Ze života v ptačím hnízdě

Velmi křehké a pevné vztahy (z pohledu těch křehčích)

19. září 2011 v 17:06 | Vlaštovka
Tak jsem si jednou z gruntu prohlédla celou tuhle nástěnku a s hrůzou zjišťuji, že vážně trpím jakousi mánií po oblečení, které nikdy nemůžu vlastnit a po životě, co je mi známý jenom ze snů. A když jsem se z gruntu ohlédla i za svým životem, docela mi zůstala čelist stát. Ani bych si netipla, že už je to půl celého roku, co jsem napsala první příspěvek. Už půl celého roku, co jsem dostala myšlenku vykládat někde veřejně svoje myšlenky a představy (nehledě na to, jestli to vůbec někdy někdo bude číst). A taky už je to půl roku toho velmi křehkého a pevného vztahu. Docela se dovolávám odpovědí, jak je možné, že ten velmi křehký a pevný vztah, založený ani nevím na čem všem, už dotáhnul hranici půli roku. Mohla bych hodiny stát před zrcadlem, sledovat svoje fotky nebo koukat na videa a hledat na sobě něco, co by tuto aktualitu podpořilo. Každou volnou chvíli pátrám v sobě po těch vlastnostech, které dokáží okouzlit a nechat v něčí hlavě dlouhý zmatek a ještě delší stopu. A sama jsem docela zaskočená, když takovou nějakou opravdu najdu a přesvědčím se o tom, že vážně funguje jako spolehlivá tečka k zapamatování.
No, ale tomu jsem se věnovat něchtěla. Po tomhle uvědomění jsem si začala víc všímat lidí okolo, zamilovaných dvojic, snoubenců, vdaných kamarádek i škatulek, slavící zlatou svatbu. A ať jsem se snažila hledat sebevíc, nenacházela jsem stopu nějaké spojitosti, která by vyjádřila slovo vztah u všech najednou. Poslouchala jsem jejich vyprávění, představy a sny a nacházela jen to, co mi chybí, i to, co mám. A vlastně mě překvapovalo, co lidem v těch vztazích chybí. Vzala bych to tím stylem jedna paní povídala, ale s nějakými těmi jmény se to zdá osobitější.
Znala jsem třeba Bonnie, co si tak zoufale přála, aby někdy od Klydea dostala kytici svých oblíbených květin, o kterých mu vyprávěla každou volnou chvíli - jen tak bezdůvodně, byť by měla být jen jedna jediná (mě osobně přijde, že tohle je tajný a důrazně nesplněný sen každičké osoby křehkého pohlaví).
Další mou známou byla Julie. Byla to od přírody velice aktivní, dravá a krásná žena, plná života a vášně. A bez podivení to byla vždy ona, která se po Romeovi vrhla, shodila ho na postel, přidržela ruce a drze se po něm plazila. Ano ovšem, pro mužské pohlaví je to očividně neuvěřitelně vzrušující, ale pro Julii a hádám spoustu dalších zástupkyň zas tolik ne. A tak Juliiným přáním bylo, aby se to někdy obrátilo, aby ji jednou Romeo přitiskl na zeď, dravě se na ni vrhl, svedl jí v chodbě, div ne pomalu ve vchodových dveřích a projevil v sobě jednou zvíře, které nemyslí jen na její spokojenost (a já si vždycky myslela, že to bývá spíš obráceně, že ten, co doma nosí kalhoty je obvykle ten sobec, co myslí jen na svoje dobro, ale v současném světě se asi stává moderním hrát si na jemnou povahu - což je pěkné a ohleduplné, ale Juliina představa o dravosti se mi jaksi zdá lepší).
Lady byla neúnavnou bytostí s hlavou plnou snů a neustále měla potřebu poletovat po světě, utíkat lesy a lukami bez zadýchání a provozovat všechny ty aktivní činnosti, co k ní patří. A jejím zátěžím byl Tramp. A s každým večerem, kdy ho pozorovala u fotbalového nebo hokejového utkání si víc a víc uvědomovala jak moc jí ten život sere. Protože největší kulturní zážitek bylo kino a nejdelší pěší výlet byl do vesnické hospody, kam se nedalo jet s promilemi autem. Její přání snad je nadmíru jasné.
Tou poslední, co mě zasněnýma očima zaujala, byla Marge a zaujala mě i tou svou představou. V současnosti je běžné, že používáme telefony na zjištění činnosti toho druhého, na domluvy rande i na jejich rušení a na podobně primitivní věci. A Homer byl přesně takovým aktérem. Věděl téměř o každém jejím kroku, stavu myšlenek a náladě, ale nikdy ho nenapadlo ji jen tak překvapit. Na špatnou náladu jí koupit oblíbenou zmrzlinu a bez ptaní a domlouvání prostě přiběhnout (a je škoda, že Houmerům nikdy nedochází, jak moc by byli za takový náhlý počin odměněni). Nebo v nudném odpoledni, kdy Marge sama sedí doma, prostě jen tak přišel s vymyšleným bezchybných programem, naprosto ji překvapil a nehledě na protesty ji vytáhl na špičkové rande (ta špička by byla už jen to, že ho napadlo slovo překvapení).
A tak jsem se nad tím zamyslela. A nepřijde mi, že by to byly tak těžké nároky, které by se nedaly splnit. Vlastně by šly splnit docela jednoduše kdyby se jedna a jedna dala dohromady. Ale to se nestává. Žena tohle přání nevysloví a tiše doufá, že to muže aspoň jednou za život napadne, zatímco ti chodí okolo s vymetenou hlavou. Přiznávám skutečnost, že někdo může mít doma ideál, který splní všechna tahle přání (a v tom případě si ho píšu na list osob, které bych chtěla osobně poznat a stejně tak si tam píšu i tu, která je zcela spokojená a nemá jedinou věc nač si postěžovat). A přiznávám skutečnost, že takhle přání se asi schovávají v každé z nás.

Spotlight. Enlightenment.

16. září 2011 v 11:14 | Vlaštovka
"You could be your own spotlight, you could be the star, you can shine so bright..."

