Ze života v ptačím hnízdě

Hrdě oznamuji, jsem ta nejlepší přítelkyně

10. září 2012 v 10:16 | Vlaštovka
Hrdě oznamuji, jsem ta nejlepší přítelkyně na světě!
Měl to být víkend v teniskách, teplákách a nové fleecové mikině. Se psem a láhví vody. Samotou na dlouhých procházkách v lese. A pak v náruči své drahé polovičky. Jak to u vysněných víkendů bývá, podělají se ještě v pátek…
Takže v pátek to nebyla žádná hřejivá náruč, žádný promilovaný večer televizní kulisy. Jen prázdný dvojdomek na vsi. Sáhodlouhá procházka se dvěma psy. (Poprvé a naposledy! Ve filmu vypadala Jennifer Lopez s deseti psi náramně dobře, tak jsem předpokládala, že to bude snadné… Nebylo. Hlavní silnici jsem s nimi přecházela pět minut.) Sáhodlouhá jízda na kole. (Žádné kilo jsem neshodila, nohy jsem měla zamazané od řetězu, a zadek mě brní ještě teď.) Sáhodlouhé čtení knížky o Rebecce Bloomwodové, té nejblbější hrdince, jakou literatura pamatuje. A až pak, za doprovodu cvrlikajících cvrčků, poletujících netopýrů a padající rosy, se ta hřejivá náruč vrátila domů z práce. Radostně jsem zase začala věřit ve vysněný víkend. Dokud mi ta náruč neoznámila, že půjde pracovat i v sobotu.
Sobota začala pěkně. Pár hodinovou procházkou o samotě v lese. A tím i skončila… Do vyklizené koupelny vtrhla moje hřejivá upocená náruč polovičky se sádrokartonem, sbíječkou, letovacími hovadinami (postřehla jsem jen slovo letovat, význam už mě nějak netrápil, jen strašně smrděl), měděnými trubkami a izolací. Na jaře jsem totiž kvůli protékajícímu sprchovému koutu naplánovala rekonstrukci koupelny. Měla začít v lednu příštího roku, po podaném daňovém přiznání a schválené půjčce od banky. Promiňte, ale mám pocit, že teď je září, 2012!
A tak mám v koupelně strop ze sádrokartonu, na podlaze neskutečný bordel a nářadí, ve zdech díry, ze kterých čumí měděné trubky, v kabelce rozpočítané plány koupelny, v kufru auta béžové obklady (ne zlato, ta hnědá bude rozhodně lepší než červená, zvlášť když je levnější o tři stovky), v jídelně závěsný záchod z akce, dluh počítaný v tisících v tátově účetnictví a nedočkavého chlapa se sbíječkou v ruce - TOPINKU = topenáře, plynaře, instalatéra, kanalizátora třeba.
A v závěru toho vysněného víkendu v teniskách, teplákách a nové fleecové mikině, jsem ve čtvrt na deset probojovala do nacpaného kina, vedle teenagerů s pivem a láhvemi vína, zabořila zadek do dvojsedačky vedle své hřejivé náruče a ruku do krabice s popcornem a nadšeně sledovala Expandables 2, v čele se Stallonem a práskací elitou akčních filmů. A doma o půlnoci? Vedle té samé náruče jsem sledovala Avengers na DVD, koupeném ještě toho večera a do postele se došourala v půl třetí ráno. A o celém tom víkendu ani necekla.
No nejsem ta nejlepší přítelkyně na světě? (Možná, že mimo můj rentgenový dohled existují mě podobné, stejně tolerantní a s vysokou hranicí po zvýšení tlaku a následný infarkt. Ale já je neznám. A nechci je znát a nebudu se s nimi bavit! Právě mám svůj totiž pocit naprosté jedinečnosti.)

PS: Pokud moje koupelna nebude vypadat přinejmenším jako apartmá z Four Seasons, zabiju se.

Symbolika modrožlutého loga, co nutí ženy utrácet

31. srpna 2012 v 11:08 | Vlaštovka
I když jsem se v rámci zlepšování vztahu zařekla, znovu jsem zhřešila. Hřeším pořád, neustále a opakovaně, s každou návštěvou toho obrovského nákupního centra s nábytkem. Mého nejmilovanějšího. Symbolika modrožlutého loga mě vždycky donutí utratit ohromné množství peněz za věci, které ani nepotřebuji. A svíčky jsou bohužel tím základním prvkem v každé nákupní tašce (když je ještě mají takhle nafocené). Tak mě napadá, jestli se s tímhle zvláštním druhem zamilovanosti ženy už narodí, nebo se k němu prokousávají postupně, hlouběji s každou návštěvou? Muži pro tohle vzrušení z nákupů nikdy neměli pochopení - aspoň tedy ne ti, kteří se pohybovali okolo mě. Parta dekoratérů s koženými brašnami má určitě jiný názor. A tak se pak stává, že návštěva Ikei je pro nás slavnostním prvkem dne, jsme nesnesitelně veselé, předstíráme, že absolutně nechápeme ten zamračený výraz chlapa, který nás tam veze a máme pak potřebu svěřovat se s tím světu a hledat v něm pochopení.

Rodinná dovolená a jiná neštěstí

25. srpna 2012 v 16:43 | Vlaštovka
Celý dlouhý měsíc jsem počítala dny, dokud v mobilním kalendáři okénko nepřeskočí na datum 17. srpna a dokud tím dnem nezačne moje dvojčlenná rodinná dovolená. Rozdala jsem poslední úkoly svým zástupcům v práci, slavnostně zaklapla počítač, odpojila se od internetu a vztyčeným prostředníčkem jsem se rozloučila se všemi starostmi... Na celých 10 dní včetně víkendů...
Desetidenní relax se rozplynul ještě toho dne v pátek. Pobíhání sem a tam, balení na poslední chvíli. A jak si proboha máte sbalit, když nevíte, kam jedete? Nebo spíš do čeho jedete. Když vám někdo řekne, že jeho prarodiče jsou bohatí, automaticky si vybavíte luxusní vilu, sexy zahradníka a babičku v kostýmku od Chanelu. Ačkoliv jsem žena, obíhání obchodů na poslední chvíli mě dvakrát nebaví. V současných přípravách na podzimní kolekci ale byly všude vývěsky se slevou a dík bohu, dají se sehnat šaty, co říkají, jsem trochu značková a slevu popírám. Když jsem pak nad taškou zvažovala co dál, skoro jsem měla potřebu vzít si tašku plnou bot a nazout ty pravé podle kostýmku, který bude babička mít.
Nakonec se ukázalo, že kdybych přijela rovnou v teplákách, bylo by nejlíp. Luxusní vila se proměnila v několikagenerační domek na kopci, s výhledem na město. Čerstvý vzduch severní části republiky mě nutil usínat i ve stoje. A ta vychvalovaná rozhledna? No, i na vrcholky stromů je pěkný výhled...
Neztrácela jsem naději a těšila se na rodinný týden na chatě u rybníka. Hlídání psa se stalo denním chlebem, protože jak se zjistilo, naše láska mu asi nestačí a naučil se potřebě navštěvovat okolní chaty nebo utíkat do cizích zahrad. V tom vedru, kdy i mouchy padaly k zemi, jsem se místo válení u vychlazeného městského rybníka (ten u chaty je nepoužitelný, nemáte-li úchylku koupat se v hrachové kaši) válela na podlaze obýváku a chladila se o nevyhřátou plovoucí podlahu. Vydupaný výlet do Ikei, který mě nabíjel energií celý víkend, se změnil ve výlet za trest - nabručená polovička, úšklebky ukradené kačeny, nudná dálnice, kvalt. Zbylý čas jsem trávila ťukáním do wordu, vymýšlením romantického příběhu a čekáním na pracujícího muže - o dovolené!
Připadám si padlá na hlavu, ale už se nemůžu dočkat, jak si odpočinu od chlapa, psa i domácnosti ve své zelené kanceláři s miniaturní klimatizací.

Čokoláda za trest

17. srpna 2012 v 10:41 | Vlaštovka
Mít jednou ročně narozeniny je moc fajn. Mít kamarádky, které berou v potaz vaši vyčerpávající práci, jsou taky moc fajn. A dostat pak od nich dárek v podobě čokoládové masáže v kosmetickém salonu, který nese název egyptské bohyně (Slevomat nabízí spoustu možností jak se vyhnout vymýšlení dárku). Nevýslovně, ale opravdu nevýslovně jsem se na ten relax těšila. Celé dopoledne v práci jsem ujídala kousky oříškové čokolády, abych se odreagovala i vnitřně a byla připravená naprosto si večerní masáž užít. Hypnotizováním hodin se mi podařilo přinutit je, aby odbily pátou, vyletěla jsem ze dveří jako tajfun, cestou snědla zdravou bagetku ze StreetCafé a s nadšením jsem se podívala na dárkový kupón s adresou. A tím to začalo...
Nebyla jsem si jistá, jestli napsaná ulice opravdu tou, kterou jsem myslela. Ale když jsem do ní vešla z hlavní silnice a přečetla si název na oprýskané cedulce na ještě oprýskanějším domě, bylo to jisté. Jestli existovala v Plzni ulice, plná národnostních menšin, ve které jste se báli i za světla, byla to tahle. Nepodlehla jsem panice, pevněji sevřela kabelku a pokračovala dál.
Tu ulici jsem prošla dvakrát tam a zpět, než jsem našla cedulku o rozměrech 15x10 cm, na které bylo uvedeno kosmetické studio. Ač nejsem citlivka, na zvonek jsem se skoro bála sáhnout - nutno říct, odzvoněno mi bylo hned napotřetí. Se zacpaným nosem jsem prošla chodbou činžáku a podle zkoumání každých dveří zvlášť jsem našla ty pravé, které mi masérka najednou prudce rozevřela před nosem, div jsem nehodila zadek úlekem na špinavou podlahu.
Víte, vždycky jsem si masérky představovala na nějaké úrovni. V bílém, s pěknými botami (přece jen jsou to jediné, co z masérky vidíte, když máte hlavu narvanou v té díře v lehátku, co mi připomíná spíš WC), s pěstěnýma rukama. Ne ve špinavém tílku, zvonáčích a zimních huňatých ponožkách (venku bylo 30 °C) v pantoflích s přezkou, které jsme byli nuceni nosit na základce a strašně jsme je nenáviděli.
Ale pořád jsem nepanikařila a následovala ji do její masážní místnosti. Že jsem cestou téměř shodila z poliček všechny dárkové zvonečky pro štěstí (s cenovkou, na kterou jsem nebyla zvyklá ani z poutí - a že tam bylo draho), pytlíčky s kořením a ručně šité hadrové panenky, co mi připomínaly woodoo a skoro jsem na nich chtěla hledat jména zákaznic, co nenechaly spropitné.
Dobře, ale dost popisování. Ta masáž. Poté, co jsem byla svlečena do prádla a nalepila hlavu do té zmiňované díry, masérka pustila uklidňující meditační hudbu, co zněla spíš jako zběsilé kvílení pářících se velryb. Zasypala mě kokosovým peelingem a kokos se sypal doslova všude, takže po odchodu jsem vypadala jako sněžná královna, ze které se to jen sype. Pak jsem byla polita teplou čokoládou - upřímně voněla jak orionka, a zabalena do potravinářské folie. Okamžitě jsem si vybavila všechny scény z Dextera a v duchu se loučila se světem. Ale zůstala jsem žít.
Masérka otevřela okno, zesílila kvílení velryb a nechala mě dvacet minut relaxovat a čokoládu pracovat na zádech. A moje relaxace? Začalo to tmou v místnosti jako v pytli a neskutečným dusnem. Jak jsem mluvila o těch národnostních menšinách, měla jsem je pod oknem rovnou jako v repráku. "Hej vole, co budeme dělat? Hej, vole, upadl ti myč na silnici. Hej, máme deset kórun. Hej, dej mi je. Hej more, ty si vůl, spadla do kanálu. Hej, vylov si to sám." S rasismem to opravdu nemá nic společného, ale v případě, že jsem u toho měla relaxovat, musela už jsem se smát. Velryby kvílely a souložily, s každým otevřením dveří se zvedl průvan a kokos létal po celé místnosti.
Když jsem byla zbavena folie, politá kokosovým mlékem nebo čím (nechci to radši vědět), úprkem jsem na sebe hodila oblečení, triko naruby a s falešně zářivým úsměv vycouvala pryč a co nejrychleji utekla ulicí na bezpečnou hlavní třídu. Toho dne jsem se poučila. Když teď slyším slovo čokoláda, ježí se mi chlupy na ruce. Když slyším slovo kokos, vstávají mi vlasy na hlavě.

