potter? A ne, nemohu si tu jednu čočku vyndat, protože bych byla slepá jako patrona.) Můžu si prostě jenom stěžovat...

Vážně se může povést, aby den byl tak velký blbec, že B s Caps Lockem je ještě malé. Cítím se jako neandrtálec. Medvěd. Medvěd, co se dlouho veze po ledu. A mám strach, kam ještě dojedu.

Happy snow days

24. ledna 2013 v 11:18 | Vlaštovka
Po zdevastovaných vánocích na blátě a dešti, po silvestrovském večeru na ještě větším blátě a po všech suchých námrazách si někdo uráčil naházet sníh po mojí zahradě a posunout teploměr o pět stupňů pod nulovou hranici? Jupí, přiveďte mi ho. Po těch všech, kdy jsem mohla chodit ven v keckách, schovat čepici a jarní šálky dát navrch hromady mi zas někdo udělal čáru přes rozpočet.
Takže, co se sněžným dnem, když je venku sedm stupňů pod nulou, jste doma sami, jste líní, pes je ještě línější než vy aby vás nutil na procházku a dostali jste novou zásobu z Tea worldu? Usadit se do prosvětlené kuchyně, uvařit si čaj s příchutí jahod a šampaňského do velkého hrnku s vločkou - pro trochu pocitu luxusu, zapálit si svíčku ve tvaru sněhové koule - pro ten pocit, že je opravdu venku sníh, zakousnout se do mandlových sušenek, s láskou ikea - pro ten pocit, že jste tam byli (i když jsou to téměř dva měsíce), pustit si nový díl Hart of Dixie - pro uspokojení té zoufalé závislosti po nových dílech oblíbených seriálů a připravit si nové číslo Joy - pro tu chvíli, kdy jsou seriálové pasáže nesmírně nudné.


Milý velkorysý Ježíšku

2. ledna 2013 v 17:17 | Vlaštovka
1. Fén
S tou věcí pro objem. Ne, že by mi snad objem na vlasech někdy vydržel a ne, že by pro něj moje vlasy byly stavěné. Ale s třetí změnou účesu v rozmezí posledního měsíce se asi musí už vyzkoušet všechno...
Konkrétně už se čtvrtou změnou účesu. Rowenta fénuje skvěle. Vydupala jsem si tu věc pro objem - difuzér a použila jsem ji jednou. Netušila jsem, že do příslušenství patří i vysoušecí hřeben co rovná vlasy.

2. Žehlička na vlasy
Snila jsem o ní tajně, ta původní Tesco značka už začínala trochu připalovat vlasy. A tajný sen se vyplnil. A má v sobě perly, displej s modrými písmenky pro úpravu teploty a tašku pro cestování.

3. Finance
Finance pro podporu vlastních snů - investováno do myčky, jen tak mimochodem.

4. Assassin's Creed
Mnoho, mnoho, mnoho pohlcených večerů koukáním na svého milého, jak v kostýmu indiána s kapucou běhá po lese, stahuje zvířata z kůže (fuj!), pere se s vojáky a mluví indiánskou huhňavou řečí...

5. Dárkový poukaz
Do antických lázní. Pro dvě osoby, na dvě procedury. Vířivka, pára, postel s nebesy, na dvě hodiny jen pro nás. Nemůžu se dočkat na volnou rezervaci. ;)

6. Vysavač
Philips. Na tvrdé podlahy. Nutno říct, že teď vysávám téměř denně. Po dlouhé době mě to s vysavačem, co se nerozpadne na tři kusy po cestě ze schodů, opravdu baví. Po další vánoční zkušeností - opravdu otvírejte velké dárky jako první a nenechávejte si je nakonec - když jako první odhalíte sáčky do vysavače, je po překvápku.

7. Přívěsek
S granáty. Je to maličkost. Blýskavá, stříbrná, kterou si můžete přidat na náhrdelník s dalším přívěskem, který vás vystihuje. A vaše osobité písmenko vás vystihuje vedle ptáčka na řetízku ještě víc.