Většina nostalgických příspěvků začíná úryvkem textu nějakého v současné době a ve všech rádiích neustále omílaného songu. Můj začíná podobně a kupodivu i v názvu onoho songu se skrývá ono Oh, Nostalgia. Z nějakého důvodu jsem kdysi stiskla tlačítko Download a pak Přesunout do MP3(I) a někdy uprostřed nudné dlouhé cesty do města jsem obklopena upocenýma lidma stiskla i tlačítko Přehrát (které obsahuje i tlačíko Neslyšet funící cestující). A tím začlo to několika fázové osvícení.
1) přehrajte si písničku, neposlouchejte anglický text, vnímejte pouze melodii a energičnost samotnou, která ze sluchátek vyzařuje
2) přehrajte si ji znovu, pochyťte kousky textu, postupně si v hlavě překládejte a zkuste si k tomu představit i nějaký vhodný videoklip (a pokud máte představivost, tak jako jí kdosi nadělil mně, určitě to nebude problém a klidně byste mohli trumfovat slavné režiséry všech Hollywoodů)
3) samozřejmě by vás zajímal i opravdový klip, skutečný obrázek Patricka Stumpa, který vám křičí do uší a jeho představa o reflektorech
4) youtube.com skrývá mnoho videí, dobrých i špatných, kvalitních i naprosto šméčkových, ale tohle je tu jen jednou...

Už při první vteřině klipu mi došlo, o čem se tak nějak snaží pojednat. A od té samé vteřiny jsem byla donucena bloudit ve své hlavě a myšlenkách a otvírat pusu nad tím, co vlastně lidi dokážou, co chtějí dokázat. A i když to zahrnuje jen pár akrobatických kousků a ti lidé jsou vyjímeční jen tím, že si je někdo vybral do svého videa, stejně vás to trkne k tomu, že všichni můžou něco dokázat. Že jde docela jednoduše zařídit, aby fráze nejde to, nemůžu a nezvládnu to prostě zmizely z našich slovníků.


Takže, v závěru, příspěvek není o propagaci dalšího ze svítajících zpěváků profláknutých Superstar či všemi druhy ve všech zemích hledajících Talenty. Jen jsem se chtěla podělit o tu myšlenku.

Ty 3 podstatné věci...

27. srpna 2011 v 11:53 | Vlaštovka
Není tomu dávno, co jsem si nakřápla poslední rok k tomu, abych si užila koncovku -náct, pořádně se vyžila v nošení barevných plátěnek, co pomalu, ale jistě zaplňují celý botník a neřešila dny, kdy se mi naprosto nic nehodí stylově k ničemu, kdy mám nenamalované oko každé jinak velké a spodní prádlo mi barevně ani trochu neladí. A pomalu se můžu pohrabat v módních představách a pořídit si ty 3 podstatné věci, co upozorní na to, že se bude blížit ta koncovka -cet. Ocet. Není to pravidlem, někdo chce v těch úžasných mladých letech před dvacítkou zůstat pořád. To já částečně taky, ale zároveň chci mít i ten pocit jakési vznešené dospělosti.


3 need things!

1. Lodičky
Nemá cenu předstírat, že jsem si nikdy žádné nekoupila. Sbírka mých lodiček zabírá celý horní foch botníku. A každé z nich jsem měla sotva párkrát na noze. Ale už v mládí jsem trpěla záchvaty, kdy se jedny lodičky prostě nevýslovně hodily k šatům do tanečních a musela jsem je mít. Ale tyhle rudé... Je nepsaným pravidlem, že zářivé rudé lodičky nosí vždycky vůdčí typy dívek, převážně žen (ani si nejsem jistá, od kdy se vlastně počítá ta žena), které mají sebevědomí vysoko nad mraky, dovedou si život utřídit tak, jak si sepsaly v upraveném a barevně přesném diáři a nečiní jim problém dosáhnout toho, po čem touží. A netajím se tím, že bych občas chtěla být jednou z nich.
2. Kabelka
Ani kabelek není v dřevěné almaře nízký počet. A nejsou tak opomenuté jako lodičky, ale žádná z nich nemá tu vlastnost, která by o majitelce vypověděla dospělost, inteligenci, výborný vkus a movitost. Netvrdím, že je nutné sahat rovnou po Vuittonce za tisíce, vždyť podobný luxus se dá sehnat i za snadnější peníz a chlubit se s ním můžete stejně. Protože když se s tím, co máte umíte náležitě nosit, mnohdy naděláte větší parádu než ta blondýna od hlavě až k patě ve Valentinovi.
3. Peněženka
S tím plánovaným "dospěním" přichází potřeba vlastnit několik kreditních karet (zlatých nejlépe), spoustu klubových karet, vizitek a zákaznických karet. A na to je potřeba vlastnit krásnou velikou peněženku, s desítkami přihrádek, které pomůžou přehlednosti v jednotlivých kartičkách, promítnou světu vaši společenskost a dodají pocit větší významnosti. Takže nezbývá, než zahodit džínovou peněženku s vyšívanými kvítky a sáhnout po nějaké té luxusnější podobě.

Obletíme celý svět, aspoň jednou tam a zpět..

23. srpna 2011 v 12:56 | Vlaštovka
Tak takhle jsem si svůj pomaturitní život nepředstavovala. Kruci! Já už měla dááávno, dááávně dááávno sedět v letadle CA směr Amerika, Anglie, Řecko, Itálie, kamkoliv, jen netrčet tady. Zapadlá mezi bytovkami slovanských sídlišť, s poliklinikou přes ulici, s platem tak mizerným, že i uklízečky v Kauflandu by mě svou movitostí zvysoka přešvíkly. Jistě, co jiného se dá očekávat s maturitou, která sotva stihla uschnout na papíře.
Mívala jsem strašně moc snů a strašně moc představ jak je dát dohromady a uskutečnit a zdávaly se mi docela reálné. Vlastně jsem měla i připravený seznam oblečení a rozkreslené návrhy trik a kraťas, co k sobě pasovaly a rozhodně by jim slušelo, kdybych se v nich procházela po Louveru s pruhovaným šátkem okolo krku. Návrhy krásných tmavomodrých kabátků se světlými džínami a červenou šálou, do které bych se chumlala, až bych se procházela kanadskými lesy a venčila svého zlatého retrívra Buddyho. A do Řecka a Itálie jsem měla přichystané desítky nádherných šatů se všemi vzory, na které se dá v zápalu prohlížení Elle rozpomenout. A počet bot? Uzavřela bych to tím, že by měli pár svých vlastních kufrů.
Sny mladých holek. Bývají stejné, jen na něm každá pracuje jinak. V současné situaci už to teď zahrnuje opravdu jenom slova, jejichž základem je "sen". Bezesné noci. Snění s otevřenýma očima. Nic, co by připomnělo realitu. Ale je potřeba si připomenout, že možnost odjet pryč a bez vyhlídky na brzký návrat tady vždycky nějakým způsobem byla. Stačilo po ní sáhnout a všechno tu nechat nebo se jí vzdát. Aspoň částečně. Aspoň pro teď. A není potřeba ťukat si na hlavu, protože jsem si to vyčítala dlouho. Dlouhé noci jsem nespala a nevalně přehazovala tělo z jednoho konce postele na druhý a usilovně hledala nějaký počin, který by mi to objasnil a v podstatě to tak nějak i omluvil. A trvalo dlouho, než se objevil a než jsem ho já našla. A vlastně to bylo primitivní a jen jsem těch pár důvodů potřebovala vidět s odstupem a očima vystudovaného člověka, hledajícího si práci.
* milující rodiče, kteří se snaží (i když neúspěšně) vyšlapat alespoň maličkou cestičku do budoucna
* jistota střechy nad hlavou (i když to znamená jen opustit dětský pokoj a přesunout se do velkého bytu, který je hned za stěnou)
* jistota toho, že i kdyby přišlo to nejhorší dno, pořád by bylo co jíst
* a představy cizích očí, ve kterých jsem krásná, svá, mám svůj názor, svou představivost a vím, co od života chci