Recept na krásu

24. července 2012 v 14:22 | Vlaštovka
Opravdu se na mě ti chlapi pořád usmívají nebo mám něco na zubech? Nebo mi leze z kalhot břicho, mám díru na zadku nebo mi podprsenka překrajuje prsa napůl? Chystám se narazit do sloupu nebo zakopnout? Vypadám snad jako snadno okraditelná stařenka a oni plánují, jak mi z ramena servou kabelku? Zahnula jsem do postraní uličky a koukla se do tmavé výlohy, vyložené snad tisíci zvonečky a dárečky pro štěstí (díky bohu přes to množství nebylo ani z obchodu vidět na čumily, co výlohy používají jen jako zrcadlo, nebo jako zástěrku pro to, aby se mohli v klidu najíst, být otočeni zády k procházejícím, co by jim nejraději vlezli až do pusy a koukat do "zajímavé" výlohy). A v té výloze jsem viděla jen sebe - s růžovějícími tvářemi, s nádherným pruhovaným topem z prvotřídního anglického secondhandu s holými zády (kdyby ten výstřih byl místo zezadu zepředu, pravděpodobně by se mi pětinásobně zvýšil plat, protože všichni prsočumilové by asi prodali i vlastní půdu pod nohama a rekordní milionové úspěchy firmy by stouply ještě jednou tolik - ano, fandím si), sebe s úžasnými, oblíbenými, už tolikrát zmiňovanými brýlemi z ELLE, s blogerským drdolem (jak jsem si mimochodem přečetla včera na stránkách Joy), který se mi dnes mimořádně povedl, s eko hrnkem v ruce a s přirozeným úsměvem od ucha k uchu. Viděla jsem sebe, konečně bez chyb.
A pak jsem najednou měla další opravdu v zásobě. Opravdu se mě ta krásná ženská z kanceláře zeptala, jaký mám recept na krásu? Já, která jsem ještě minulý týden umírala v tmavých depresivních šatech a mračila se na celý svět, mám teď někomu říkat recept na krásu? A tak jsem se nadechla a začala jsem jmenovat. Yves Rocher, Rimmel, Garnier, H&M... A pak jsem se zarazila a začala jsem jmenovat jiné položky na seznam receptu pro krásu. Sluníčko, milující a milovaný přítel, chlupaté neštěstíčko Jackie, parfém od Marca Jacobse darovaný z toho nejkrásnějšího důvodu, bílá sluchátka a v nich správná hudba, ovocný salát, plná taška koření z nejkvalitnějšího obchodu ve městě, nálada vařit a zkoušet, nový obal na Blackberry, vykašlání se na kosmetické ošetření za stovky korun, ten mimořádně povedený drdol, dva nehty jinak barevné než ostatní. Každý den jsou přísady do receptu na krásu jiné - až na jednu, a ta zůstává tajná i mně.

Primadona

20. července 2012 v 13:38 | Vlaštovka
Primadony, domýšlivky, namyšlené holky, co musí být stále středem pozornosti. Jsou to nány, ale beztak mě ten jejich svět zajímá, fascinuje a nutí mě občas jim závidět (ne jejich možnosti, jen konto, ze kterého si mohou koupit Laboutinky). Zajímá mě, co se jim honí hlavou, zda jim některé věci připadají víc důležité než ostatní a zda mají nějakou normální kamarádku a co ta si o nich asi myslí. Co asi poslouchají za hudbu ve sluchátkách, že sebou hází jako v epileptickém záchvatu. Kolik můžou utratit v soláriu za tu odpornou mrkvovou barvu, která se na nich vytvoří (a dvakrát tolik, jsou-li zrzavé - od přírody).
Pro dnešek jsem prudce inspirována playlistem jedné zpěvačky, co se tak cítí na tři minuty z nového alba (obzvlášť se mi líbí ta pasáž, kde se zpívá Mohl bys pro mě něco udělat? Mohl bys mi koupit diamantový prsten? a pak ta další, Jsem královna krásy na stříbrném plátně, žiju si život jako ve snu, vím, že mám velké ego a opravu nevím, proč je to takový problém).
Asi bych si chtěla vyzkoušet, být primadonou aspoň jeden den - a ano, je mi jasné, že ten první den by se mi neskutečně líbil a neviděla bych žádná negativa - proto by bylo nutné naordinovat tuhle zvídavou terapii aspoň na měsíc. Ale bojím se, že bych pořád ta negativa neviděla - tak jako je nikdy nevidí ony. Jako mladé ženy, co stojíme nohama pevně na zemi, vyděláváme mizerné platy, to vidět můžeme, ale která z nás by si to nevyzkoušela. Dostat to, co chceme, protože o to požádáme - ne proto, že si to zasloužíme.


Potřebuji letní domek

13. července 2012 v 10:18 | Vlaštovka
Jak tenhle týden špatně začal, přesně tak špatně končí. Pondělí jsem sváděla na to neskutečné množství papírů, které na mě čekaly na stole. Úterý jsem sváděla na hladový žaludek a prázdnou lednici. Středu jsem svedla na počasí. A ve čtvrtek mi došlo, že je to asi mnou. Tenhle týden se mi zdál jako ten nejtěžší. Připomínalo mi to maturitu, kterou jsem ale teď nesložila - místo toho jsem složila sama sebe. Každá z mých přeháňkových nálad zabírala nějak jinak. Sice jsem byla odpoledne šťastná za dva, ale když přišla chvíle smutku, byla taky dvakrát taková. Možná má na mě léto špatný vliv. Možná mi vadí to, jak ráno vyběhnu nabalená do deště a odpoledne se vařím ve vlastní šťávě a tahám za sebou po zemi stokilový deštník. Možná mi vadí holé zdi v každém pokoji. Možná mě sráží na kolena fotky, které mi kamarádka pravidelně zasílá z Londýna. Možná jsem třeba jen znuděná. A nedá se to svést na PMS ani na rané stádium (díkybohu) neexistujícího těhotenství.
Asi bych potřebovala pauzu daleko od světa, daleko od prázdné lednice a všech rezervačních a zprostředkovatelských smluv. Chtěla bych mít místo (samozřejmě se sprchou, kde teče horká voda) uprostřed lesů, luk a jezer, kde bych si mohla při západu slunce nerušeně psát přelétavé myšlenky, pít horký čaj a sledovat páru vycházející z narůžovělého jezera.
Letní domek, kam by za mnou přijely nejlepší kamarádky a já uspořádala ten nejupovídanější čaj o páté.
Letní domek, kde bych si nerušeně mohla číst rady z módních časopisů zabalená do heboučkého županu s růžovými puntíky.
Letní domek s malou bílou kuchyňkou, kde bych mohla vyzkoušet recepty, které mají v Apetitu nejlepší obrázek, a kdyby byly hnusné, nakrmila bych s nimi ryby v jezeře.
Letní domek, kde bych si mohla nahlas pouštět novou Auru Dione a posmutněle u toho vzdychat.
Letní domek, kam bych mohla utíkat hledat sebe, když už se v zrcadle nepoznávám a to co říkám, jakoby říkal někdo jiný.
Zkrátka potřebuji letní domek.

Ruiny špatného dne

2. července 2012 v 10:03 | Vlaštovka
Zase si chci stěžovat na život (je pravda, že to tu dlouho nebylo a je pravda, že si připadám jako rozpolcená osobnost, která je jeden den happy a dobývala by svět a druhý den by si lila na hlavu okurkový lák - ale přesně proto se mám tak ráda) a zítra zase budu psát pozitivní nesmysly. Varování v úvodu je pro mě vždycky dostatečné na to, aby mě odradilo od čtení dál. Nevím, jak to funguje na jiné.
Slyšeli jste někdy o špatném dni? A nemám na mysli, ten den, kdy zaspíte, úprkovou cestou do práce na sebe vylijete kávu, zapomenete doma malovátka a lak na vlasy, stojíte ve městě ve frontách, kde jen to jde a nakonec naděláte v práci tolik kopanců, že v závěru dne zkrouceně sedíte na židli v rohu a čekáte na výpověď. Tenhle den nemyslím. Jde mi o ten den, kdy se probudíte s úsměvem a dění dne vás postupně sráží níž a níž k zemi.
Protože dívat se v televizi na pár dílů Simpsonových může být zábavné, ale po osmé epizodě, kdy do oken praží slunce a teplota se zvedá ke třicítce, už vás to začíná trochu srát. Pak se zvednete, uklidíte pomalu celý dům, umyjete všechno nádobí a ještě uvaříte a nikdo to neocení a zatraceně, asi ani nevidí? Úsměv se ztrácí do naprostého neviditelna a vy potřebujete uklidnit, obejmout a aby se k vám někdo přitulil. A nikdo se netulí, protože místo svého milujícího milého a vašeho společného psa, se vám může podezřele zdát, že máte doma staršího bráchu a jeho milovaného psa.
Cožpak není vidět, když někdy ženská potřebuje pohladit, přitulit se, pomazlit a když potřebuje sex? (Dokonce už mě přepadly i myšlenky na znásilnění!). Zdá se mi, že ty přihlouplé narážky, kdy vám kamarádka žertem řekne, že jste protivná a že máte nedostatek sexu, mají zakořeněný základ v pravdě - sice to není nedostatkem, ale zvýšenou chutí (a je to zcela logické, když chlap v těchhle vedrech pobíhá po zahradě bez trika - ale běhá za psem, ne za mnou, sakra).
A právě úmorně dávám dohromady pro a proti, proč radši tenhle odstavec nesmazat, ale vítězí proti. Čtou to přece hlavně ženy, mé zvědavé kamarádky, co potřebují trochu humorných drbů do repertoáru.
Každopádně, tuto zdrcující situaci jsem vyřešila až večer, když jsme odděleně usnuli u televizí v ložnici a obýváku a já se probudila dřív, abych sesmolila pár zápisek, ze kterých pak vytvořím obsáhlý článek. Místo nakládaných hermelínů, připravených na gril, jsem tiše sesmolila pár toastů a velký vánoční hrnek citronového, granulovaného a strašně nezdravého čaje a dočetla u skromné večeře v přesvícené kuchyni další knihu. Dala jsem si ten den už asi desátou sprchu a vyplácala další množství sprchového gelu, po němž se mi kůže provoněla bourbonskou vanilkou (díky bohu za slevové období v Plaze a zákaznické kartě do Ives Rocher). Vyvenčila jsem našeho psa a tiše se přitulila ke svému spícímu a příležitostně pochrupávajícímu druhovi a tím můj špatný den skončil. A samozřejmě po několika neslušných snech jsem ho ráno znásilnila! A tím začal ten lepší den. A je mi líp, skoro jako bych zapomněla. Ačkoliv se mi včera zdálo že mám špatný život, byl to jen špatný den. :-)