8. Mixér
Ponorný pro upřesnění. Jak jsem tomu sama chtěla, stala jsem pracující ženou v domácnosti, co se stará o dva chlapy (dobře, jeden z nich je pes, ale omáčky mu taky chutnají). Na posilněnou si potřebuji občas udělat banánový koktejl. A zkoušeli jste někdy klasickým mixérem udělat krémovou omáčku v plném hrnci? Tu kuchyň jsem uklízela hodinu!
A není to jen mixér. Svítí modře a všechno to příslušenství se mi ani nemůže vejít do šuplíku. Jupí! Možná už tu svíčkovou zase zkusím.

9. Prostěradlo
Kdo by řekl, že taková věc z F&F ve vanilkovém odstínu může tak nesmyslně potěšit. Především poté, co vám všechna prostěradla na dvojlůžka zdevastoval vás milovaný pes.

10. Padesát odstínů šedi
Milý Ježíšku, letos si nepřeji knihu. Jen tak ledajakou knihu pro holky. Letos si přeji speciálně tuhle, velice neslušnou a nevhodnou knihu do tramvaje, kde vám přes rameno kouká lecjaká stařenka a pohoršuje se nad vašimi řádky. Letos si přeji velmi je šokovat a sobě dopřát nějaký záchvěv nemravnosti na dlouhé zimní cesty domů. A můj milý za ni právě zaplatil 399,-. (Chlapi asi vážně nevědí, o čem to je...)
Nebudu dělat předčasné závěry, ale prvních sto stran jsem se nudila. Na dvousté jsem se začala usmívat. A na třísté jsem se válela smíchy po zemi. No, čeká mě ještě dalších tři sta stran. Třeba to bude lepší.

11. Yves Rocher
Má oblíbenkyně z Francie. Další kousky do řad modré série před zrcadlem v koupelně jsou nesmírně potěšujícími dárky.

12. Sportovní taška
Rozjela jsem sporty. Rozjela jsem kola, rozběhala zadek a už si vážně připadám jako blbka, když vkráčím do sportovního centra s koženkovou kabelkou v tmavě velbloudím odstínu. A tu fajfku jsem si docela oblíbila.
Třebaže jsem si fajfku oblíbila, jsem ochotna se rychle přeorientovat na hopsající pumu. Sportovní taštička se hodí k botám, tričku i láhvi na vodu.

Takže, milý Ježíšku, letos jsme byli v podstatě moc hodní a ty moc velkorysý. Za tímhle výčtem bylo ještě několik dalších dárků, které nám do naší tříčlenné domácnosti přilétly oknem.
Myju ve své nové myčce, drahý ničí ovladač u nové hry na PS3 a pes okusuje svoje ňaminky.

Chai Latté není čaj Latté, a ani Latté

17. prosince 2012 v 15:41 | Vlaštovka
Jsem ráda za své kamarádky. Ty nejlepší, příležitostné nebo formální na deset minut čekání na konec porady. Pořád mě učí novým věcem. Naučily mě, jak číst časopisy, jak správně jíst fenomén cheesecake a zas mě dostaly. Zatímco jsme v tom desetiminutovém čekání na konec porady zašly do kavárny, vymrzlá z venku jsem si objednala čaj. Obyčejný černý čaj s citronem. A kolegyně čaj latté.

Internet v mobilu je moc fajn věc a nechtěla jsem být úplně pitomá, kdyby na to přišla ve vší té formálnosti řeč. Tak předně, čaj latté je chai latté (vy výslovnosti je prý jasně poznat, že se jedná o ch - jasně). A ani to není latté. Je to čaj s mlékem a v něm je koření na cukroví. Podle mých chuťových buněk alespoň.