V podstatě se odstavce se stížnostmi dají částečně zamazat.. Protože ačkoliv mám jenom maturitu, jenom mizernou práci prodavačky, kterou jsem z původní lásky začala nenávidět. a sny schované hluboko na dně papírové krabice, je tu malá naděje na šťastný život. Ta jenom maturita byla tak úspěšná, že jsem v podstatě uspěla nejlíp za celé 4 roky studia. Práce prodavačky se dá zpříjemnit tím, že prostě opravdu prodáváte. Nafrfňané paničce, která požaduje všechny trička velikosti M, je snosíte ze všech koutů prodejny, a i když je nad slunce jasné, že přes nadměrný hrudník nepřetáhne ani XL, ochotně jí pomáháte se do všeho dostat, několikrát jí vysvětlíte, že je velice krásná a štíhlá, ale L by jí zkrátka sedělo víc a to L neznamená large, ale lovely and sexy, pro změnu nanosíte všechny trika L do kabinky a ještě jí upřímně zalžete, jak jí její oblíbená růžová perfektně sedí v zeleným očím, začne vás to bavit. Prodávání je vlastně v podstatě docela dobrá průprava na konkurz na divadelní prkna. A Stepfordská panička odejde s plnou taškou a vy s plnou kasou.
A ty sny na dně krabice? Jsou na dně, ale pořád jsou tam.

Takže pro ty beznadějné, co teď sedí v dětském pokoji, v jedné ruce drží letenku do Anglie a v druhé fotku rodičů, uvědomte si, co vám brání ve vylétnutí z rodného hnízda? Nedostatek odvahy, sebedůvěry, důvěry ve svět, připravenost na zklamání, malý kufr? Nebo je to rodina, protějšek, bez kterého si nepředstavujeme život, nejlepší psí přítel či kočičí přítelkyně? Nehledejte důvody, co brání k odletu, ale nepřestávejte se pídit po důvodech, které by odlet podporovaly. A myslete na sebe, protože, vážený světe, mám pro Vás novinku, pořád zbývá par naivních idealistů, kteří vidí i beze světla na konci tunelu. Pořád jsou tu ti, kteří dohlédnou i dál, než za plot vlastního bezpečného domova. A ze svojí nepochopené pozice je podporuju...

Přerod posledních životních prázdnin

2. srpna 2011 v 13:33 | Vlaštovka
Musela jsem se nad dneškem pozastavit.. Když mi rozsáhlý displej ukázal, že je srpen. Druhého přesně. Kam se vlastně poděl celý ten červenec? Představovala jsem si akční prázdniny daleko od všech a od všeho. Jen já, moje sluchátka a nevybitelná fialová MP3ka. A místo toho to bylo jenom já, můj počítač, portály Jobs.cz a Práce.cz a dny naprosto, NAPROSTO bez plánu.

Takže, ačkoliv se tahle změna měla odehrát už včera, dokonale proplánovaná na týden dopředu (bohužel jsem byla indisponována nečekanými plány...), je načase s ní začít. Je načase vytáhnout z šuplete diář, oprášit ho a zjistit, že má vlastně oranžovou barvu, naplánovat si každé poposednutí na židli a nepromrhat ani jeden den posledních životních prázdnin! (ve skutečnosti plánování nenávidím a život žiju zásadně podle úvahy nějak se to udělá, ale jak řekl jednou jeden chytrej, změna je život.. I kdyby měla trvat jen jeden letní měsíc.)

Voyages

17. července 2011 v 0:42 | Vlaštovka
Kdysi jsem měla sen. Zahrnoval fakt, že hned jak se za mnou zavřou prosklené dveře školy, můj kufr už bude na cestě na letiště a já ho budu následovat s letenkou do Ameriky. Jak plynuly dny a já zjišťovala, že peníze jsou jakýmsi divným základem většiny snů, trochu jsem slevila a snažila se dostat na místa, která bych si pamatovala z nějakých speciálních důvodů. Byly tři. Jen tři, které mě přiměly vzpomínat a inspirovali mě k tolika neprofláknutým dílům.


A tehdy, ve věku žáby, jsem poprvé vstoupila na anglickou půdu a přičichla jsem jejich způsobu života..
Myšlenkami i celým tělem jsem se soustředila jen na Londýn, užívala jsem si všech památek, napínala uši starým báchorkám, které se daly slýchat v ulicích, obdivovala všechny pouliční druhy stravování, z výšek obdivovala nádheru města, brala obchody útokem a libovala si v nízkých cenách na libry přepočtených. Dokonce jsem své myšlenky na čas přesunula i mimo Londýn.. Stoupla jsem si na schody, po kterých kráčel Harry Potter (dobře, jeho filmová náhražka), urvala kus omítky do poličky památných grálů z dalekých cest, snila o tom, že jednou budu perfektní Oxfordskou studentkou a nikdy se nevrátím do země "zlatých" ručiček...

















V nejdeštivějším dni jednoho podzimu mi kdosi ukázal Vídeň. Opomenuté město v mezích nenáviděné germánštiny. Podařilo se mi tu otevřít oči a mezi kapkami hledat něco pozitivního. Obdivovat moknoucí chodce, neznámé lidi tisknoucí se k sobě pod jeden deštník, vychutnala jsem si vídeňskou kávu. Ačkoliv se to zná neuvěřitelné, vážně nesla chuť Vídně. A když jsem pak tiskla hrnek na domácí půdě, pozorovala kapky za oknem, bylo snadné všechno si to vybavit, pustit si vídeňský valčík J. Strausse a ze vzpomínek z tanečních se pokusit o pár zasněných kroků...

