Čtenářský kroužek pro jednoho

28. června 2012 v 16:29 | Vlaštovka
Když nevíte coby, najdete to v... No, v OBI to rozhodně nehledejte, protože kromě pomatené oranžové veverky tam nic nudu zahánějícího nevedou. Vzhledem k tomu létu, co se teď nedávno ohlásilo, jsem přehodnotila postoje a polední pauzy. V rámci šetření jsem si začala vařit obědy doma (nicméně, peníze pak utratím za jiné hovadiny, ale to je teď jedno) a ve volné polední pauze jsem kousala klávesnici nudou. Občas jsem si chodila sedat ven do parku a poslouchat MP3ky, pokoušet se napsat román, snažit se srkat ledovou kávu hodinu, ale stejně se mi roztekla. A tak jsem z nouzectnosti zabloudila na portál autorek pro mladé a emancipované ženy, co sotva přesáhly dvacítku a našla jsem něco zajímavého. Bohužel zatím nedostupného v češtině a tak jsem se louskala každičkým anglickým slovíčkem a pauzy mi utíkaly ani nevím jak rychle. Přelouskala jsem asi pět románů, než jsem narazila i na pár českých verzí - a ty jsou teď v mé knihovně a já spokojeně kazím svoje oči čtením z blízka. Je to zvláštní pocit jen si teď sedět a číst a nelistovat ve slovníku, co by asi mohlo tohle a tohle znamenat.
Takže, milé dámy čerstvě po dvacítce, co chcete cestovat, máte zálibu v nakupování, o polední pauze nevíte-li co by a umíte anglicky, vrhněte se do všech těch románů. Některé z dílek se dají sehnat i v českém překladu - ale upřímně řečeno, po anglických verzích, náš rodný jazyk stojí za houby a um překladatelů používat opakovaně ta samá slova a přirovnání taky neohromuje. Začínám si zamilovávat své polední pauzy - svůj čtenářský kroužek pro jednoho.

Pro každého cestujícího deodorant zdarma

27. června 2012 v 14:33 | Vlaštovka
Znáte ten moment. Léto. Horko. 35 °C. Narvaný autobus. Nevětrající okýnka. Přistupují lidi, mačkají se k vám. Smrad. Odporný, loudající se smrad, co nikdy nemizí. Zvedající se žaludek. A ten moment, kdy radši vystoupíte o tři stanice dřív, jen abyste se mohli nadechnout. Jdete domů pěšky, nové sandálky vás dřou do krve, kabelka vám padá z ramene, žaludek nekručí, řve hlady a v krku máte jako na Sahaře, MP3 přehrávač je vybitý nebo vám funguje jen jedno sluchátko. To všechno jen kvůli nedostatku jednoho deodorantu. Víte, až jednou budu bohatá starostka nějaké té země nezemě, nebudu vybírat daně na kdejaké p*čoviny. Zavedu jednu speciální - daň za dýchatelné prostředí a sama budu přispívat největší částí. A nemůžu se dočkat, až budu malovat transparenty, pověšené na každém autobusu městské hromadné i nehromadné dopravy, linkových tras nebo na každém vlaku. Pro každého cestujícího deodorant zdarma!!


Free deodorants for everyone!!!
A třebaže by někdo mohl mít pocit, jak moc velká jsem frfňalka, těším se na vaše obličeje, až si vedle vašeho citlivého nosíku stoupne pořádně šťavnatá čtyřicátnice s patnáctikilovým nákupem z Penny, co dá jednomu v tom vedru zabrat... Já se potřebovala někomu svěřit a sdílet ten pocit, který se mě zpocňuje s každým vysvitnutím slunce a s prudkým stoupáním teploměru.

Jack Jackminster I.

27. června 2012 v 11:51 | Vlaštovka
Příchod Jacka Jackminstera prvního...
Týdenní dovolená, týdenní pracovní dovolená, týdenní mateřská.. Týden starostí, ve kterém jsem musela být stále na notebooku v rámci pracovních povinností, ve kterém jsem musela hlídat chlupatou kuličku, co se nám zabydluje doma a ve kterém jsem nestihla udělat téměř nic.. Už je za mnou! A dá se říct, že celodenní dlabání prsty do klávesnice ve svém zelenkavém pracovišti, mi poskytuje dostatečný relax po tomhle dovolenkovém týdnu.
Tenhle týden měl jednu svoji výhodu. Narozeninové překvápko, s mírným zpožděním, 12ti týdenní, chlupaté a neposedné, černě zbarvené s bílými ponožkami. Když se řeklo border kolie, jediné, co jsem si dokázala vybavit, byla velká černobílá skákající koule s čumákem a čtyřma nohama, co se s vyplazeným jazykem snaží vyskočit na vysoko letící frisbee. Měla jsem ještě i nějakou tu představu o tom, jak to zvíře může být hravé a kamarádské - ale rozhodně jsem netušila, jako moc. Moje boty? Nejlepší hračka na světě! Kovové židle v kuchyni? Nejlepší věc na ostření zubů! Náš krásný zelený koberec? Nejzdravější svačina! Jsou to daně za tu legraci, jakou si nakonec užijete. Když se přerazí o tu botu, kterou právě trhá a nosí po zahradě, když svačí ten krásný koberec a on mu po podlaze ujede i s tlapkami. S Jackem přišel do naší dvojčlenné domácnosti nějaký zvláštní druh nové energie, radosti a štěstí. Nemusíme řešit, co budeme dělat večer - půjdeme ven, nemusíme řešit nudu - vezmeme si tenisák a užijeme si prostorné zahrady. Jsem neskutečně vděčná, šťastná a život se mi zase rozběhl.

Dvacet svíček na dort

11. června 2012 v 14:09 | Vlaštovka
Dvacet svíček na dort aneb Vlaštovka má narozeniny a hledá první vrásku...
Letos jsem byla na tajná přání náročná a možná právě proto, že byla tajná, nemusela se všechna splnit a taky nesplnila. Ale ten poměr splněných a nesplněných byl natolik vyvážen, že mi vlastně po obličeji nepřeběhlo ani jedno zamračení. Chtěla jsem tajně všechno to, co má na oslavě snů být - mít to, co mají všechny oslavenkyně ve filmech a vykroutit alespoň pro ten jeden den pryč z reality. Chtěla jsem pár svíček, velkou dárkovou krabici, narozeninové přání se stupidním obrázkem, osobitý dort, kytici oblíbených květin a pár barevných balonků. Ale chtěla jsem to tajně, a jak jsem se už několikrát přesvědčila, občas lidi do hlavy nevidí... A tak jsem si do práce koupila dvacet čajových svíček a sfoukla je jedním dechem, velkou kartonovou krabici od zásilkové služby jsem přelepila barevnou lepenkou a pokreslila srdíčky, nafoukla pár firemních balonků a přivázala si je na ruku a s pár zvýrazňovači jsem si na vystřiženou čtvrtku nakreslila barevného tygra. Přemýšlela jsem, jak dnes asi budou chutnat proleželé dorty k narozeninám - ten s oblíbenými kopretinami z marcipánu a ten s těmi nejšťavnatějšími jahodami se šlehačkou, jestli mi neuvadla ta kytice letního kvítí v obalu s motýly a jestli mají rudé gerbery na okně dost světla.
Všechno nejlepší milá Vlaštovko... ♥

Zlomené dívčí hrdinství

4. června 2012 v 15:22 | Vlaštovka
Všichni si pamatují na zelenou louku nebo zelený park, rozkvetlé kvítky, spalující slunce, pobíhající děti, modely autíček zaparkované vedle sebe, panenky na čajovém dýchánku, usmívající se holčičky se zlatými prstýnky, které tvoří ještě nezničené vlasy, v letních šatičkách a s náramky z falešných perel. A protože i já občas potřebuji energii z kousku přírody, o polední pauze jsem si zašla na oběd a kávu do parku. Pomalu jsem usrkávala z hnědého kelímku, seděla na lavičce, sledovala tenhle dětský den přede mnou na trávníku a vzpomínala na časy, kdy pro mě jedinou starostí bylo zapadající slunce a já musela domů, kdy mi bylo tak krásně a nikdo mi neubližoval. Dokud ta nejkrásnější z holčiček, tak s těmi zlatými prstýnky nezakřičela na holčičku vedle sebe. "Jdi pryč ty prasnice! Vypadni!!!"
Pořád mám před očima ten okamžik, kdy couvla o krok dozadu a hnědé oči se jí zaleskly bolestí. Okamžik, kdy se dvě matky zvedly a každá běžela ke své malé holčičce. Kdy jedna matka, která měla ty nejvyšší podpatky a hlavu obarvenou na ten nejnepřirozenější odstín blonďaté, přiběhla ke své dceři, neupřímně se zamračila a pronesla něco na způsob toho, že to se tlustým holkám neříká. Zatímco ta tmavovlasá matka v teniskách si odvedla dceru daleko od ostatních a snažila se jí vysvětlit, co se vlastně stalo, nepřestávaje jí hladit po tváři a otírat nenápadné slzičky. A nikdy nezapomenu ten okamžik, kdy jsem se podívala zpět na blonďatou holčičku a viděla ten triumfální výraz v její malé tvářičce...
Jako malá jsem si myslela, že jsou všichni lidi stejní. Že mezi námi nepanuje nerovnost. Nemyslela jsem si, že se hraje na bohaté a chudé, tlusté a hubené, hezké a ošklivé, sourozence nebo jedináčky. Žila jsem v bezstarostném světě a jediné, na co jsem lidi okolo sebe rozdělovala, byli šťastní a smutní. A každého smutného jsem se snažila rozveselit, ať mu problémy vrásčily tvář sebevíc, ať se jednalo o holčičku, mámu nebo babičku. Nechápala jsem, co jsou to problémy, co jsou starosti a co by mě mělo někdy trápit.
A tak jsem šťastná, že jsem měla dětství takové, jaké jsem měla. Že jsem měla kvítkované tenisky, že jsem byla oplácená blondýnka a nikdo mě kvůli tomu nepřestal mít rád, že jsem neznala intriky ze seriálů, že jsem své prázdniny trávila na chatě uprostřed lesa a kamarádila se s cizími dětmi od řeky, že jsem neměla nikoho, kdo by mi chtěl ublížit, pošlapat mi sny a sebrat mi to jediné, co jsem měla - radost. Ano, měli jsme i spoustu jiných věcí - někdo měl panenku barbie, někdo jeepa na dálkové ovládání, někdo tamagotchi, někdo malířskou sadu, někdo playstation, někdo pejska nebo křečka, někdo atlas, někdo měl piškoty na baletění a někdo měl knížku pohádek, o které doufal, že je skutečná - ale všechny tyhle věci nám mohli vzít, radost ne a úsměv z tváře ne.
Seděla jsem na lavičce jako přikovaná a kdyby mi hodiny na věži nepřipomněly blížící se konec mého poledního volna, asi bych tu zlou reality z blízkosti pozorovala dál, s nechápavým pohledem koukala na tu, co to způsobila, a uctivým pohledem na tu, co s potlačovanými slzami zlomeného dívčího hrdinství v pruhovaných šatech odcházela pryč, pevně svírajíc mámu za ruku.