Nevzdala jsem to a po odchodu z kavárny jsem aktivně googlovala (naučila jsem se ten výraz konečně používat ve správných souvislostech). A v jedné z diskuzí, kde se někdo stejně neznalý jako já ptal na vysvětlení, jsem narazila na vysvětlující větu. "Jj, je to ze Starbucksu. Chutná podobně jako Masala nebo Yogi."


Hm, no, jdu si zalézt zpět do nemoderního světa černých čajů, latté, co obsahují kávu.
Co to kruci je Masala, Yogi a Chai - zaříkávadla z Indie? Vzpomínám si na černé čaje od babičky a ovocné od mámy, vzpomínám si, jak káva voněla jako káva, měla hnědou barvu, pili ji dospělí a malým dětem nechutnala. A Yogi byla značka jogurtů.

Malé a skromné

1. prosince 2012 v 17:40 | Vlaštovka
Malý skromný ráj, malá skromná ikea. Malý skromný terapeutický pokoj.
Je zajímavé, jak vám jeden pokoj s oknem do zahrady dokáže během chvíle setřít slzy z tváře, usměrnit tepovou frekvenci do normálu zdravého člověka a usadit tlak na povolenou linii. Stačí k tomu jen pár svíček, flanelové povlečení, sedm měkkých polštářů, vánoční lampa, Vraždy v Midsomeru s tou výbornou duchařskou epizodou o utopeném chlapečkovi a chlupatý border koliák. A pochopitelně je nutno připsat k tomu ranní výlet do ikei. :)


Malý skromný ráj, ložnice pro dva. Pro tři.


Malé skromné vánoční osvětlení.


Pár malých skromných svíček.


A velký, absolutně neskromný chlupatý přítel, co se rád přitulí.

Fenomén Cheesecake

28. listopadu 2012 v 14:33 | Vlaštovka
Návštěvy věčně přecpaných kaváren nám opravdu něco přináší (nejen odnáší bankovky z peněženky). Třeba já se tu pokaždé naučím něco nového. Nedávno jsem pochopila jak se neztrapnit při čtení ELLE. Tentokrát mě poučil fenomén s názvem Cheesecake.
Když si poručíte ten miniaturní kousek dortíku v minimální hodnotě půl zelené bankovky, vždy respektujte pár jednoduchých pravidel, které jdou s jeho vychutnáváním ruku v ruce.




Bez kafe v kelímku nebo hrnku s logem si ke stolu radši ani nesedejte. Na viditelné místo položte svého iPhona ve stylovém silikonovém obalu (nejlépe v tom králičím - s ušima, v losovém odstínu). Vidličky upravte do správného směru naklonění. A pak to nezapomeňte vyfotit svou zrcadlovkou od Nikkonu a vyvěsit na nejsledovanější stránky s upravenými obrázky, na kterých není nic smysluplného vidět.




Zdá se mi, že tenhle kus dortíku je trochu přeceňovaný. Jedla jsem cheesecake snad podruhé v životě - pochopitelně tiše a trapně v kanceláři (nemám iPhona, nemůžu do kavárny). Tvaroh se mi lepil na zuby, ten sliz na povrchu mi padal do klávesnice a na jazyku jsem cítila slupky od buráků...

Kde jsou ty doby, kdy jsme s kamarádkami vletěly do Berušky pod náměstím, poručily si poctivý sachr s tlustou vrstvou marmelády, zapíjely třešňovou colou a stálo nás to jen čtvrtku týdenního kapesného? Bez zrcadlovky, bez ukousnutého jablka na zadním krytu telefonu.

Můj chytrý telefon je idiot

27. listopadu 2012 v 19:09 | Vlaštovka
Chytrý telefon. Když jsem si ho za 1,- pořizovala od svého penězchtivého, ďábelskými úpisy oponujícího operátora, doufala jsem, že tu chytrost, které chybí mě, má aspoň on. Jak jsem se s ním postupně učila spolupracovat, nějak jsem tu jeho chytrost postrádala. Co přesně je chytrého na tom, že nedokáže změnit barvu menu, nepovolí mi nastavit si na budík vlastní písničku, trčí si na internetu tak dlouho, jak uzná za vhodné, maže mi fotky kontaktů po každém vypnutí a klávesnici na psaní si zmenšuje na ruce anorektiček?