A nakonec mi zbyl jen sen. Sen, který jsem dvakrát zopakovala, ale nikdy neměl ty barvy, vůni a chuť, kterou jsem si představovala a vždycky jsem si cítila jen zklamaná. Snila jsem o dlouhých nákupech, poslouchání chansonů, vydatných snídaních v nádherných kavárnách, nekonečných procházkách uličkami Paříže a rozkvetlými parky, odpoledních trávených s tužkou a papírem na schodech pod Sacré-Cœur a klidně vzpomínkami o chudé písničce Petra Muka. Ale snila jsem. Místo vydatných snídaní jsem chroupala levné bagety, které dokázaly zasytit a já si mohla dovolit koupit alespoň jednu maličkou věc s francouzským nádechem, místo desek se chansony jsem měla jen přehrávač s několika málo skladbami od Carly Bruniové a ten se vybil než jsem se stačila projít jednou dlouhou uličkou.
















Nezáleží na tom, kolika snů a představ jsme se už vzdali. Některé nám zůstanou.

Bye bye, Blackbird from High School

15. července 2011 v 0:28 | Vlaštovka
Ačkoliv se červenec nachýlil do půlky, osvícení se vskutku dostavilo až teď. Půl měsíce trvalo, než jsem si dostatečně uvědomila, že je konec. Půl měsíce trvalo, než mozek úplně zpracoval ten dvacátý červen.
Stačila hodina čekání, dva výsledky, jedna gratulace a bylo to. Konec. Schluss. Fin. End. Finito. 4 roky únavného nicnedělání (občas jsme tomu říkali studium) jsou pryč. Žádné další knížky, popsané sešity, žádné zabité hodiny sezením na nepohodlných židlích, žádné popsané papírky, vyjadřující dobytčí přívlastek pro vyučující, co poletuje třídou, žádné ferblové turnaje, žádné další dělení o svačiny..
Ti, co se dali dohromady, se zase od sebe odloučí. Vztahy, co vznikly, buď vydrží navždy nebo zaniknou. Půjdeme svou cestou. Na vysokou, položit základy pro vlastní High School Musical. Na vesnici, do smrti se upíchnout v hospodě zvané restaurace v číšnickém munduru. Do nejluxusnějšího městského hotelu, kde se dá díky nepřiznaným rodinným protekcím vydělat na cestu kolem světa za 80 dní. Studovat ekonomii tak, aby úmorné studium vedlo k uvědomění, že celým životem je pro někoho stejně jenom sport.. A pak to chce najít jednoho neprojeveného spisovatele s neprojeveným kuchařským talentem, co si otevře vlastní bistro vedle mlíčňáku kolegyně a napíše o tom nejhezčí román na listy zeleného salátu. A zpoza zaprášeného skla bude sledovat osudy těch, které mívala nejraději. Nezáleže na tom, jak budou daleko. Nakonec se sejdou v jednom sandwichovém vydání Vlaštovčina bestselleru...


Bye bye, Blackbirds from High School...