Zoo

28. května 2012 v 15:36 | Vlaštovka
Tak si tak při horkém, slunci propáleném sobotním ránu poseďte u venkovního stolu u snídaně, foukejte si spálené ruce, záda, dekolt a stehna, díky nimž je váš odstín sakra podobný ráčkovi Homera Simpsona a vymýšlejte si program na sobotní den. Ideální nápad? Zoologická zahrada. Kde jinde můžete pobíhat na žhavém slunci a připalovat se ještě víc, dokud se z vás nebude linout vůně grilovaných mořských potvor?
Ačkoliv mě každý krok, při kterém se o sebe otřela spálená stehna bolela jako čert, ačkoliv mě večer už nohy ani neposlouchaly, ačkoliv mi úzký řemínek kabelky vyřezával do rudých ramen další tetování a ačkoliv mi padaly kamínky do balerínek z každé prašné cesty, byla to bezkonkurenčně ta nejlepší sobota roku! Ani mě nenapadlo, jak moc velkou radost mi může udělat návrat do dětských let. Vykřikovat hlášky Jůů a Jéé, Ňuňuňu na každé mláďátko, vydře říkat vydva, bez výčitek mlsat nanuka a krásně se od něj zapatlat, naklánět se za okraj vedle cedule Nenaklánějte se za okraj, strkat prsty do ohrady vedle cedule Nestrkejte prsty do ohrady, jíst voňavý kebab vedle příkopu do dálky skákajících gepardů, leknout se umělé hlavy dinosaura v křoví, drbat poníka za uchem, šišlat na kůzle v domečku a zkoušet, jak má jeho máma koza tvrdé rohy, bloudit v pavilonu opic a opakovaně kňučet mám hlad, bolí mě nohy a mám žízeň. Zkrátka vrátit se někam, kde mi kdysi stoupaly koutky do závratných výšek. ♥

Den, kdy se zastavil svět

21. května 2012 v 15:25 | Vlaštovka
Tomuhle dni předcházelo několik dní očekávání jeho přímého konce. Pánové prominou, dámy se začtou. Zamilované, šťastné, pak nervózní, na něco důležitého, co stále nepřichází čekající, panikařící, představující si konec světa a růžové šatičky nebo modré lacláče, vystrašené, vyhýbající se pravdě, zhroucené, odhodlané, upocené, s třesoucíma se rukama, a pak už jen čekající na jedno přídavné jméno, kterému předchází dvě odlišná slovesa - jedno nebo druhé. A přesně v těch několika vteřinách, kdy jsem čekala na spojení těch dvou slov, se mi svět zastavil. Zastavil se čas, všechno dění kolem mě, hodiny přestaly tikat a jen nepatrné paprsky, co se prodíraly stromy za oknem, mi svítily zlatě do očí. Bylo to pro mě nejjasnějších několik vteřin, kdy mi do hlavy skákaly všechny myšlenky, které jsem nikdy nepustila z krabice na dně sebe ven. Někdo předchozího večera nastevřel víko a nechal je utéct. Během těch několika vteřin jsem stíhala vnímat tisíce důvodů, proč by to mělo být tak a tisíc důvodů, proč by to mělo být jinak. A když slunce zalezlo za mrak a svět se znovu rozběhl, byla jsem přesvědčená, že obě varianty odpovědi bych dokázala zvládnout. Že by tu se mnou někdo byl a postavil se za mě, v obou variantách.
A jistě, svět se rozběhl a dopadlo to šťastně. Pro mladou holku, na začátku cesty do světa, to lépe dopadnout nemohlo. Ale proč je mi tak divně, mám pocit, jako kdybych selhala. Jakoby mě něco opustilo...

Od posedlosti sporákem zpět k životu

21. dubna 2012 v 13:36 | Vlaštovka
Je takové množství věcí, které mi přilétají do života, a já si nejsem jistá, jestli je pustit dovnitř nebo poslat pryč anebo se je pak snažit chytat za křídla a vrátit zpět ke mně. Čas strašně utíká, ať jsem jeho paní nebo ne a stejně tak jako v přilétajících věcech si nejsem jistá, jestli je to dobře..
A kromě svého času jsem i paní svého života, své poloviny rodinného dvojdomku o dispozici 3+1 s koupelnou, komorou a šatnou, své prostorné kuchyně, kde s láskou můžu vyvařovat pro svou dvoučlennou domácnost... (Jo, opravdu jen pro dvoučlennou...)




Ačkoliv vaření nebývalo koníčkem, teď bych se přetrhla, aby každičká potravina, která přistane na stole, měla ten nejbarevnější a nejlahodnější vzhled, chutnala tak, jakoby jste se cpali rajským ovocem, ale nemusel vás k ní svádět had. A s vařením se nakupily další povinnosti, kterým jsem se kdysi dokázala bránit útěkem ven za přáteli. Nezbytné mytí nádobí (kdysi jsem chodila kolem těch špinavých hromad, nevšímala si jich a ťukala si na čelo pokaždé, když máma nadávala, jak je možné, že to nevidím nebo ignoruju - teď mě zvedne ze židle i jedna neumytá sklenička na čisté pracovní desce... Mami, chápu tě, omlouvám se...). Drhnutí sporáku od poslední kapičky oleje na téměř neviditelném místě. Drobek na předložce pod linkou, což nutně znamená vysávání, které se přesune do všech dalších místností, a v každé té místnosti vidím další chyby, co se musí napravit a uklidit. Občas jsem cítila záchvěvy nemoci zvaná Martha Stewartová.




Jak jsem zjistila (a zjistit jsem to musela), ta samostatnost není taková prdel, jak jsme si všichni mysleli a jak v té iluzi další naši vrstevníci žijou. Ačkoliv se vydělává, všechno žere tak moc peněz a dovolit si nákupy v Olympii nebo v Plaze už není tak snadné, jako to bývalo dřív. Ale není to o tom, že všechnu tu ženskost v sobě zameškáte nebo zaplácáte všemi starostmi, co bude k večeři a co zítra k obědu a kolik to bude stát. Možná ta scéna byla vždycky jen ve filmech a nikdo jí nevěřil, ale ona přijde. Sžírající pocit, že cokoliv uděláte, nikdo neocení, že jediná akce, kterou pořádně prožijete po příchodu z práce, je vaření večeře, úklid nebo sezení u televize, že váš nejdelší výlet v prosluněném dni je do práce a zpět. Něco se ve vás začne bortit a chce se vám utéct pryč, vzít psa, kterého nemáte, na dlouhou procházku při řece daleko od domova, chce se vám mít u sebe najednou všechny kamarádky a zase s nimi sedět venku na rampě před obchoďákem, chce se vám... Chce se vám všechno, jen nesedět na gauči. A to je ta doba, kdy zkrátka obětuji těch několik korun z kreditky a udělám si klidné odpoledne, skončím v práci dřív a dojdu si koupit kytici vonících tulipánů, strávím polední pauzu v H&M a vyberu si ty nejdražší kalhoty, které asi v nabídce mají, ale odcházím domů s pocitem, že něco je líp a já něco udělala jinak.




Takže, vracím se k bytí marnivou ženou, kupuji si nové náušnice, abych ještě víc přecpala krabici od klobouků, která už teď přetéká, vše, co potkám, zachytávám růžovým foťákem, poslouchám Amy MacDonaldovou, piju žlutý džus, jím zelená jablka a v drogerii nepřemýšlím, která barva Cifu je kvalitnější, ale jestli mi ta oranžová barva laku ve slevě půjde k náušnicím. A na čas se vracím k černé. Ačkoliv se to jedné z děvčat nebude líbit, promine, ale mně se po ní stýskalo. Protože ten pocit, kdy jsem kráčela po městě a cítila se jako někdo úplně nový, se nedá vyvrátit žádnou výtkou na nebarevnost šatníku...
Back in black.