Když je tak chytrý, proč nemůže myslet za mě, připomínat narozeniny aniž bych ho o to požádala, měnit barvy menu podle mojí nálady a dát mi vědět, že je schovaný pod hromadou prádla, když ho hledám? Proč nedokáže schroustat aplikace pro iPhony a místo fakujícího zeleného paňáčka, co se směje jako dement radši nenavrhne jinou variantu pro to, jak používat tu růžovou galerii se srdíčkem? A proč mi jako náhradu za vysněné aplikace narve do menu desítky naprosto zbytečných ikon, na které stejně v životě nekliknu a ani mě je nenechá smazat?

Idiot.
Můj chytrý telefon je idiot.

Jak kazíme své rodiče

26. listopadu 2012 v 11:17 | Vlaštovka
Že jsme zkažení v našich letech, není žádnou novinkou. Babičky omlouvají špatné známky či dlouhodobou evidenci na pracovním úřadě a finančně nás podporují. Otcové s odjištěnou zbraní kontrolují naše pochybné vztahy, co trvají 14 dní a 14 nocí. Matky nám ztěžka tolerují náušnice na místech, kam ty lesklé kamínky obyčejně nepatří, pokárají nás za tetování na viditelných místech, co nám bude ničit šanci získat dobré místo. A nakonec se nechají potetovat stejně jako puberťačky.

Za své drobné omalovánky na rukách, nohách, krku a zádech jsem si poslechla spoustu připomínek a vycítila spoustu nechápavých pohledů. Taky jsem se takhle chtěla na někoho koukat. A tak byl narozeninový dárek pro maminku na světě. Na půl procent jsem předpokládala, že tetování odřekne sama, nebo jí k tomu umluví hlava rodiny. Ale rozhodně jsem nepředpokládala, že miniaturní tetování nilského kříže (nějak ani nevím, jaký to má vlastně symbol) se promění ve stínovanou šesticentimetrovou kérku s efekty, kvůli které milá maminka přestane nosit dlouhé rukávy i za předpokladu -10 °C. A rozhodně jsem nepředpokládala, že když zjistí, že to vlastně nebolí, budu hledat další šesticentimetrovou malbu egyptského oka, které se bude hodit na kotník.

Kazíme své rodiče, učíme je novým věcem, a čím jsme staří, tím větší jsme kamarádi. A tím větší máme vliv.



Maminka hrdinou.

Bývalé stránky života

3. října 2012 v 10:10 | Vlaštovka
"Pořád dokola jsem slyšela, že bývalí partneři zasahují do života. A pořád dokola jsem všem opakovala, že to není pravda. Jak se za nimi jednou zaklapnou dveře, už nejsou součástí našeho života. A když na ty dveře zaklepou, už je pustíme jen jako návštěvu - ne jako obyvatele bytu za nimi. Neústupně jsem si za touto teorií stála. Až do debutantského plesu mojí sestry. Když začali hrát písničku pro první tanec debutantek - tu, kterou hrají každý rok, tu, kterou hráli i mě. A když jsem tak stála na kraji parketu a pozorovala svou sestru, jak za sebou vláčí ty těžké šaty, všimla jsem si toho muže v protější řadě. Vlasy mu poporostly, na tváři měl strniště, ramena byly mohutnější, než si pamatuji, ale oblek mu slušel pořád stejně. Kdyby v tu chvíli přede mnou byly nějaké dveře, otevřela bych je dokořán - ne pro návštěvu, ale pro původního obyvatele toho bytu za nimi…"
…napsala jsem v odstavcích věnovaných bývalým stránkám našeho života, odentrovala na další řádek, poslala do tiskárny a přidala na hromadu k laické korektuře pro svou kamarádku.