Drunk Homer a 40 pravidel k přežití

4. června 2011 v 16:05 | Vlaštovka
Drunk Homer.. Každý viděl někdy Homera Simpsona nadrátovaného (je prakticky nemožné aby ne, neboť o tom pojednává každá druhá epizoda), a každý už určitě potkal osobu, do které by si ho mohl promítnout. Osobu, která nápadně připomíná Homera některými neslavnými gesty (např. ruka tam, kde by rozhodně neměla být - a ne, není to nos), přežvykováním Homerových hlášek (Miluju tě, ty moje orosená krasavice..), a marnými pokusy Homerových D'oh výkřiků.
Nutno říct, že jsem vždy takovým druhem opovrhovala, ale zároveň jsem pociťovala potřebu postrat se o ně, zajistit jim bezpečí domova a při nejmenším lavor na slabé žaludeční chvilky. Trochu mi to připomíná filmové scény, kdy se trpěliví přátelé starají jeden o druhého podle předem stanoveného scénáře, který sepsal nějaký obrýlený inteligent pro nízkorozpočtový trhák a schoval do druhého šuplíku od spoda. A ačkoliv takové scény nemáme rádi, v závěru zjistíme jak velice snadné je chovat se podle nich. Tak si vybavte nějakou kreslenou situaci, představte si své vnitřní Homery a držte se těch několika pravidel k přežití imaginární Marge.
1) vyčkejte na opilecký telefonát, kdy Homer zatouží po vaší přítomnosti,
2) pomocí reflektování každého pátého slova se pokuste porozumět souřadnicím, kde by se asi tak mohl nacházet (obvykle to bývá Vočkův pajzl, ale jeden nebo jedna nikdy neví - Homer je sice obtloustlý typický americano se slabostí pro burgery a hmm, jeli-to, ale tendence překvapovat neminula ani jeho),
3) okamžitě zanechejte rozdělané práce (nezáleží jaká to je - povoleno jen jen umírající v dosahu 5 metrů),
4) ujistěte se, že souřadnice jsou správné a vyčkejte na Homerův příchod,
5) zděste se nad stupněm opilosti (pokud se to ještě nedá nazvat otrava krve alkoholem) a rychle si připomeňte důvody, proč vám na něm záleží (zahání to podněty k tomu, abyste se otočili a utekli!!),
6) kelímek od kávy, který vám upadl zděšením na zem, odkopněte stranou, aby nikdo neměl šanci rozbít si na něm hubu, přivítejte se a co nejvíc uhýbejte pokusům o políbení,
7) odveďte Homera zpět za Lennym, Carlem a Barneym (správně, odveďte - v tomhle případě ještě chodí a docela rád) aby mohl dopít svoje "opravdu poslední pivo",
8) přetrpte všechny plánované odchody přerušené NÁHODNÝM příchodem dalších kamarádů, se kterými si bezpodmínečně musí ťuknout sklenkou (není podstatné čím bude naplněná) jako p. Burns,
9) NIKDY MU NEPOMÁHEJTE!! (pokud přeci jen ano, potlačte slzy v případě, že za to dostanete náležitě seřváno, protože dostanete),
10) vezměte všechny věci, které při odchodu zapomněl,
11) přátelsky se rozlučte s jeho kamarády (jsou to teď přece i vaši kamarádi) a opravdu odejděte,
12) udělejte si časovou rezervu (pro představu - 200 metrový úsek = 40/45 minut),
13) ignorujte další opilecké pokusy a žeňte Homera vpřed,
14) zabraňujte v pádech na zem (výborně posilujete deltový sval, trojhlavý a dvojhlavý sval ramena) a zastavujte před útěky do silnice,
15) poděkujte za neupřímně myšlenou zdvořilostní nabídku sousedovy pomoci s odtáhnutím opilé opice do bytu,
16) hledejte klíče od domu a zcela ignorujte a nepozastavujte se nad faktem, že vám 5x podal klíče od vozu, pokaždé ze stejné kapsy, do které je uklidil (zauvažujte o pořízení vlastního univerzálního klíče),
17) najděte ty správné sami a konečně odemkněte - strčte Homera do domu,
18) znovu ignorujte opilecké pokusy a nebojte se v rámci rozčilení zařvat (stejně si nebude nic pamatovat) a odstrkovat,
19) odemkněte byt (ano, v této realitě bydlí Homer v činžovním domě), vecpěte Homera do tepla domova a než stačíte vytáhnout klíče ze zámku, samozřejmě ho nechejte upadnout zem,
20) zvedněte ho, stále ignorujte a z posledních sil táhněte k posteli či pohovce,
21) podvolte se jeho opilosti a pomozte mu se přesvědčit, že je skutečně pátek a rodiče nejsou doma,
22) táhněte Homera do obývacího pokoje a heroicky upusťte na pohovku,
23) opakovaně ho zvedněte ze země vedle pohovky a pro jistotu ji rozložte (pokud disponuje touto funkcí - pokud ne, přistavte křeslo nebo pár kuchyňských židlí, které zabrání pádu) ; (pokud nevíte jak rozložit pohovku, nepanikařte - v rámci zápalu pocitu ochránce se návod v hlavě nalistuje sám),
24) stále ignorujte, vysmekněte se držení a slibte, že se hned vrátíte - je nutné zout si v čistotné domácnosti boty (je logické, že si je nesmíte zout hned při příchodu/nebo vlastně i můžete v případě, že je Homer natolik nacucaný, že to ani nepozná - v podstatě bude mít problém poznat i vás samotné),
25) radujte se, Homer usnul během 5ti vteřin, které vám zabralo zutí plátěnek od Chucka Taylora,
26) chcete jít znaveni cestou spát? - tak 1 důležité pravidlo: NECHOĎTE SPÁT! (a to z důvodu, že při kontrole zjistíte, že obvyklá žluť v Homerově tváři se změnila v barvu znojemské nakládačky, aroma dechu odpovídá jejich láku a navíc samotný dech je podivně nepravidelný a doprovází ho ještě podivnější zvuky),
27) vyjděte z bodu 26, převlečte se do spacího či jinak pohodlného úboru, udělejte si velký hrnek kávy či čaje (podle toho, co vás lépe udrží v bdělosti), posaďte se do chladné neuspávající kuchyně a zapněte TV, abyste zjistili, že nic mimořádného nevysílají a vy máte pádný důvod k přemýšlení o zabití času, než z Homera vyprchá znojemská barva,
28) za zvukové kulisy strašně kručícího břicha si neuvěřitelně rychlým tempem skočte do nedalekého bistra pro nějakou zdravou svačinu, přátelsky si popovídejte s cizokrajným prodavačem, zatímco vám připravuje náplň do vašeho žaludku a utíkejte zpět (Pozn.: Doporučuji nezapomínat klíče od domu.),
29) koukejte v kuchyni na snesitelné duchařské seriály, večeřte, s každým šustnutím z obývacího pokoje vyskočte, zkontrolujte Homera, přikryjte,
30) zrychleně proveďte hygienu, přesuňte se do postele, která je je nejblíž obývacího pokoje a trochu se v peřinách zahřejte a srovnejte zadek vytvarovaný od nepohodlné kuchyňské židle,
31) průběžně kontrolujte Homera, zda jeho barva opět žloutne a zalezte zpět do postele (pro udržení pokračující bdělosti nalaďte v historické televizi Chůvu k pohledání, protože hlas Magdalény Reifové vám nedovolí spát ani po 50ti hodinách non-stop jízdy),
32) znovu si připomeňte ty důvody, proč tak trpíte,
33) můžete na chvilku usnout,
34) hned na to se několikrát probuďte a kontrolujte, podivte se, že už je tak časně ráno,
35) definitivně vstaňte, před zrcadlem se potěšte, jak dobře vypadáte vzhledem k alkohovému oparu, který se se vzáší po celém bytě,
36) zkontrolujte Homera,
37) probudí se (logicky po 12ti hodinách spánku) - je zmatený, ospalý, a stále zpola opilý - otráveně ho pozdravte a zlehka se mu vysmějte za to, že si nic nepamatuje,
38) zdůrazněte, co všechno jste museli vytrpět (klidně si příběh přikrášlete, stejně si nic nepamatuje a bude mít větší pocit viny),
39) uložte ho zpět na pohovku a zase si zlehka připomeňte ty důvody,
40) zanechte ho v jistém tápání a nechápavosti a utečte.



Představovali jste si jinou oslavu složení maturitních zkoušek? Tak jste se sekli. Dobří lidé takhle slaví. Bez kapky míchaného drinku, bez společnosti dam, bez nároku na dámskou jízdu. Co zbývá než očekávat omluvu a kytici milovaných gerber a uprostřed s jednou slunečnicí, brát život s lehkostí a nepřemýšlet nad jeho smyslem a podstatami.