Vedle mě

29. března 2012 v 13:20 | Vlaštovka
Probudila jsem se ráno s jasným cílem, že budu pracovat a ve volné chvíli sem zčista jasna zabloudím, přidám krásně nekvalitní fotku mého kamrlíku a na tisíc řádků rozepíšu pochavlnou ódu na pracovní místo snů. Bohužel, jedna rytmická písnička mě donutila k něčemu úplně jinému..
Next to me? Wooo Hooo! Next to me? Next to me!
Takže ano, ta tisíciřádková óda se změnila na osobu, která těch tisíc řádků stejně ani nezaregistruje.. Ale mně přinese úlevu, přinese mi to snad i pochopení ze všech stran a ujasní mi detaily maskované v mlze...
Představu, že je někdo vedle mě, jsem měla strašně moc ráda, snila jsem o ní pod kvítkovanou peřinou a představovala jsem si s hloupými rytmy slunečná odpoledne, svůj zářivý úsměv co pak ladně přejde ve sladký hlasitý smích, paprsky, co mění vlasy na mahagonové zlato. Představovala jsem si vánek vonící po jaru (plný alergenů, co mi ničí život), představovala jsem si na sobě oblečení, které ani nemám ve skříni a boty, co ani nemají v obchodě..
Nevěděla jsem kdy a proč, ale pořád jsem doufala, že se všechny ty představy stanou skutečností. A staly.
Staly se drtivou skutečností, kterou někteří neměli rádi, ale já je neposlouchala. Kdyby už tenkrát ta písnička existovala, dávala bych si sluchátka do uší s každým opozitním slůvkem. Najednou to byla realita. Všechno to slunce v odpoledních, můj zářivý úsměv, kdy se koutky nedaly stáhnout do pozice smutného smajlíka, neutichající smích a zlatý mahagon ve vlnitých kadeřích, nezastavitelné kýchání u kvetoucích kytek, nakoupené oblečení co odpovídalo představám a radši naboso, kdykoliv to jen šlo.. Do těch jarních představ se pak najednou přimíchaly horké letní večery, podzimní listí ve vlasech, co pořád prozařovaly tím zlatem, zimní vločky roztávaly na mém rudém nose a najednou už se zase blíží slunce a jarní vánek. Jen se do něj přimíchalo několik kapek různých druhů barev na zdi, několik nánosů sádry a vyštukovaných zdí a kovové piliny, které zametl prodavač, když přidělal další klíč od mého domova. Konečně začínám poznávat, co to opravdu znamená, někdo vedle mě... Next to me.

Moje první snídaně

3. února 2012 v 13:24 | Vlaštovka
Proudly presents...
A už toho bylo dost. Moře práce, moře kýblů barvy a tisíckrát vypraných malířských válečků, moře kilometrů naběhaných s vysavačem, moře mil nalezených po kolenou s vystrčeným zadkem a hadrem v ruce, moře k ničemu vedoucích pohovorů, moře vyprošených potravin od sousedky a jen malá louže minut strávených po nocích na internetu na miniaturním displeji mojí ostružinové Blackberry a téměř vyschlý potok kontaktu s lidmi. Poslední den, co si vybavuji do detailu, jsem byla neskutečně unavená, neskutečně protivná na celý svět a chtělo se mi řvát, neboť ruku k dílu přikládali jen ti, u kterých jsem si to trapně vyprosila (a ještě mi k tomu přinesli mléko, abych si měla z čeho uvařit kakao a dívat se na svět usměvavýma očima - čemuž se říká mít opravdu rád/a svou kamarádku a čehož si kamarádka velice cení.) A když jsem byla protivná na ty, kteří by si to asi vážně zasloužili nejmíň na světě, plácla jsem se po hlavě, ukazatel módu nasrání trochu klesl a přiblížil se vyrovnanosti.
A tak jsem vstala, vychutnala jsem si zbytek večeře k snídani a rozplánovala si den. Pohovor - ano, zapomněla jsem doma polovinu plánovaného oblečení, ale vymyslela jsem jiný způsob jak oslnit, venku zamrzali lidi v zatáčce, ale já jsem si při těch -13°C nasadila kulicha (a neřešila, jak budou vypadat moje vlasy - což není to, co bych obvykle opomínala), vyvenčila pejska, podrbala pár cizích, co se se mnou srazili ve dveřích a se sluncem v očích vyrazila do krásného dne. A ať se tomu dá věřit nebo ne, udělalo mi ohromnou radost, že mě pán s pěti zuby zdvořile pustil první do dveří tramvaje a já pak měla koutky snad u uší. A když skončil pohovor v jedovatě zelených kancelářích, zavolala jsem věčně se mračícímu otci, který zvednul telefon se slovy Ahoj bábovičko, tak jak jsi dopadla? Ten úsměv už se nedal zvrátit. (Vzdáleně mi to připomínalo ten pocit, když jsme po týdnu malování - učení zdolaly utajený reparát na střední a já se pak nemohla přestat usmívat. Prostě nemohla. Pamatuju si to do posledního nervu v těle a nemůžu se dočkat, až někdy tenhle pocit radosti zažiju znovu.)
A pak následovala ta nejhrdější hodinka, na kterou jsem si sice nepřála být sama, ale když jsem se pak zpozorovala a představovala si, jak mě vidí lidi okolo, byla jsem asi i ráda. První nákup. První nákup!! Ti, co nenávidí nákupy, zavřou teď oči a nebudou ten odstavec číst. Když jsem sama vešla do obchoďáku, vzala si velký červený košík a postavila jsem se na začátek, najednou jsem si připadala jako Alenka v říši divů, ačkoliv jsem tu byla už mockrát. Všechno bylo tak obrovské, v hlavě jsem měla chaos, co všechno potřebuji a po čem skočit dřív. Ale neztrácela jsem úsměv a v rámci úspor jsem se držela regálů s červenými šipkami a nápisy, co křičely JSEM VE SLEVĚ, KUP SI MĚ!! (Ano, hrdě přiznávám, že babiččina krev se ve mně nezapře a vteřinu po nákupu jsem jí telefonem podávala echo, co je tu výhodné.) A sehnala jsem to životní minimum, s čím bych vystačila, ale samozřejmě jsem pořád trpěla pocitem, že je toho málo, ale taky jsem trpěla myšlenkou, že si zas projdu jiné akce v jiném obchodě - babiččino děvče, no.
A pak jsem se stále pohádkovou náladou utíkala domů, ačkoliv jsem věděla, že práce bude až na půdu. A poctivě jsem pracovala až do takové míry, že byl takový pořádek, že jsem mohla vyskládat na linku své barevné spotřebiče, dát na hrozný provizorní stůl lněný ubrus a na něj misku s ovocnými karamelkami a vanilkovou svíčku pro zvelebení. Že jsem si mohla přitáhnout lednici na své místo a vykládat do každého regálu jednu věc, kterou jsem zvládla koupit ve slevě, postavila na ni mikrovlnku, abych si mohla udělat večerní kakao a s klidným pocitem usnout u epizody žlutých postaviček slavné americké rodinky ze Springfieldu, a abych se mohla těšit na ranní probuzení v prosluněné ložnici, co připomíná výbuch bomby s růžovou zdí. A abych si mohla udělat svou první snídani a sníst si jí jen v mojí a mojí kuchyni, jíst ji jak dlouho chci, neutíkat s talířem do pokoje, vychutnat si nejdražší čaj ve střední Evropě a poslouchat u chroupání topinek v pruhovaném svetru Nouvelle Vague...

Nostalgie posledních dní

30. prosince 2011 v 16:59 | Vlaštovka
Trošička nostalgie při dnešním počasí neuškodí, neublíží, nerozesměje, nezvedne ze židle. Vzhledem k dnešnímu datu a jednomu telefonátu, píšu si tu vlastně poslední článek tohohle ušmudlaného roku, s ohromnou radostí, že už je za mnou a že se zítřejším posledním odbytím na hodinách pro mě začne novější dobrodružství, neokoukané a bez předepsaného scénáře, aspoň částečně. Jsou věci, o kterým vím jistě, že chci aby šly tak, jak bych si předepsala na seznam a jsou věci o kterých ani nechci vědět a chci aby byly jedním velkým ohromujícím překvapením.
2011 let existence světa je někde v historii, mých 19 let je taky historie a já jsem ráda, že můžu tak nějak s odřenýma ušima a velkou představivostí zhodnotit poslední rok. Vlastně se toho stalo hodně. Ačkoliv se to nezdá, Vlaštovka se posunula někam za své hranice běžnosti. Pohřbila pejska, zvěčnila si vlaštovky na ruku, zamilovala se, chodila za školu, odmilovala se, na radu začala vypisovat tajné sny a myšlenky do modrého okna s nadpisem Nový článek, pilně studovala a kopírovala maturitní témata, brigádničila, ostříhala si ofinu, znovu se zamilovala, courala se po nocích na houpačkách a po zdích hradů, házela kameny do lomu, odmaturovala, užívala si volno, neodletěla do ciziny, našla si práci, vymetala kina, utrácela, našla si druhou práci, utrácela, seděla dennodenně v pracovních koutcích, poznala nové lidi, koupila si červenou mašli, oblíbila si kebab na Klatovský třídě, přežila Vánoce a probrečela po nich pár hodin, pořád zůstává zamilovaná a netrpělivě čeká na to, co přijde s jednou číslicí navíc.
Nemůžu říct, že mi tenhle rok nic nedal, protože dal. Dal mi toho víc, než bych si zasloužila a ano, na oplátku si toho i dost vzal. Ale ta rovnováha dvou světů zůstává na svém místě, jen někdy si na chvilku překlesá na jednu nebo druhou stranu. Dnes stoupá nahoru. Protože i když to nevidím, venku podle lidí sněží, místo zítřejších 3 hodin pronuděného utrpení v práci (neboť jediný zájem lidí bude o zlevněný líh z Billy a po prvním patře nákupního centra neštěkne ani pes, co stojí před vchodem a vrčí na samootevírací dveře) budu ležet v pelíšku, protože jsem vstala s únavou a pocitem maličkosti a s kupou povinností a omezení na ramenou a protože jeden telefonát, sdělující mi zůstaňte doma, užijte si příchod nového roku a uvidíme se až v něm, mi dokázal neskutečně vyrůžovět den, že mám chuť slavit už teď...
Ano, končím rok s úsměvem na rtech a bez křečí z držení slz, že to tak uteklo a táhne mi na dvacítku, ze které už pak bude jenom třicítka a čtyřícítka, pak padesátka, žádných náct. Ne, jsem ráda za to, co se stalo, za toho, koho jsem potkala a za ty, kteří mi ukázali nějakou cestu, po které se dát, za to, že Coldplay vydali nové album a já u něj můžu nostalgicky vzpomínat a rozplývat se nad světem, za to, že mě cizí lidé přijímají mezi sebe a učí se mě mít rádi. Jsem ráda za přítelkyně, které mám a které čtou tyhle řádky a občas se jim chce brečet stejně jako mě, které mi zavolají, když se jim stýská nebo když jeden článek neodpovídá optimistickým standardům, jsem ráda za mámina psa, který mě nesnáší, ale když je nejhůř, sedne si ke mně a olízne mi nohu, za svou stárnoucí babičku s kouzelným úsměvem, za budoucnost, která mě čeká v mém malém domečku na vesnici. Jsem ráda za tuhle hezkou pohádku.

Děkuju, Ježíšku.