A pak jsem zabořila nos do půllitrového hrnku s citronovým čajem a projela očima nástěnku Facebooku ve snaze najít něco na zpestření dne. A pak jsem se věnovala fotkám svým a fotkám cizím, a věnovala se každé bývalé stránce svého života zvlášť. Bývalí partneři mají přeci jen něco, s čím nám můžou klepat na dveře. Můžou přijít a ukázat nám, co všechno bychom měli, kdybychom zůstali po jejich boku. Možná bychom měli společný pokoj ve vysokoškolském bytě, možná bychom měli společné tetování, možná bychom spolu jezdili na kole po alpských vrcholech, možná bychom měli na prstě oba zlatý prstýnek a možná by nám už dávno běhalo miminko po koberci. Na druhou stranu, možná bychom ale i měli pořád každý svůj pokoj u rodičů a vídali se po škole, možná bychom se vídali jen o víkendech, možná bychom měli jen společný stůl v zaplivané vesnické hospodě, možná by náš společný život zahrnoval jen pravidelné návštěvy pracáku a doufání, že jeden z nás sežene práci.

A v takových chvílích, když někdo z nich zaklepe na dveře, je potřeba si napřed prohlédnout to, co za nimi máme. Krásné byty, psy a kočky, milující partnery, svíčkovou, co hrozí, že každou chvíli uteče z hrnce, vyprané prádlo, které není naše, svíčky, které jsme si vybojovali při společných nákupech, velkou ložnici, ve které nespíme sami. A až pak prudkým trhnutím otevřít, usmát se, ukázat, jak jsme bez nich šťastní, a zase zabouchnout…

ELLE, aneb jak nebýt za krávu

20. září 2012 v 11:53 | Vlaštovka
Zase jsem na to přišla pozdě a zase jsem se ztrapnila.
Toho mlhavého dne zazvonil telefon tou suprovou melodií ze Zoufalých manželek a na jeho konci se ozvala jedna z těch pravých kamarádek na celý život.

"OMG! Viděla jsi tu kabelku v nový ELLE na stránce 83 (s tou stranu lžu, nevzpomínám si…)? Je fakt úžasná, co? Já nevím, mám na ní šetřit?"
"Ne, neviděla."
"Tak se podívej."
"Já sebou ten časopis nemám. Je asi v koupelně."
"V koupelně?" Ten zdrcený tón hlasu proletěl mýma ušima a připomněl mi mou pětiletou já, když jsem koukala na tátu, jak balí dárky a pochopila, že Ježíšek neexistuje.
"Jo, ve stojanu u záchoda."

A v několika příštích vteřinách jsem se o sobě dozvěděla, že jsem nemoderní, zaostalá, nevkusná buranka bez citu pro módu. A když jsem dodala, že je to stejně časopis, který žije jen z toho, že na každé stránce je reklama na věc, kterou si normální ženská nikdy nemůže dovolit, jsem byla i kráva. A tak jsem začala pátrat.

Pokud si kupujete Cosmopolitan a Joy, proto abyste si v nich i četly a ne jen koukaly na reklamní stránky, těmhle druhům kamarádek to neříkejte. A pokud jste si ELLE koupili jen, protože v ní byly ty pěkné sluneční brýle, nebo na titulce byl David Backham a vás zajímalo, co o něm asi tak parta šéfredaktorek může napsat anebo jste si ji jen vzali z práce, protože jí tam nechala klientka s děravou hlavou, už vůbec jim tohle neříkejte.
Pokud jste si ten drahý časopis přeci jen koupily, proboha, chovejte se k němu s citem. Zalezte si do ultramoderní kavárny, Starbucks nejlépe - pokud nemáte Starbucks ve svém městě, zajeďte si kvůli němu aspoň do Prahy, dejte si tu nejdražší a největší kávu, kterou budou mít. I když nekouříte, mějte na stole aspoň položenou krabičku Sobraniek, ať je vidět, že se vyznáte. A zamyšleně listujte, stránku po stránce a vychutnávejte si kabelky za devadesát tisíc.