Pouštní kaktusová výzdoba

4. června 2011 v 1:45 | Vlaštovka
Bylo tolik okamžiků, které stoprocentně hatily šance usednout do svého literárního koutku a napsat bezprostředně nejlepší sloupek v Timesu. Tolik okamžiků, na které se dalo vymluvit. Možná..
..ztráta svého inspirativního koutku 3x1 metr,
..štosy popsaných papírů, které se v rámci maturitních zkoušek měly během týdne nakopírovat do hlavy,
..neuvěřitelně vysoká hromada bordelu, co se štosil v pokoji (a svou výškou byl opravdu neuvěřitelný - holky (slušné holky) tohle nevyprodukují ani při vyklízení šatníku),
..opakované courání se po nocích a pozdní ranní příchody, možná i vstávání ve čtyři odpoledne,
..fakt, že ti, které byste tu teď potřebovali, jsou stovky kilometrů daleko
..povinnosti okolo zajištění budoucnosti
..a taky možná fakt, že jste prostě neviděli důvod.
A možná stačil jeden okamžik k tomu, abyste..
..inspirativní koutek 3x1 metr vytvořili uprostřed svojí koupelny, nehledě na to, že způsobíte koupelnovou zácpu pro celou rodinnou dopravní situaci,
..ty štosy popsaných papírů prostě z druhé strany počmárali něčím užitečnějším, co vás vystihne víc než ekonomické výrobní faktory,
..přestali se pokoušet uklidit nezkrotné hromady, které tvořily tábor v pokoji a prostě přes ně jen hodili kostkovanou deku, na ní postavili kaktus v květináči a předstírali, že je to běžná pouštní výzdoba pokoje,
..courání po nocích protáhli až do rána, prospali se v cizí posteli a s vycházejícím ranním sluncem se vrátili nabití čerstvou energií, kterou vám kdekdo může jen tiše závidět,
..těm, kteří vás tu nechali, prostě zavolali, řekli co se děje a překvapeně sledovali jak je hrozně snadné vyřešit současný problém o rozměrech USA během pár minut, pomocí pár vhodných slov a smrsknout ho na velikost San Marina,
..budoucnost nechali plout, dál si snili o malém rodinném bistru a mysleli na to, jak bude fajn, až se to povede,
..abyste nakonec zjistili, že důvody ke kreativitě jsou všude.
Všude, kde otevřete oči do takové míry, abyste je viděli. A když je pak uvidíte, jste překvapeni, jak vlastně vypadají. Protože můžou být kýmkoliv. Nebo čímkoliv. Malou copatou holkou na dětském hřišti, ve staré vazbě vydanou knížou za zaprášenou výlohou antikvariátu, pitomě sladkým dojákem z Hollywoodských dílen, obrazem utíkajícím za sklem žlutě natřené tramvaje. Nebo odrazem v zrcadle, který pozorujete každé ráno. Který se na vás každé ráno šklebí, pak se začne usmívat, když si čistí zuby, pak sladce mrká očima, když si maluje řasy, a pak roztomile špulí pusu, když se snaží přetřít rtíky bez života brusinkovým leskem. Možná jsme si sami inspirací a nepotřebujeme se vymlouvat na okolí. Zatímco píšeme, sledujeme svoje prsty, jak se mrštně pohybují po klávesách, naváděny pár mozkovými vlákny, sledujeme svoje vlasy, které spadávají z ramen, sledujeme svoje fotografie z přáteli, co visí na nástěnce nad psacím stolem a zíráme, jak hrozně krásní na nich jsme. A pak se ohlédneme za sebe a zjistíme, že ta pouštní kaktusová výzdoba je vlastně moc pěkná. Nápaditá.

Vaše Vlaštovka


Maminka

8. května 2011 v 13:48 | Vlaštovka
Jak nastal další z šichetních šlichetních dnů za silným sklem posuvných dveří, začaly se zase kolem 3x1 metru producírovat všechny můzy. Svým stylem mě jaksi inspirují holčičky, které se snaží koupit mamince to nejlevnější CD Zagorky, protože ji má prostě ráda. A jo, opravdu se snaží. Do poslední korunky vyskládají hodnotu na skleněný pultík, počkají si na bílou igelitku a posvátně si tu uječenou věc odnáší pevně přitisknutou na hruď.
Docela dobře si vzpomínám na moment, kdy jsem první věc přitisknutou na hruď nesla já. Bylo fajn, že ta porcelánová panenka měla tuhý kořínek a byla zabalená v pevné papírové krabici. A byla fakticky hrozná. Ani zdaleka se nepodobala všem ostatním, které stály v přesných řadách ve vitrínách našeho obývacího pokoje, které cenově odpovídaly vybavení Versaille, které se tvářily tak povrchně se všemi těmi svými volánky a ručně šitými krajkami na šatech. A maminka je vzala, všechny je smrskla do stran, tak aby uprostřed byl prostor na tu jednu, v papírové krabici, která se mezi ně ani trochu nehodila. A tehdy jsem si uvědomila, že maminka je všechno.
Ať si řekneme cokoliv, ať si provedeme cokoliv. Nezáleží na tom, proč hádka vznikla, kdo ji začal a kdo ukončil nebo kdo přišel domů po večerce. Je to rodička - chlebodárkyně, která se o nás starala ještě 9 měsíců před tím, než spatříme trpké barvy světa. A tak si tu sedím, chce se mi pustit písničku Máma od zabitého girlbandu, poplakat si nad tím, jak je moje maminka úžasná a já jí nemohla přichystat snídani do postele, ležet vedle ní a povídat jí pod peřinou nejdůležitější novinky, které nikomu nemůžu říct, uvařit jí ten nejlepší oběd, při kterém by bylo tolik možností ho zkazit a ona by ho stejně snědla do posledního sousta a řekla, že to bylo výborný, vytáhnout ji z posledních pár korun na nákupy do nejhezčích krámků. A konečně říct, že je tou nejlepší mámou, jakou si zasloužím.

A tak mi tu nezbývá než nostalgicky vzpomínat. Představovat si, že jsem zase ta malá holčička na houpačce a ječím: ,,Mami, vejš!!" A mami poslechne a z posledních sil utahaného dne do mě šťouchá a směje se.
Chtěla bych být čímsi tak inteligentním a tvůrčím jako J. Seifert a vypsat všechny ty věci týkající rodičovských citů do jedné malé všeříkající knížtičky, kterou si strčím do kapsy a v každé akutní chvíli si je připomenu.

Protože nikdo nemá maminku jako já. ♥

Prvomájový polibek pod kvetoucí klimatizací

1. května 2011 v 14:43 | Vlaštovka
Tradice prvního májového polibku je v téhle vlasti starší než sama její historie. Přestože je tak podivně zastaralá, dětinská a neoriginální, dodržuje jí tolik lidí. Stačí se projít parkem a sledovat šťastné páry na ošklivě pomalovaných lavičkách, hanobených slovy, které se někdy i bojím vyslovit. A nad nimi je cosi bělostného s občasným růžovým nádechem. A i když ty drobné lístečky opadávají s každým lehkým závatím větru a motají se mi do vlasů. I když sebou nosí kvanta pylu, který mi způsobí opakované alergické záchvaty ubrečeného smrkání. I když na zvyky nevěřím.. Tak bych si hrozně moc přála být teď jedním z nich.
Povalovat se v prosluněném parku, líně se opírat o svou prvomájovou polovičku a s radostí kýchat. Brečet. Smát se tomu, proč brečet. Smrkat. Brečet, protože balení papírových kapesníků je prázdné. Brečet, radostí, protože v tašce je ještě jedno pruhované balení. A klidně si zpívat, protože slunce je dnes na mojí straně. Protože neusychám ve svých 3x1 metrech, protože nemusím pracovat na svátek práce, protože si nepouštím dokola stále jednu písničku, jen proto abych si připomínala, jak může být svět za těmi skleněnými dveřmi s tisíci samolepek s otvírací dobou dnes krásný a přívětivý. Protože mě nečeká odpoledne, kdy se můžu procházet ruku v ruce se psem, který mě nenávidí a závistivě pozorovat ty dvojice ♀ a ♂ = ♥. Protože pod klimatizací, kvetoucí druhy pylu, o kterých se mi ani nesnilo, dokud jsem nepoznala OC Tesco obklopené širými lány, poli a luky, za doprovodu nejhorších aktuálních skladeb v rádiích a za všudypřítomného pohledu závistivé prodavačky z vedlejšího obchodu, jsem dostala svou prvomájovou pusu. A protože jsem to já, tak platí..