27. prosince 2011 v 13:59 | Vlaštovka
Je to fuč. Pryč. Papá. Den, na který se celý rok těšíme se jako mávnutím kouzelné hůlky smrskne do krátkého reklamního spotu, který nám ještě chvíli leží v hlavě a zase vymizí. Naše skříň je zase plnější o několik párů ponožek a další ramínko zabral svetr s jelenem, břicho nám praská náloží cukroví, co se chce v tom nezměrném sežraném množství nějak dostat ven. Koupelna je vytopená a v ní plave kapřík, který byl prostě moc roztomilý na to, aby skončil na slavnostně prostřeném stole, potaženém organzou, která se každoročně umaže novou skvrnou od oleje. Kuchyň je zacákaná majolkou, protože ta dvacetiletá měchačka na salát se prostě v náporu pěti kil salátu v míse zlomila a odešla na zaslouženou věčnost. Adventní věnec uhašen rybí polévkou a hasiči zrušili výjezd, vánoční smsky rozeslány a přichází ta pohoda, kdy je po všem...
Jak jsem se bála, že letošní Vánoce budou neskutečnou přehlídkou melancholické nálady tříčlené rodiny, dalo se to vydržet. Chvilková vánoční atmosféra vše zachránila, dárky vykouzlily úsměvy a na velkém konci Štědrého večera jsem byla už jen s těmi, se kterými bych si přála, ležela v pelíšku a koukala na Pelíšky. A co nadílky týče, byla krásná. Neskutečně se mi líbilo, jak jsem ani nemusela říkat, co bych si přála, jak jsem nemusela psát falešné dopisy pro Ježíška, jak jsem nemusela ani slovem naznačit a stejně jsem dostala, co jsem potřebovala a na co jsem si třeba jen tajně myslela. Vlastně jsem se docela přesvědčila, že v lidech je ještě nějaká kreativita a umí si uchovávat vzpomínky na osobnosti druhých. Rozepíšu se, co jsem dostala, takže doporučuji chlubivé řádky přeskočit nebo změnit téma. Já si to taky přece čtu, a až se mi zas někdo bude vyptávat, jaká byla nadílka, budu vědět.
♥ konvice
♥ toastovač
♥ topinkovač
♥ kvetoucí čajíčky s konvičkou
♥ povlečení
♥ šálky
♥ řetízky - vlaštovky, kolibříci a jiné ptactvo :)
♥ malinová kosmetika
♥ vlastní růžová světluška, co mi bude svítit na cestu 10 let..
♥ korunky
Všechny obrázky jsem na internetu nenašla, ale jednu malou přehlídku jsem si z nudy vytvořila...

Happily ever after...

15. prosince 2011 v 18:17 | Vlaštovka
No tak. To jako vážně? Je to normální? Jsem já normální? Mám okolo sebe lidi, kteří by se té hranice normálnosti aspoň dotýkali? Pokud ano, tak kde? Jako malé holky jsme měly sny být princeznami a vzít si prince, pak jsme chtěly být prezidentky Spojených států, co ukážou chlapům význam pohnutky být feministkou, pak jsme chtěly ležet v knížkách a chtěly odejít za pár let do ciziny pro vysokoškolské diplomy, o něco později jsme zas chtěli cestovat a poznávat svět, ale nikdy žádná nepřišla s tím, že se v osmnácti vdá. A tak se zastavuju nad tím, kým jsem obklopená. Jedna je vdaná a prcek jí dává zabrat, druhá je vdaná a dvojčata jsou na cestě a třetí se žene za nimi a posílá mi žádost o družičkovskou povinnost. Bojím se, že nás racionálně uvažujících moc nezbývá...
Happily...

Sto věží, sto přátel.

10. prosince 2011 v 14:12 | Vlaštovka
Možná má to moje pracovní nasazení nějakou výhodu. Jako student, věčně prchající rychle domů k obrazovce notebooku, jsem si nikdy moc toho městského osvětlení nestačila všímat. Ale když se teď courám večerními uličkami ve snaze zkrátit si čekání na autobus, konečně mám čas vnímat tu atmosféru, kterou znám jen z popisování druhých. Ačkoliv se mi ten můj rodný kraj nikdy nijak nezalíbil a nezavděčil, v hodinách tmy a zlatých žárovek mě nutí sentimentálnit a možná i mentálnit, zasněně koukat na vrcholky střech, kde jsou ty nejlepší dekorační kousky.
Ale existuje jedno mnohem hezčí, mě tisíckrát milejší místečko, severovýchodně od mého zadku. Má sto věží. A chystám se tam v pondělí. Další fajfka do seznamu plánů. Celkově mám pocit, že letos se mi plní plány a sny nějak samy a ještě ani nemusí být Vánoce. Žiju si stále stejně spokojeně. Jak jsem se kdysi dávno na začátku října klepala hrůzou, že nebudu mít na nic a nikoho čas, nikoho neuvidím a můj přátelský život ochudne, najednou se spíš stal opak. Za tu dobu jsem měla šanci poznat další přátele, věkově třeba daleko nade mnou, ale plné nesrovnatelných zážitků, s plnou pusou rad, kritiky a pochval. A jak jsem se bála, že nikoho neuvidím? Taky nemálo zbytečně. Ti, kteří mě vídat chtějí si mě prostě najdou, prosedí se mnou skoro celý den, tak jako kdyby jsme seděli na kávě - jen je ta káva v kelímku a místo kavárny je okolo nás VIP koutek, sem tam prudí lidi, co si něco koupí, sedíme na bidýlkách třeba až do zavíračky, nehledě na to, že jim škola začíná ráno v šest - cením si toho, stotisíckrát víc než věčného slibování a vymlouvání. Ti, kteří si to přes tu dálku nemohou dovolit, mě podporují psychicky, telefonicky, mailově, jakkoliv, jen mi pořád o sobě dávají vědět a nenechají se upadnout v zapomnění. A ti, kteří prostě chtějí, chtějí podrbat a chtějí vědět a sdělit vesnické novinky, prostě přijdou večer po práci na čaj a pokec nad katalogem od Avonu. Tak jako má Praha sto věží a já v seznamu sto přátel - kolik je jich vlastně reálných... (A ne opravdu sem nebudu dávat hlášku na ověření počtu přátel v modrobílém deníku Kdybych padala z mostu, chytl bys mě? Klikni like, jestli ano!) Na to už jsem přeci jen trochu povyrostlá.
Takže, i když se mi článek zvrhnul opět v naprosté zvracení myšlenek, pointa byla jednoduchá - poukázat na pondělek, vánočně laděný, se stovkou věží, sladký a provoněný perníčky a obchody, nejočekávanější ze všech pamatovatelných pondělků a nejvíc zasloužený, nejvíc opravdově přátelský. Záviďte mi, prosím. ♥

Prostě žiju

28. listopadu 2011 v 13:25 | Vlaštovka
Čau Hollywoode!
Dlouhou dobu už jsem nevypsala svoje myšlenky do bílého okna prohlížeče nebo aspoň do oranžového zápisníku s růžovou stužkou a padla na mě neuvěřitelná potřeba psát a psát a psát, sdílet radost a chvástat se spokojeností. Dá se říct, že v současné době si mimořádně užívám, ačkoliv převážná většina mého času je uzamčená mezi dvěma koutky. Vlastně ta mimořádnost asi přesahuje i své meze, protože při každém pohledu do zrcadla prostě zářím a každá pochvala mě vynáší do výšin oblak a některé mě usadí na zadek, obzvlášť ta nedávná. Protože na světě poznáte jen pár osob, které ať vám poví cokoliv - kritiku (hádáte se sice o opaku, ale víte, že mají pravdu), pochvalu (jistě, červenají se vám líčka) nebo závistivou nahlas vyslovenou myšlenku (čehož si po uvědomění v podstatě vážíte nejvíc) - vážíte si každého jejich slova a ještě víc jim samotných. A tahle závistivá hlasitá myšlenka mě donutila moc se zamyslet.. Já ti fakt závidím. Pracuješ, máš za to dost peněz, koupíš si co chceš a ještě ti zbyde, staráš se o sebe, jíš zdravě, předěláváš si byt, máš přítele, usadila ses tu, sluší ti to - prostě žiješ...
Tahle upřímnost se na světě nevidí a doposud jsem se s ní snad ani nesetkala, ale věděla jsem, jak se s ní vypořádat. Ano, ta vážená přítelkyně má pravdu - žiju. A nechci na tom nic měnit. Zavřela jsem krabici od bot s fotkami velkoměst v cizině, spočítala peníze, abych si uvědomila, že na cestu by stačily, přestala jsem si lhát a přiznala barvu, že teď se mi prostě nikam nechce. Nechce se mi nechat tady celou minulost, blízké, milované i ty nejmilovanější. Nechce se mi pryč od psa, co mě nenávidí, nechce se mi pryč z poklidné vesnice a blízkého kulturního města divokého západu, kde se nemusím bát o půlnoci každého kroku, kde můžu jít v teplákách nakoupit do jednoty a dát si poctivě drahou mraženou pizzu, kde si pamatuji naprosto každou tvář do posledního úsměvu, kde se lidi na zastávkách zdraví a kde se potkávají se známými v linkovém autobuse. Takže moje rozhodnutí padlo natvrdo. Nikam neodlétám, zůstávám na divokém západě, přepadla jsem snovou Ikeu i těžce se jí vyrovnávající Kiku, dovedla jsem k dokonalosti první obyvatelný pokoj a konečně se odhodlala koupit nejlevnější designový kousek z Home Magicu, kam chodí nakupovat jen ti krásní a bohatí.
Takže, bude velmi těžké se mě zbavit. Jsem opravdu šťastná a spokojená, zamilovaná a zářím pozitivní energií, mohla bych odcitovat každé slovo z písniček Ellie Goulding, slzím radostí, když mi v pokoji voní sladká svíčka a v televizi běží vánoční reklamy, mám radost z každého nového polštářku do své postelové sbírky, krmím se zelenými jablky, nosím kabelku pro dámy, nelituji žádné utracené koruny a každé ráno se mi lehce vstává.

Nesnesitelná a sladká, promiňte.

9. listopadu 2011 v 18:36 | Vlaštovka
Po pro mě nesčetně dlouhé pauze od módního světa a neskutečné únavě z nikdy nekončících dvou prací jsem zjistila, že ani nezírání do počítače nepomáhá. Stávám se reztěkanou jako štěně, nesnesitelnou, protivnou, nespolečenskou, nehumální bytostí, která pouze v diáři kontroluje, ve kterém zaměstnání bude zítra sedět, kterou vytočí a rozbrečí každá maličkost a která vidí jen sebe a svou unavenost. Takže ano, teď jsem nesnesitelná.
Skončil mi říjen a všechna ta podzimní radost přechází v totální podzimní depresi, tak jako každoročně, jen teď je to umocněno stresem, předávkováním Coldrexu a kofeinu v tabletách - s tím maličkým rozdílem, že letos na tu hrůzu nejsem sama a netrávím každý deštivý večer doma za oknem. A došlo mi, že je to docela hodně moc fajn. Že každý nemá takové štěstí a že já za něj v podstatě mohu být ještě vděčná. Protože ruce, které mě objímají večer v teplém pelíšku, po dlouhém dni rozhodně nestojí za pláč, protože finance, které se na mě za to utrpení vysypaly, taky spíš vykouzlí úsměv na tváři a protože tři nové růžové cukřenky ve tvaru cupcaků budou výbornou prozatímní schovkou na prstýnky. Zkrátka nebo zdlouha, co na tom, přiznávám se, že v těchto těžkých dnech tíhnu k nějaké romantičnosti - mám růžové nehty, v posteli polštář ve tvaru srdíčka, spím v bílém pyžamu, před spaním poslouchám vánoční předělávky Joshe Grobana a brečím u reklamy od Coca Coly, zanedbávám svůj blog a ta hlavní potěšující zpráva pro mou růžovou kamarádku, co si to stejně nepřečte, vrátila jsem se k povídkovému psaní - a tentokrát, oslněna růžovostí, věnuji se medailonkům z červených knihoven. Takže, mé milé, věrné, stálé čtoucí kamarádky, nehaňte mou osobu nevděčností za to, že nepřibývá každý den nový článek a vy nemáte jak zabíjet čas na nudných přednáškách, a počkejte si na příděl lásky z papíru, co vám osobně donesu před práh.