Našla jsem svou osobní krávu

13. září 2012 v 16:07 | Vlaštovka
Všichni máme ve svém životě nějakou osobní krávu nebo vola, která nám ničí hezký pohled na svět (Povětšinou to vždycky bývají krávy). Někdo tuhle krávu našel už v dětství a táhne se s ním celý život. Někdo jí našel až v dospělosti a o to hůř se na ní zvyká. Ale já jí nacházím snad v každém stádiu věku a zvykám si na ní pořád od znova. Myslela jsem si, že jsem tu krávu našla už na základce, ale jak se ukázalo, byla to jen spolužačka, co je na tom teď o moc hůř než já. Myslela jsem si, že jsem ji našla na střední, ale jak ukázalo, zas to jen byla jedna blbá spolužačka, co nestojí za pozornost. Myslela jsem si, že jsem hledala špatně a měla jsem od začátku hledat vola. A myslela jsem si, že jsem ho našla v jedné z prvních prací v obchodě. A když jsem byla sprostě vyhozena, tak jako posledně, oddychla jsem si, že už je to za mnou. Nikdo další mě nečeká.
Byl to omyl. Ta nejhorší kráva na mě teprve čekala. Má osobní kráva, kterou vidím každý den. Je to ten typ situací, kdy jen projde kolem s tím svým zdravým džusíkem a tváří se jakoby měla permanentně zácpu, a mě stoupne tlak nad limit zdravého stavu a oči se mi stahují do nepatrných škvírek. A pak už si jen představuji, jak se zvedám od stolu, vybíhám úzkou chodbou, strčím do ní vší silou, džus se rozlétl po celé stěně a podlaze a ta kráva právě vypadla z okna, které ruka boží otevřela!
Ale vážně, nikdy jsem nepochopila, proč takové lidi v životě máme. K čemu máme povrchního, falešného člověka, kterého nenávidíme 24 hodin denně. K čemu jsou nám krávy, co se na nás povyšují, i když jsme v podstatě jejich šéfky. K čemu je falešná kráva, co se usmívá jako měsíček na hnůj, když něco chce. Co já vím, ze zdravotního hlediska není nic zdravého na tom, abychom se vehementně rozčilovali a tlak nám stoupal…

Sama doma

13. září 2012 v 13:18 | Vlaštovka
Vždycky jsem považovala povolání svého milého jako svého nepřítele (částečně i jeho šéfa). Odcházel brzy, vracel se pozdě, z nenadání měnil plány. A těch pár nočních, na které musel, mě po duši nehladily už vůbec. Až do té poslední. Po dlouhých několika necelých dvou rocích, co jsme spolu a po dlouhých několika měsících, co spolu bydlíme, to byla první noc, kdy jsem byla sama doma. A taky jsem řádila jako sama doma. (Uklízela, víme?)
Tentokrát nehodlám nic jiného, než se osprchovat (jo, jo, v té rozkopané koupelně, kterou ale nebudu v rámci relaxačního sama doma večeru registrovat), zabalit si vlasy do bílého ručníku a obléknout se do hedvábně jemných a lehkých modrých kraťasů a černé košilky..

27

Po dlouhé době si zase nasadit brýle místo těch věčně do oka řezajících kontaktních čoček.
Nalít si sklenku archivního vína, co budou jistojistě mít v obchodě.
Uvést se do společnosti červeného laku na nehty.
A pustit si Katherine Heigl a jejích 27 šatů. (A pokud zbyde čas, Sex ve městě bude nuda, jsem ochotná znovu si pustit Sněhurku s Julií Roberts, Lily Collins a s tím chytlavým bollywoodským zakončením.)


Papá muži, běžte vydělávat. S láskou vaše ženy. ♥
 
 

Reklama