Tak krásného máje.. ♥

One of us is having bad day..

30. dubna 2011 v 18:11 | Vlaštovka
Zajímalo by mě, jaké jsou hranice možností k získání pocitu špatných dnů. Ačkoliv se snažíme být věčnými optimisty, užívat si každičké vteřiny štěstí a dělit se o něj s ostatními, někdy na nás padne. Někteří vycítí, že ten moment přichází, několikrát zváží přístup, s jakým se k němu postaví a pak se rozhodnou, co dál. A když to vycítím i já, přichází vnitřní souboj o všem co bude následovat..
Zůstanu pevně stát na nohou, tvářit se, jakože svět mi nikdy neublížil, jakože všechno je v pohodě, jakože to máslo jsem si na hlavu namazala sama místo kondicionéru, jakože jistě, ten podpatek jsem si zlomila schválně, protože jsem si chtěla vyzkoušet, jaký je to pocit nosit baleríny, jakože jsem se zapomněla ráno umýt a proto jsem si stoupla před velikou louži a čekala až skrz ní proletí školní autobus neměřitelnou rychlostí. Nebo si přestanu namlouvat, že je všechno v lajně a žádná okázalost se nekrčí na střídačce, čekajíc na svou příležitost. A prostě se rozběhnu někam hluboko do lesa za domem, skočím do první králičí nory, která vede do Burtonovy představy o Wonderlandu a ztratím se v davu létajích budíků a postelí. Absolutně neřešíc ten problém nejistoty o správnosti svých rozhodnutí.

Ale abych se dostala k jádru problému, že jeden z nás má špatný den.. Tentokrát jsem to já. A nemohla jsem si to uvědomit nikde jinde než v Arbeitsplatzu, v mém milovaném inspirativním koutku 3x1 metr vprostřed nákupního centra. Za předpokladu, že k tomu hraje i správně laděná hudba, a zní slova, ve kterých se naprosto vidíte, šance na úspěch je vyšší než cena elixíru mládí- Pokud vyloženě apelujete na tyhle pocity, rozhodně můžu doporučit držet se několika jednoduchých pravidel:
1. večer před dnem KBD ( Lehká dívka neslušně Bad Day) si vytvořte představu o tom, jak dokonale si přejete následující vypadat, namalujte si v hlavě váš model, doplňky, účes, styl líčení, boty ladící s kabelkou a jděte spát, naposledy si připomeňte jaký byl dnes skvělý den
2. vstaňte pozdě, zaspěte, přeřiďte budík na dobu vhodnou ke spoždění
3. otevřete lednici, chtějte si dát energetickou bombu k snídani a nalezněte ji prázdnou
4. otevřete kapslík lednice, ve které se nachází mléko a zjistěte, že váš rodič či jakýkoliv jiný spolubydlící tohoto typu opět nechal krabicák lahodného zdravého moku po 1 centimetr na dně prázdný a vy si tím samozřejmě máte zalít misku zvlhlých cereálií (v úvaze vezměte, že pro mléko musíte do chladných prostor špajzů a garáží a máte na sobě jen vytahané trencle na spaní)
5. takže nesnídejte, je to výborný aspekt pro začátek těžkého dne
6. nestíhejte se malovat a česat, oblékněte se příšerně
7. utíkejte na autobus, který má spoždění - to ale zjistíte až na zastávce
8. zapomeňte si jízdní průkaz nebo si nechte nasadit pokutu, pokud je vám 12 korun za každý posun o 2 zastávky drahých
9. přiběhněte do školy a zjistěte, že váš oblíbený učitel tělocviku se hází marod a posílá místo sebe náhradu, která se vás chystá sedřít z kůže
10. poslechněte si po telefonu poučky šéfa o tom, že práce je pro vás důležitější než škola v maturitním ročníku
11. spocení a uřícení se vydejte po hodině za lektorkou praxí, která vám řekne, že z přičinění vlastní poctivosti vám stále neuzavře známku
12. dostaňte několik špatných známek z testů a zjistěte, že píšete několik dalších
13. buďte vyhozen ze třídy
14. po ukončení školy utíkejte okamžitě do práce a prodávejte CDčka jako o život, jinak jste nejhorším zaměstnancem měsíce
15. po ukončení práce nepočítejte s odvozem, naopak se rozběhněte vstříc bouřce a lijáku k autobusové zastávce, jen proto, aby vaše doprava k domovu zahrnovala téměř hodinu jízdy a zbylých 5 km pěšky. V dešti samozřejmě, v botách, které dřou.
16. nenalezněte doma nic hotového k večeři
17. vyčerpaně se skácejte ve sprše, uklouzněte na schodech, když z ní vylezete a svezte se po nich až dolů
18. padněte do postele, s vidinou zítřejších 12ti hodin v nejfrekventovanější madagaskarské restauraci Západních Čech
19. uvědomte si, jak moc byl ten den neuvěřitelný, stál za lidský výkal a jak jste na všechno sami
20. ale pak se podívejte na tři vlaštovky na ruce, koukněte za zrcadlo, až na zítřejší den, a třikrát si řeknětě, že ať se bude těch předchozích devatenáct bodů opakovat seberychleji, ten den bude lepší. Protože to špatné odletí.. :)

Naše koutky (stoupající směrem vzhůru)

17. dubna 2011 v 14:36 | Vlaštovka
Těch postřehů už dneska bylo na tisíce, o tom žádná. Ale pořád mám pocit, že chci něco sdělit skrze slova, co občas pozbývají význam. A možná by bylo dostačující vyjádřit to místem. Místem, kde mi koutky stoupají vzhůru a motá se mi žaludek, kde jsem daleko za hranicí všednosti. Místo, kam vyšlapu 301 schodů a ta milá nestárnoucí paní mi to pokaždé připomene. Místo kam si lihovým fixem nakreslím jedno živé prase, jedno přejeté prase a jedno pohřbené prase, usměju se a jsem daleko od vás. Jen mě udivuje, jak je hrozně moc pohádkově snadné zamilovat si tu svobodu, která přichází s každým zdolaným schodem. Ačkoliv.. Home region sucks, Pilsen Tower rocks! ♥



Jak svět přichází o přátele a nachází další..

17. dubna 2011 v 14:04 | Vlaštovka
Na začátku jich bylo moře. Moře takových, moře makových, pár oceánů tvarových a několik rybníků povidlových. Byli všude tam, kam jsme se podívali. Byli všude, kde jsme je v daný moment potřebovali. Nevyhýbali se nám, stáli při nás. A pak nastal ten velký třesk, moře se rozlilo, oceán se roztrhal a malé rybníky byly zasypány. Zůstalo jen pár malých loužích, které však pro mě stále znamenají jistý kus světa..

