Time

29. října 2011 v 17:36 | Vlaštovka
Tik, ťak, tik, ťak...
Ježíši! Ta hnusná, hnusná, hnusně nudná a unavená nálada mě neopustila. Po omílání všech povzbuzujících odrhovaček, co youtube nabízí jsem to stejně vzdala a vyhrál to Zimmer se svými uspávačkami z nepochopených filmů. Time například. Jak jsem usedla k Polyvoru, čas se najednou začal snadno sunout dopředu a už bylo kolik bylo. A jakmile byla takhle hodinová patlanice hotová, ručičky se vrátily opět do zajetých pomalých kolejí, ba dokonce se skoro zastavily. Na druhou myšlenku mi zaimponovalo, jak snadno vlastně svůj čas můžeme ovládat. Když chvíle nudy zabijeme třeba naprosto zbytečnou aktivitou. Pak jsem přešla na vyšší level a pohled přemýšlení a zas mi došlo, že najednou ten čas utekl. Je konec měsíce, za 10 dní zasloužená výplata a teprve teď sahám po kreditce a vybírám mínusové zůstatky. Měsíc v trapu. A půl rok, co už jsem ze školy, v trapu. Do svobody zbývají už jen dva měsíce. 8 týdnů. 61 dnů. 1464 hodin. 87840 minut. 5270400 vteřin.
(Upřímně, v podstatě mi nešlo o autorskou chvilku, kdy si vyliju srdíčko, spíš jsem chtěla poukázat na myšlenkový pochod, co mě donutil přes dvě hodiny skládat dohromady jeden obrázek.)time

Rozmrzelá já a Galerie

14. října 2011 v 10:25 | Vlaštovka
Varování:
V tomto článku si ve své ranní rozmrzelosti holdám jen a jen stěžovat na své bídné pracovní podmínky. Pokud nemáte stejně otrávenou náladu, nekažte si jí touto deníkovou záležitostí!
Milý deníčku,
zatímco venku vysvitlo říjnové slunko a děcka hopsají v listí, já opět sedím v temném a vymrzlém VIP koutku v Galerii. Nikdy jsem se nad tím názvem moc nepozastavovala, ale už mi to došlo - chudáci se sem vážně chodí jen kochat výlohami (které mimochodem my neúnavné krásné prodavačky přetváříme v umělecká díla) a nic si nekoupit. Jejich maximální zájmy se soutřeďují pouze ničení. Když už jsou v malém obchodě, proč třeba nerozházet celou pečlivou hromadu těžce skládatelných triček, kompletně rozjebat (pardon za ten nevkus) regál s výprodejem za stovku nebo aspoň ošmatlat a shodit pár figurín (nutno říct, že jednou jsem se vážně pobavila a představila si pořekadlo Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, neboť není nad náctileté spratky, co sotva dotahují devátý ročník, nosí se jako Rochieldové a k prodavačkám se chovají jako k póvlu, a není nad to, když několikrát odseknou k náznaku pomoci a pak se neuvěřitelně diví, že když figurínu se zimní bundou stále tahají za rukávy, prostě jim spadne z výšky na hlavu - a není nad to vykašlat se na profesionalitu a pořádně se jim vysmát!). Děsím se toho principu, kteří lidé uznávají - hodinu budu brousit kolem krámu a až tam někdo vleze, okamžitě jdu taky! Děsím se těch nápadů, které mají - dokud si budu zkoušet oblečení, budu vyprávět prodavačce svůj naprosto nudný životní příběh a ona mě musí poslouchat a když přestane poslouchat, okamžitě si začnu zkoušet další věci, a až se vykecám, odejdu a nic si nekoupím!
Kdysi jsem svou práci opravdu nadevše zbožňovala - zbožňovala jsem svou bohatou výplatnici, zbožňovala jsem kontakt s lidmi, se kterými bylo o čem mluvit, zbožňovala jsem svou chytrost, když jsem jim o každé položce ve skladu mohla vyprávět romány a když ještě inteligence lidí, kteří chodí nakupovat, měla nějakou výšku, zdravili, vyjadřovali se v souvislých větách a nezatěžovali mě dojemnými příběhy o nedostatku peněz a krizích manželství. Takže, ono se to všem kecá, Co se ti nelíbí na tvojí práci, proboha, vždyť tam celej den jenom sedíš a nic neděláš! Bohužel, mí ignorantští přátelé, to je přesně to, co nenávidím. Odcházím časně, domů se vracím za černé tmy, unavená tisíckrát víc než kdybych denně stěhovala piana do desátých pater, vyslechnu si tolik životních příběhů, které nikdy nechci slyšet a každý večer jsem téměř na zhroucení ze strachu z nulové tržby.
I když se kdosi kdysi snažil věrně napodobit krásu a luxus světových obchodních domů, nedomyslel, komu bude prostory pronajímat, jak rychle se všechen luxus vytratí a jak moc tomu přispěli umístěním Billy do přízemí a Pandy do prvního patra. Promiňte, ale všechna výška životních tříd tady jde naprosto stranou, téměř jedinými návštěvníky jsou důchodci, obyvatelé slovanských sídlišť líných natolik, aby navštívily vzdálenější obchody a namyšlené krávy, které prostě musí předvést svou urozenost, kterou ani neumí použít natolik, aby někoho oslnili. Takže zkráceně, nesnáším...

Dobré ráno

8. října 2011 v 14:43 | Vlaštovka
Dobré ráno téměř ve tři odpoledne!
Absolutně nespím a už dávno jsem zalezlá ve VIP koutku č. 2 Mimoňland 3x1 metrů. Je tomu pár minut, co odešla dívenka s ubrečenýma očima, bez pohádky Na vlásku, co nedávno stihla vyjít a s hláškou upjatou k mračící se mamince - Tys mi to ale slíbila! A tak jsem si přelétla v myšlenkách skladbu o tom, jak moc jsou vlastně sliby součástí našeho života. Jak sliby přináší radost, naději a nesmyslné doufání. A jak mohou přinést i smutek, slzy, ukradnout náladu a úsměv v případě, že se nepovedou. Taky jsem jeden slib dala. Taky mám kamarády, co v něco doufají. Takže dodržet slib propagace? Odškrtnuto! :)


Nejedná se o spamy, nenápadný odkaz na ně nebo viry schované v jedné řádečce. Mám ráda sušenky Bebe a mám ráda svého kolegu a mám celkově ráda lidi, kteří se něčemu věnují, usilovně na sobě pracují, umí se s tím projevit a nevzdávat šance na úspěch. Takže i když frekvence čtenářů není bůhvíjaká, budu ráda, když ho podpoříte. ♫♪

TOP 10 of me

6. října 2011 v 19:01 | Vlaštovka
Nedávno jsem byla nucena vytáhnout argument týkající se mé oblíbené desítky a s nějakou nudnou chvilkou jsem si znovu osvěžila i ten zbytek. A pak jsem se postavila před zrcadlo, uviděla spoustu těch věcí a najednou si uvědomila, že těch 10 milovaných věcí mě v podstatě tvoří, že bez nich bych já nebyla já.
10. místo - Gerbery
Už je tomu několikero let, co jsem dostala svou první mnoholístkovou květinu v odstínu nepohasínajícího slunce. A za pár chvil jsem dostala další, takovou, co připomínala žár na obloze při vášnivém americkém západu. A postupně jsem se je naučila milovat a pokud to finanční situace v nadbytku dovolovala, jedna z nich vždy stála na nočním stolku pod oknem, aby mi připomínala krásu dne, který mě po probuzení a vylousknutí z teplého pelíšku čeká. Naučila jsem se je přijímat jako dárky s obrovskou vděčností a zářícíma očima a se stejným pohledem jsem se naučila je darovat jiným. Zkrátka, jsem přesvědčená, že ti, kdo mi jí dávají, mají aspoň částečně jasno o mojí hlavě a mých myšlenkách...
9. místo - Vánoce
Nejsem jediná, kdo má v takových topech Vánoce. Spousta lidí je miluje z tisíců pádných důvodů. Já je miluju pro tu atmosféru. Přiblblá světlíčka v ulicích, co v podstatě jen užírají peníze daňových poplatníků, ale tak krásně se na ně kouká. Nakupování dárků na první či poslední chvíli, a stejně bez nápadu, co vlastně koupit. Vůně a chuť domácího cukroví, které stejně nezdobíme sami, ale necháváme to na noc našim maminkám, aby pak mohly druhý den v práci vyčerpáním usínat na pracovním stole a ťukat zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz nosem na klávesnici. Zkrátka je miluju. Líbí se mi ty šance být pohromadě s těmi, se kterými chceme. Líbí se mi pozorovat výraz těch, kteří rozbalují můj dárek. Líbí se mi koukat na osvětlené domy v ulici. Líbí se mi reklama na Coca Colu a její náklaďák a když jí prvně v roce vidím na začátku listopadu po desáté na Prima Cool, nefalšovaně se rozeřvu a usmívam jako labilní jelimánek a už začínám přemýšlet, jaký letos koupím balící papír.
8. místo - Praha
Několikrát jsem se tu v řádkách zmínila, že nepatřím k těm, co milují svou zemi. Že se řadím k těm, kteří by chtěli vyletět z hnízda a šeď vlasti nechat za sebou. Ale Praha je místo, kam se jednou budu vracet se staženým ocasem, špinavým od cest, ale s blaženým výrazem a pohledem upínajícím se k Vltavě. Prahu jsem si zamilovala. Snad proto, jak je pro mě neokoukaná a není mi dopřáno navštěvovat ji každý den. Každý výlet je pro mě zpestřením celého měsíce života. Nezáleží mi na tom, jestli oběhám všechny obchodní domy Florou počínaje, IKEOu konče nebo jestli zapadnu do jámy v zoologické. Praha je pro mě inspirací - neokoukanou.
7. místo - Bižuterie
Naušnice, náramky, prstýnky. Ano, ano. Kloužu k módě jako vždy, ale to místo je zasloužené. Zbožňuju svou pruhovanou krabici na klobouky přeplněnou náramky. Zbožňuju krabici na náramky, plnou naušnic. Zbožňuju puntíkovanou krabici ve tvaru srdce přeplněnou prstýnky. Nikdy si pro jistotu nebudu počítat, kolik mě už tyhle parády stály a budu si užívat jen toho množnství, ze kterého si nikdy ráno nemůžu vybrat.
6. místo - Sprchování
Přátelé mi neříkají vorvaň. Tak mi říkají (vlastně spíš křičí) pouze chlebodárci v momentě, kdy přijde vyúčtování a doplatky za vodu. Jenže to se řekne, šetři vodou. Mohla bych žít při svíčkách, při chlebech se sýrem, ale bez vody bych pošla - a to se říká, že Blíženci jsou vyloženě vzdušným znamením. Ten pocit, když se konečně vysvlečete z ušmudlaného oblečení a hupsnete do mega sprchového koutu s příšernými obkladačkami, je nekonečně omračující a když začne z půl metru nad hlavou padat skoro horká voda, stávám se naprosto neovladatelnou a nešetřivou. Ani nemluvě o všech těch lahvičkách, které nesmí na rezí prolezlé poličce chybět. A taky mě neuvěřitelně baví přemýšlet ve sprše nad nesmysly, například o písni Kdybych nebyl debil a nad její naprostou zbytečností v hudebním světě. A jednou jsem si taky uvědomila jaké je to být v kůži těch, co na mě čekají a rozepsala povídkové dílko Já, moje přítelkyně a její sprcha.
5. místo - Překvapení
Ne, nejedná se o čokoládičku Kinder ani o týdenní tisk v novinových stáncích. Jedná se o ten jedinečný moment, který pociťujeme zhruba 2 sekundy. Miluju ho ve všech podobách. V nečekaných drobnostech pro zpestření dne, v nečekaných návštěvách v nudných hodinách v práci, v nečekaných programech v pronuděném dni, v nečekaných dárcích. A i když jsem nejspíš padlá na hlavu, nejvíc miluju nečekané návštěvy v osamocené noci nebo to nečekané ranní otevření očí a překvapivé zjištění, že je někdo vedle vás.
4. místo - Karamelové latté
Když už jsem z toho kulturního města, co si Plzeň říká, nemůže být nejasné, že nejčastěji na něj chodím do sítě kaváren Cross Caffé. Toho se taky radši nebudu dopočítávat. Ale kdykoliv se řekne ta slavná věta zahrnující tři slova - zajdem na kafe, je volba docela jasná a zřetelná. Kdysi jsem kafe odsuzovala, jeho pití pro mě bylo očistou a nenávist k zmrzlinám, bonbónům a podobných mlskám s jeho příchutí mi zůstala doteď a kdysi jsem si taky do tetina domácího latté z přístroje za tisíce hodila jednu karamelku, abych přebila tu děsnou příchuť. A pak jsem to zkusila i jinde. Ve všech kavárnách a restauracích jsem si do kafe sypala karamelky od Orionu, které jsem nosila vždycky v kabelce. A s pozdějším dospěním jsem pochopila, že si karamelové latté můžu nepotupně objednat rovnou a rovnou si ho zamilovat.
3. místo - Laky na nehty
Tohle zamilování už spíš hraničí s obsesí, protože za poslední rok, za celých 365 dní se nestalo, že by moje nehty vyšly z domu nenalakované. Doslova zbožňuju, když se chopím bílého telefonu a barevné nehty na něm září jako lentilky, nebo tak ráda pozoruju, když ty lentilky běhají po klávesnici. A k opaku, jsem podrážděná v případě, že mám dva dny na nehtech stejnou barvu. V případě, že je to víc, než dva dny, to podráždění se mění v nepříčetnost a zoufalou touhu okamžitě si koupit nový lak. Ano, ano, zauvažuju i o léčení.
2. místo - Sluchátka
Moje bílá sluchátka. Moje věčně nehrající a opakovaně reklamovaná sluchátka. A můj svět, který existuje jen tehdy, mám-li je zacpané v uších. Nepovažuju se za takového umělce, co se prochází v dešti po šedé ulici, poslouchá 3 Doors Down, tváří se jakoby měl momentálně na bedrech tíhu celého světa a nikdo ho nezachránil - a přitom mu jen ujela tramvaj. Naopak, kdykoliv si tuhle věc nasadím, úsměv se mi šphá do vysokých výšek. Hudba totiž ani nezačne hrát a já už vnímám to úžasné ticho okolí. Neslyším ječící mimino, neslyším nadávajícího opilce ani auto, co na mě trobí uprostřed silnice. Miluju to vypnutí a ignoraci okolí, kdy se mohu jen zasněně rozhlížet, pokyvovat hlavou do rytmu a v hlavě si tvořit vlastní video.
1. místo - Vlaštovky
Když jsem se pokoušela na internetu vyhledat nějaký všeříkající obrázek, vyskočily na mě stovky fotek vytetovaných oldschoolových extra barevných vlaštovek - a je mi z toho zle. Nemám nic proti vkusu a tetování v barvách, ale proboha, když se lidi tetujou (alespoň ti, o kterých vím), vždycky mají pro ten obrázek nějaký smysl a ne prostě proto, že se jim to líbí a každej pitomec s šátkem a v kostkovaný košili myslí oldschoolově, tudíž je slušná tendence ho tím sbalit. Vlaštovky pro mě odedávna znamenaly moc. Už jako malá jsem pozorovala ta hejna, co se zvedla z jedněch drátů a odletěla na druhé. Pozorovala jsem je na podzim, jak letí pryč a přála si, abych mohla letět s nimi. Tehdy jenom do tepla. Časem jsem si uvědomila, že bych chtěla být doslova jako ony. Mít svou nezávislost, volnost a svobodu, být přelétavá a měnit směry s každým dnem. To proto jsou mým číslem jedna, to proto mám černobílé tetování obyčejných vlaštovek a to proto se jim snažím vyrovnat.
* * *
Sepsala jsem si ten seznam na papír, postavila se před zrcadlo v pokoji a vzala ho do ruky. Zvedla jsem pravou ruku abych si upravila mohutné naušnice a přitom přes zrcadlo přelétly tři vlaštovky na mojí kůži. Barevnými nehty jsem si upravila skoro ještě mokré vlasy ze sprchy. V zrcadlovém zátiší za mnou stála na stolku usychající gerbera ve skleničce, z koše vypadával kelímek od kafe, na skříni se ledabyle válely nesložené balící papíry s vánočním motivem. Urovnala jsem čumkartu z Prahy za rámem zrcadla, nasadila si sluchátka a vyrazila vstříc novým překvapením.

Teď se daří!

5. října 2011 v 13:09 | Vlaštovka
Zpátky ve VIP koutku, po sladkém probuzení, sladké snídani (rozinková rolka je výtečná věc, ale klasický termix schovaný pod pultem ho spolehlivě trumfne), po šíleném ranním nákupu v Bille, návštěvě bosse a po úspěšně provedné zadané práci, jsem se konečně schovala za monitor, vyhodila na dveře pomyslnou ceduli offline s rudě řvoucí kytičkou a oddala se pouze linii klidu plující podél té béžné. A zasnila jsem se. A taky jsem si vzpomněla na to, jak teď okolo mě všichni bědují nad zmařeným životem, nad pocity neviditelnosti nebo viditelnosti až přílišné, nad nezdarem v pracovních a školních řadách, nad samotou svých srdcí, nad neutichajícími hádkami mezi rodinnými příslušníky... A opravdu si teď klepu na zuby, ale mě se vlastně daří. Rodinná vlna pro tento týden v klidných vodách, peněženka, zející prázdnotou se v blízkých dobách opět naplní, a můj osobní rozpočet v příštích pár měsících bude pozvolna růst (i když to zahrnuje návrat do Mimoňlandu v OC Tesko!). Zůstávám optimistou, vidím v tom možnost poznat spoustu nových lidí, využít spoustu známých k vyšším výdělkům a pořídit přijatelné cenové vánoční podarovánky.
Nechci si vychvalovat svůj život (stejně jsem v podstatě stále svým jediným čtenářem) a nechci upozorňovat na nedostatky v životech cizích lidí. Jen se chci podělit o tu radost, kterou (aspoň pro teď) kvetu i v podzimním počasí. A pozamyslela jsem se nad tím, čím ji vlastně měřit. Počtem návštěv kina v posledních pár měsících - což zvedá pocit znalosti kultury a filmového světa (a to se v Mimoňladnu hodí!), nebo počtem popsaných stránek v malém modrém zápisníku - nehledě na to jestli jsou ty řádky někomu k prospěchu či podpopávají jeho autoritu v našich hlavách, nebo prostě jen těmi maličkostmi, kterým rozumíme jen my samotní?

Hello Autumn. I love you October...

1. října 2011 v 17:11 | Vlaštovka
Hello Autumn! I love you October...
První říjnový den. Není to první podzimní den, ale kupodivu si ho s podzimem spojuji mnohem víc, než zbylé dva měsíce, ke kterým se řadí. Listopad má sice příhodný název, ale v tuhle dobu už je všechno listí dááávno na zemi, zašlapané pod nánosy bahna, div ne už skoro pokryto sněhem a všechny ty barvy ve škále oranžády jsou ty tam. V září není podzim, protože září příhodně jen slunce. Říjen má pro mě prostě své kouzlo.
Jenže co taky pro mě kouzlo nemá, že ano. Říjen se prostě řadí mezi těch top 10, které opravdu miluju k smrti a ubíjí mě, když je prošvihnu. Pro někoho nepochopitelné, pro jiné zcela mluvící z duše, ale neznám konkurenci, která by se mohla srovnat s ranní procházkou v parku, zalitém barvami a probouzejícím se v ranních paprscích slunce. A i když ty paprsky zajdou, stále tam to podzimní kouzlo je. Couráte se bezcílně, schválně poskakujete v čerstvě nahrabaném listí a rozhazujete úhledné hromádky, které právě správce parku vytvořil drobnými hrabičkami.


Příhodně jsem se courala po oblíbené stránce weheartit a s tématem podzimním na mě vyskočil obrázek od jedné slečny a kdybych si nebyla jistá svou střízlivostí, snad bych si myslela, že jsem do galerie přidala obrázek já sama. Je povznášející vědět, že i na druhém konci světa je někdo, komu myšlenky poletují na stejných místech jako mně. Tiše sedím ve svém VIP koutku, poctivě odmakávám sobotní šichtu a máčím si nos v horké čokoládě (Crosscafé - i když jsem si jejich produkty vždy vychvalovala a kromě hvězdného Starbucks neviděla žádnou konkurenci, domácí hrnek s pár marshmelláky je trumfne už při prvním doušku), přes lámané sklo koukám na stromy a modrou oblohu tam venku, závidím všem těm rozmazaným postavám v nedalekém parčíku a tajně si plánuji, kterou z vytahaných mikin si zítra obleču.
 
 

Reklama