Vždycky tu bylo Středozemní moře, to, které stálo vždy na stejném místě. Které tvořilo ten hlavní tok a všechno se stáčelo kolem něj, bez ladu a skladu, prioritou daleko za ním. A ačkoliv si toho nikdy nebylo plně vědomo, jeho význam byl vždycky důležitější než všechny ostatní oceány a předčilo cokoliv na světě. Ačkoliv jeho povaha je tak stálá a předvídatelná, vždy tvořilo jistotu, kterou jsem chtěla mít. Jistotu, kterou nemohlo nabídnout žádné jiné moře, nebo sebevíc slavný oceán. Jistě, jejich bouřlivá vlastnost nesla svá kouzla, ale nakonec vždycky přitíhnu ke klidným vodám. Protože v nich je ta má slavná jistota. Protože středozemní moře je obklopené pevninou a nikdy se nevyleje pryč..





















S velkým třeskem se pak dalo pár chytrých hlav dohromady a vypomohly vzniknout něčemu tak zvláštnímu, nečekanému a nabitému tak divnou energií, že by jí ani Jesus nepamatoval. Protože kdykoliv se brouzdám na březích Karibského moře prostupuje mnou celá jeho podstata. V jeho společnosti nejde zavřít oči, mračit se a utápět v depresi. Ne, na to jsou jiné kouty rybníků. Tam, kde končí síla jiného moře, a začíná tohle, vytváří přestupní místo vlastní malou hvězdnou bránu. A v tom mimosvětě na březích se dají potkat všechny bytosti, které jindy nevidím. Nálady a úsměvy se mění jako na povel mávnutí kouzelného proutku. A nikdy nejde být nešťastná. ♥


















A s posledním přílivem a odlivem se objevilo Černé moře. To, které se objevilo v tu nejvíc vhodnou dobu a dokázalo mi zamávat životem jako severák s vypranou cíchou, visící přes plot u babiččiny chalupy. A ačkoliv jsem porozuměla světu ve zcela odlišných a nedohledných barvách, nikdy jsem na tím procitnutím nepociťovala náznaky lítosti. Protože s tímhle mořem se otevřely příležitosti nahlédnout i za obzor, tam, kde není možné vědět, co čekat, protože ten obzor je stejně nevyzpytatelný jako moře samotné..

* * * * *

A tím se seznam moří ukončil. Jistě, stále jsou tu i ty rybníky, podporující mě v žití, ale žádný nemá tak velký vliv..












Pohřeb gumových medvídků..

17. dubna 2011 v 12:04 | Vlaštovka
V tomhle blázinci je snadné chytit inspirativní slinu, svádějící k psaní nekonečných nesmyslů z pomatencovy zasněné hlavy. Protože když si v ranním opojení z ledové kávy projdu googláckou galerii s hledáním pojmu Happy Gummy Mouse abych mohla udělat radost světu malým zprzněním dobrých kamarádových úmyslů, vyběhne mi stránka uměleckých fotografií s medvědím pohřbem..


Tak mě vlastně pak napadá, kde lidi berou tu náladu na deprese, pohřby a všechna ta uvědomění, že život by měl končit? Každý by měl svým způsobem trpět tou infantilní představou, že je v něm nějaký střípek z růžových brýlí, který mu uvízl v srdci a dávat to najevo. Třeba se usmívat na člověka, který se na nás šklebí a neřešit, zda si myslí, že díky jeho nablýskané přehazovačce po něm toužíte jako poutník na Sahaře po studni. Třeba si místo věčného namlouvání vegetariánství dát pořádný telecí kebab a neřešit jak se tele pomstí vašemu žaludku. Třeba si místo univerzálního laku v tmavém odstínu pořídit neuvěřitelně jedovatý a žlutý a nařešit, že nemáte jedinou věc, která by k němu pasovala. Třeba utratit celou výplatu za žluté boty, které pásnou k laku a neřešit, že po zbytek měsíce bude dieta nevyhnutelným začátkem vašeho spoření. A třeba věřit na víly, a jo, a jo, a věřit na víly! A neřešit, že možná neexistují. ♥


zdroj fotegrafií medvědích ideálů z rukou talentovaného umělce: http://michalfanta.redbubble.com/

Madagaskar Západních Čech

16. dubna 2011 v 12:05 | Vlaštovka
Nepoctivost, mí drazí, se sakra nevyplácí. A poctivost dvakrát tolik. Protože jak hlásá Jan Budař na propagačních plakátech svého nového filmu, S POCTIVOSTÍ LEDA POJDEŠ...
A když jsme tak ti poctiví, svět (v našem případě škola) se nám odmění a pošle nás pracovat na nejfrekventovanější plac celého Západočeského kraje, nazveme si ho ZOO, například, madagaskarská ZOO. (A nestojí za vysvětlenou, zda přemýšlet o naprosté podobnosti s divokými zvířátky, utečenými z klecí.) Jistě, trest je to výborný, ale v tomhle případě přetáhnutý.
A tak se stane že se dostanete mezi ta divoká zvířátka. Jste jako malý madagaskarský lemur, který byl hozen před mohutného tančícího lva a neví, který výpad by byl bezpečnější. A pak se okolo nahrnou další - žirafák, zebřák a nakonec i hrošice, která se vás jediná ujme a nejradši by si vás namočila do kafe.. A svět je pak hned jednodušší. Žádný lev na vás neřve, protože jste pod ochranou hrošice. Tak uběhne jeden den a je to OK. Tak uběhne druhý den a je to OK. Tak začne třetí den a je to v toaletě (jistě, každý si představuje to slovíčko, které nenáleží ústům křehkých dívek, ale vystihne končící situaci tak perfektně, že by ani Ježíš neměl slov, kdyby žil). Hrošice zmizela, lev je připraven k výpadu a pomalu ztrácíte naději. A když už upínáte zrak jen k tomu poslednímu zbytečku světla, které je ničeno nicotnou tmou, zažehne se další plamen. Přiběhne lemur. Stejně malinký, vystrašený a roztomilý jako vy. A protože lemuři odjakživa patří k sobě, jdou k sobě. A dvojitá lemuří síla je proti lvům platná jako deštník proti dešti, vítězíte. A slíbíte si věrnost. A nalézáte nové spojence z řad dalších, neobjevených druhů zvířecích. Ale protože teď jste na to dva lemuři, nikdo vás neporazí! ;)


 
 

Reklama